Fascinace Japonskem a nevšední technika. Obrazy Evy Sakumy vás přenesou do snů
10. listopadu 2024
Reportér 11/24 · Číslo 123Fascinace Japonskem a nevšední technika. Obrazy Evy Sakumy vás přenesou do snů
10. listopadu 2024
Reportér 11/24 · Číslo 123Fascinace Japonskem a nevšední technika. Obrazy Evy Sakumy vás přenesou do snů
Eva Sakuma přináší čaj z pražené pohanky, nalévá ho ze zelené konvičky do šálků stejné barvy. Set vyráběl její japonský tchán, tatínek, jak mu říká. Japonsko prostupuje celým jejím ateliérem, tvorbou i životem, uchvátilo ji, hlavně pokorou vůči přírodě. Rok co rok si ze země vycházejícího slunce přiváží inspiraci, kterou pak jedinečnou technikou zpracovává do obrazů, nad nimiž člověk musí žasnout.
Obyčejný panelák v pražských Kobylisích, v suterénu kočárkárna, dnes už bývalá. „Vítejte v asi nejmenším ateliéru na světě,“ otevírá dveře Eva Sakuma, malířka. V domě žije od dětství, s každým se tu zná, ateliér ale získala až před pár lety – a našla v něm místo, kde se může plně soustředit. „Ponořit se do práce, zapomenout na všechno.“
Přičemž soustředění v jejím případě znamená skutečně soustředění, pravděpodobně hlubší a intenzivnější, než jakého je schopna většina z nás. Stačí se totiž podívat na styl, kterým Eva Sakuma tvoří. Její obrazy sestávají z vrstev: spodní je abstraktní dynamická malba vytvořená japonským inkoustem, přes ni pak malířka akrylovými kvašovými barvami nanáší body. Stovky bodů, tisíce. Výsledkem je prolnutí dvou obrazů, dvou světů, mezi nimiž jako divák oscilujete a užasle si kladete otázku, jak něco tak křehkého a precizního mohla vytvořit lidská ruka. „Body se jemně chvějí, nechávají prosvítat spodní vrstvu a prolnutím obou plánů vzniká nová dimenze. Byť jsou motivy nesourodé, musí spolu na plátně koexistovat, nemohou od sebe odejít,“ popisuje Sakuma. „Něco podobného ostatně zakoušíme i v životě,“ uvažuje. „I ten má spoustu vrstev. Někdy bychom třeba chtěli nějakou odstranit, ale je naší součástí a musíme s ní žít.“
Eva Sakuma je ročník 1975, narodila se v Praze a vyrůstala, jak už bylo řečeno, v kobyliském paneláku. Její strýc Vladimír Jelínek byl sklářský výtvarník a malíř, navrhoval pro slavnou sklárnu Moser a doma měl grafiky od Jiřího Johna nebo Jana Zrzavého, které Evu už odmalička vábily, přišly jí tajemné. Nejvíc tenkrát milovala hudbu, a když to strýc Vladimír zjistil, začal prý Evě na kazety nahrávat Mozarta, Dvořáka a Smetanu. Mimochodem, láska k hudbě Evě Sakumě zůstala, malířka ji bere jako zdroj inspirace, ráda zpívá. Nicméně výtvarné umění nakonec zvítězilo – a byl to právě Vladimír Jelínek, kdo Evu „popostrčil“ k tomu, aby se jím začala seriózně zabývat. „Neměla jsem nikdy větší přání než malovat,“ říká Sakuma.
Po základce šla na střední uměleckoprůmyslovou školu, po ní na UMPRUM, kde pod vedením profesorky Adély Matasové studovala konceptuální a intermediální tvorbu. Profesorka Matasová, dnes čtyřiaosmdesátiletá dáma, akademická malířka, sochařka a multimediální výtvarnice, dávala studentům prostor se hledat. „Jediné, co netolerovala, bylo, když jsme nepracovali,“ vzpomíná Eva Sakuma, které právě během vysokoškolských studií došlo, že svůj život definitivně spojí s malbou.
Podpořte Reportér sdílením článku
Nejvíc jí baví rozhovory se zajímavými lidmi.