Mami, my pořád počítáme jeden, dva, tři, čtyři, pět. I nadaní školáci se potýkají s frustrací 

Historka, která dobře ilustruje, jak se nadaní mohou cítit, se v rodině traduje už roky. Albertovi bylo šest, chodil do první třídy. Jednou přišel domů a povídá: „Mami, my pořád počítáme jeden, dva, tři, čtyři, pět.“ 

Dana Hádková se začala smát. Jenže Albert prohlásil: „Mami, ty se směješ, ale oni to myslí vážně!“

Tehdy Daně začalo postupně docházet, že i nadaní školáci se mohou potýkat s nepochopením a frustrací. „Někdy ve druhém pololetí jsem šla za Bertíkovou paní učitelkou a řekla jí, že už nevím, co dělat. Že už tu jeho motivaci nemám jak nastartovat, že jsem v koncích. Ten kluk se za tři čtvrtě roku ve škole nedozvěděl vůbec nic nového!“

Učitelka si Danu vyslechla a snažila se vymyslet, jak pro Alberta udělat hodiny zajímavější. Dana uznává, že i pro vyučující je v první třídě složité rozpoznat, co je za tím, když dítě neposlouchá. Nudí se snad? Nebo naopak ještě není na školu připravené? Albert byl tehdy navíc dost nepraktický a pomalý. Nicméně paní učitelka vymyslela, že si Albert může během vyučování číst své knížky a taky spolužákům prezentovat své přírodovědné referáty.

Další historka, která se v rodině dodnes vypráví, se odehrála ve čtvrté třídě. Jednou paní učitelka v Albertově třídě řekla, že pavouci se řadí mezi hmyz. Albert, který se odmala zajímal o přírodu, zvedl ruku a opravil ji s tím, že pavouci mají samostatný řád a patří do pavoukovců. Debata skončila konfliktem – paní učitelka nechtěla přiznat chybu, vysvětlovala to prý zjednodušeně. Albert se na oplátku nedokázal smířit s tím, že někdo říká něco nepřesně. „Byl opravdu drzý, sám mi to pak říkal. Už přesně nevím, jaká slova tam padla, každopádně domů přišel Bertík hodně zarputilý a omluvit se nechtěl. Stále opakoval, že to paní učitelka říkala – opakovaně – špatně.“

Dana mu dala za pravdu, zároveň ale synovi vysvětlila, že mluvil hrubě a překročil hranici, kterou by vůči druhému překračovat neměl. A právě proto je potřeba, aby se omluvil. Zároveň mu poradila, ať si to s paní učitelkou ohledně těch pavouků pokusí ještě vyříkat.

Mezitím napsala do školy, že se omlouvá. V e-mailu stálo, že ví, co se stalo, a že to Albert řeší, ale potřebuje čas, aby to v sobě zpracoval. Po několika dnech její syn naznal, že už je schopný omluvy. A taky si doma připravil prezentaci o tom, kam se pavouci správně řadí. Načež zašel za učitelkou, omluvil se a požádal ji, zda by mohl před třídou odprezentovat svoji práci. 

Mělo to úspěch.