Večírek

Chystáme se na večírek. Je konec února, venku stále ještě dost velká zima a tma. Můj muž tyhle nakladatelské večírky bytostně nesnáší, ale nakonec se nechá přemluvit a stejně se tam se mnou vypraví. Než vyrazíme, tradičně se pohádáme. O nějakou maličkost, ztracenou tkaničku, skvrnu na košili, nepořádně vyžehlený límeček nebo špatné počasí, kvůli kterému se mu vůbec nikam nechce. 

Za těch sedm osm let, co jsem kmenovou autorkou, jsme byli na večírku snad pokaždé. 

Je to veliká událost, kromě pití zdarma tam bývá báječná žranice. Teplý a studený bufet, roastbeef, saláty, sýry, lahůdky. A také živá hudba. Několik zaměstnanců Nakladatelství totiž hraje a zpívá a složilo se k tomuto večírkovému účelu relativně úspěšnou kapelu.

Hlavní věcí je ale být viděn. Každý, kdo je v českém knižním byznysu někdo, tu nesmí chybět. Všichni zaměstnanci Nakladatelství, od majitelů, nakladatelů, editorů, překladatelů až po technickou a výtvarnou složku, distribuci a reklamu. Producírují se tu i zástupci konkurenčních nakladatelství, žurnalisté a recenzenti. 

A samozřejmě autoři. Kmenoví, hostující, bývalí, a navíc cizojazyční, které si Nakladatelství vybralo a překládá je. Jsou tu autoři, co se právě hřejí na výsluní, vyhráli literární cenu nebo ji mají téměř v kapse, nebo ti, co mají úspěch v zahraničí nebo jim vyšla dobrá recenze, v ojedinělých případech dostali nabídku na filmový scénář. Navíc se tu předvádějí autoři jiných nakladatelství, aby zmapovali situaci a zjistili, o co u konkurence přicházejí a jestli by neměli zvážit změnu. 

Velkou většinu autorů tvoří skupina těch, kteří bývali úspěšní, ale už nejsou, dávno se na ně zapomnělo nebo jim před lety vyšla kniha či dvě, aniž by si toho kdokoli všiml. 

Do téhle kategorie zapadám já. 

Zbývají ještě nadšení začátečníci a snílkové, na které literární úspěch teprve čeká. A konečně takzvaní nešťastníci a loudilové, kteří bez psaní nemohou být nebo psát zrovna nemohou nebo čekají. 

Protože knižní byznys je něco jako vlakové nádraží, pořád se na něco čeká. Každoroční večírek je z toho důvodu jedinečnou příležitostí najít v davu svého editora, nenápadně se k němu nebo k ní přitočit, připomenout se, čistě náhodou u bufetu vrazit do nakladatele a s pusou plnou chlebíčku loudit o další příležitost, o zařazení do edičního plánu nebo zkrátka nabídnout nový text, na kterém zrovna autor usilovně pracuje a který bude tentokrát magnezijní tutovka. Nakladatelé a editoři tohle moc dobře vědí a před autory se během večírku umně skrývají. Pokud to jde, vyhýbají se jim, v některých případech před nimi přímo prchají. Na otázky a prosby autorů odpovídají vyhýbavě, většinou je rychle přesměrují na někoho jiného, svedou zdržení na ceny papíru nebo na celosvětovou krizi…