Pomníky aneb Hrozí nám postupný úpadek a zaostalost?

Když padl socialismus, bylo mi patnáct, měl jsem čerstvou občanku a spoustu očekávání, jak se u nás bude všechno rychle měnit. Prvních pár let to tak skutečně bylo a musím říct, že v mých pětadvaceti bylo Česko úplně jinou zemí než Československo v roce 1989. A rozhodně o moc lepší.

Teď je mi padesát, místo občanky mám nově nárok na kolonoskopii zdarma, a kdybych nebyl celoživotní optimista, už by mě politická očekávání asi nadobro přešla. Dynamika se vytratila a my bychom mohli začít budovat pomníky všem zajímavým záměrům, které po mnoha letech stále zůstávají jen na papíře nebo se v nich nekonečně plácáme. Důchodová reforma, dálnice do Vídně, digitalizace úřadů, rychlodráha na pražské letiště, proměna energetiky a tak dále…

Za poslední roky se ukázalo, že politická scéna i státní aparát umí docela dobře reagovat na náhlé krize, ať už se jednalo o uprchlickou vlnu z Ukrajiny, nebo letošní povodně. Působení předešlé vlády za covidu můžeme brát jako výjimku potvrzující pravidlo. 

Na druhé straně politici i úřady dlouhodobě selhávají ve věcech, které se dají předem popsat, vyčíslit a naplánovat. K takovým by se dala řadit i digitalizace stavebního řízení, jakkoli to není zrovna jednoduchý úkol.

Ještě překvapivější je neschopnost práce s demografickými daty. V úředních záznamech máme přesně evidovaný počet narozených za každý rok, stejně jako lidí s povolením k pobytu. Takže můžeme vidět, kolik lidí půjde kdy do penze nebo jaký počet dětí se bude hlásit na střední školu. Přesto přijímačky provázejí opakované nervy a k pokusu o důchodovou reformu se dostáváme až nyní, a to ještě nevíme, zda přežije příští volby.

Potíž je, že velkou většinu politiků zajímá jen nejbližší zvolení a na to, co bude se zemí za dvacet let, buď kašlou, nebo v lepším případě nemají dost energie. Pokud to tak bude pokračovat dál, hrozí nám postupný úpadek a zaostalost. A to by bylo po pětatřiceti letech od konce socialismu dost smutné vyústění.

Pojďme jako voliči po svých politicích chtít, ať ukážou dlouhodobé, důkladné a fakty podepřené plány. My novináři a novinářky můžeme k debatě přispět tím, že budeme pořádně a poctivě popisovat důležitá témata. O což se snažíme v tomto čísle Reportéra u penzijní reformy, digitalizace či odchodu od uhlí.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné podzimní dny, hezké oslavy svobody a příjemné čtení.

P. S.: Příští číslo vyjde 9. prosince.