Mami, my pořád počítáme jeden, dva, tři, čtyři, pět. I nadaní školáci se potýkají s frustrací 

Historka, která dobře ilustruje, jak se nadaní mohou cítit, se v rodině traduje už roky. Albertovi bylo šest, chodil do první třídy. Jednou přišel domů a povídá: „Mami, my pořád počítáme jeden, dva, tři, čtyři, pět.“ 

Dana Hádková se začala smát. Jenže Albert prohlásil: „Mami, ty se směješ, ale oni to myslí vážně!“

Tehdy Daně začalo postupně docházet, že i nadaní školáci se mohou potýkat s nepochopením a frustrací. „Někdy ve druhém pololetí jsem šla za Bertíkovou paní učitelkou a řekla jí, že už nevím, co dělat. Že už tu jeho motivaci nemám jak nastartovat, že jsem v koncích. Ten kluk se za tři čtvrtě roku ve škole nedozvěděl vůbec nic nového!“

Učitelka si Danu vyslechla a snažila se vymyslet, jak pro Alberta udělat hodiny zajímavější. Dana uznává, že i pro vyučující je v první třídě složité rozpoznat, co je za tím, když dítě neposlouchá. Nudí se snad? Nebo naopak ještě není na školu připravené? Albert byl tehdy navíc dost nepraktický a pomalý. Nicméně paní učitelka vymyslela, že si Albert může během vyučování číst své knížky a taky spolužákům prezentovat své přírodovědné referáty.

Další historka, která se v rodině dodnes vypráví, se odehrála ve čtvrté třídě. Jednou paní učitelka v Albertově třídě řekla, že pavouci se řadí mezi hmyz. Albert, který se odmala zajímal o přírodu, zvedl ruku a opravil ji s tím, že pavouci mají samostatný řád a patří do pavoukovců. Debata skončila konfliktem – paní učitelka nechtěla přiznat chybu, vysvětlovala to prý zjednodušeně. Albert se na oplátku nedokázal smířit s tím, že někdo říká něco nepřesně. „Byl opravdu drzý, sám mi to pak říkal. Už přesně nevím, jaká slova tam padla, každopádně domů přišel Bertík hodně zarputilý a omluvit se nechtěl. Stále opakoval, že to paní učitelka říkala – opakovaně – špatně.“

Dana mu dala za pravdu, zároveň ale synovi vysvětlila, že mluvil hrubě a překročil hranici, kterou by vůči druhému překračovat neměl. A právě proto je potřeba, aby se omluvil. Zároveň mu poradila, ať si to s paní učitelkou ohledně těch pavouků pokusí ještě vyříkat.

Mezitím napsala do školy, že se omlouvá. V e-mailu stálo, že ví, co se stalo, a že to Albert řeší, ale potřebuje čas, aby to v sobě zpracoval. Po několika dnech její syn naznal, že už je schopný omluvy. A taky si doma připravil prezentaci o tom, kam se pavouci správně řadí. Načež zašel za učitelkou, omluvil se a požádal ji, zda by mohl před třídou odprezentovat svoji práci. 

Mělo to úspěch.

Na popsanou událost si čas od času vzpomene i sám Albert. „Říkala, že se to budeme učit až v šesté třídě, což nedávalo vůbec smysl. Jako že teď je to hmyz a pak se to najednou v šesté třídě změní na pavoukovce? Byl jsem naštvaný, ale jinak byla moc fajn a milá, rád na ni vzpomínám. Ale já to tak mám vždycky, že se na všechno snažím dívat z té lepší stránky,“ říká.

Ostatně tento Albertův životní přístup zmiňuje i Dana. „Vzpomínám si, jak jsem jednou vezla Bertíka ze školy domů a ptala se ho, jak se měl. Řekl: Mami, kdy konečně pochopíš, že já se mám vždycky dobře? Já se mám dobře, i když je špatně. Je to jen otázka rozhodnutí.“ 

Aha momenty

Albertův bratr Hugo je o tři roky mladší a jakožto druhorozený už měl mnoho věcí takzvaně vyšlapaných. „Tušili jsme, s čím vším se může nadané dítě potýkat, a už tam nebyly takové ty aha momenty,“ poznamenává Dana Hádková. 

Hned v první třídě paní učitelka rodiče přesvědčila, aby šli s Hugem do pedagogicko-psychologické poradny. Dana zpětně uznává, že i když ona sama „papírům“ neholduje, někdy mohou pomoct. Mimo jiné to poznala vloni, když šel její prvorozený syn na osmileté gymnázium do Litoměřic a po pár měsících si ji pozvala do školy výchovná poradkyně. Někteří učitelé si na Alberta stěžovali, že je neustále opravuje, a divili se, že umí látku napřed. „Řekla mi, že jestli mám doma papír o mimořádném nadání, ať ho přinesu, že to pomůže. A měla pravdu.“ 

Když byli v pedagogicko-psychologické poradně s Hugem, Dana se dozvěděla, že má její mladší syn kromě mimořádného nadání taky poruchu pozornosti. V poradně v Kadani, kde se na nadané děti specializují, taky Danu naučili, jak má děti uvolnit, aby mohly usnout. Protože to býval problém: „Oba kluci byli vždycky hrozně nabuzení. Bylo vidět, že ty své hlavy vůbec nedokážou vypnout, měli obrovskou fantazii, myšlenky se jim dál a dál větvily. Právě kvůli tomu vůbec nedokázali usnout,“ popisuje Dana. 

Hugo má matematické myšlení, hraje dobře na kytaru, čeština mu naopak nešla vůbec, ještě donedávna měl problémy i se čtením. „Zlomilo se to až loni ve čtvrté třídě. Najednou začal doma číst jednu knížku za druhou, a tím pádem se zlepšila i gramatika,“ konstatuje Dana. 

Během prvních tří školních let ale občas bylo znát, jak jsou z toho oba rodiče nervózní. „Tehdy nás paradoxně musela uklidňovat Hugova paní učitelka tím, že nemáme mít obavy, že to bude dobré. Že máme doma chytré dítě, které to zvládne.“ 

Dana dnes už neřeší, v čem jsou její synové nadaní a v čem ne, nekouká na známky. Taky se dlouho snažila být „neviditelnou“ matkou – i proto, že po zkušenosti s prvním synem založila Badatelskou akademii Datel pro zvídavé děti a nechtěla ve škole svých synů působit jako někdo, kdo bude jiným udělovat rady. Na čem jí ale vždycky hodně záleželo, bylo, aby měli mezi sebou Albert s Hugem hezký vztah. Sama dobře ví, že to není mezi sourozenci samozřejmost. 

Nedávno šla do pokoje a slyšela, jak Albert říká bráchovi: 

„Ty seš úplně blbej, ty seš úplně blbej, brácho!“

Lekla se. Ale pak Albert pokračoval. 

„Přece se se mnou nemůžeš srovnávat, ty seš úžasnej, chytrej, ale já jsem o tři roky starší. Nemůžeš ještě všechno vědět!“

Žijí mezi námi, i když o nich mnohdy nevíme. Nadané děti mají mimořádné schopnosti i specifické starosti. O nich, ale také o jejich průvodcích pojednává seriál Přemýšlivec, vznikající ve spolupráci s Nadací RSJ, která se problematice nadaných dětí dlouhodobě věnuje.