Ona byla úkaz, říká režisér časosběrného filmu Prezidentka o Zuzaně Čaputové  

Jak se máte?

Hekticky! S premiérou filmu se pojí hodně rozhovorů a aktivit. Ale nestěžuju si, těší mě, že film vyvolává zájem. 

Ptám se, protože stejnou otázku od vás v dokumentu často dostává i Zuzana Čaputová. Natáčením jste spolu intenzivně strávili mnoho let. Chybí vám? 

Chybí mi především v politice. Nestali se z nás důvěrní přátelé, kteří by si potřebovali každý týden volat. Zuzana Čaputová je mi blízká jako člověk, náš vztah je milý a uctivý, ale je definovaný kamerou. Trávili jsme spolu hodně času, ale ona se během natáčení soustředila na své pracovní povinnosti a já na to, abych natočil vše důležité. Setkání nablízko a bez kamery jsme za celou dobu měli snad jen dvakrát.

V dokumentu samozřejmě nevystupuje jen Zuzana Čaputová, ale také lidé z jejího týmu. Nebylo někomu natáčení proti srsti?

Nesetkali jsme se se zásadním odporem. Lidé nikdy nejásají, když je natáčíte, většina kameru vnímá jako otravnou. Tým kolem paní prezidentky to ale bral jako zajímavou zkušenost, byla tam zvědavost, co natočíme. Po čase pak na kameru úplně zapomněli, už ani nevnímali, že tam s ní pořád šmejdím. 

Dá se u časosběrného dokumentu udržet odstup mezi filmařem a jeho objektem? Nebál jste se, že odstup ztratíte a vznikne film, který prezidentku zidealizuje?

K tomu mám historku. Mám rád reportéra Eugena Kordu. Na začátku natáčení jsme se potkali, on se mě vyptával, jestli je pravda, že pracuji na dokumentu o paní prezidentce, a ve smíchu dodal: „Tak doufám, že to nebude propaganda!“ K té ale dnes nepotřebujete filmaře. Já osobně za propagandu považuji profily na sociálních sítích, kde si politici modelují svůj obraz podle libosti. Mám sympatie k politice paní prezidentky, jsem rád, že byla hlavou státu. Ale dokument je reportáž, před kamerou se odehrává realita. Tu neovlivníte, nemůžete ji deformovat svými ideami. 

Ale vyznění snímku lze ovlivnit ve střižně, když vybíráte, co v dokumentu nakonec bude a nebude. 

Natočili jsme přes 350 hodin materiálu. Jako filmař jste v tom ponořený, máte pocit, že jsou tam motivy a témata, která do finální verze prostě patří. Že tam musí být komické, dojemné či emotivní chvíle, které máte rád. Proto potřebujete mít vedle sebe spolupracovníky, kteří vám pomáhají právě s tím, abyste si udrželi odstup. Pro mě byla zásadní střihačka Jana Vlčková, která neměla k záběrům osobní ani emocionální vztah. A byla dost nekompromisní, ač jsem se ji snažil přemlouvat. (smích)