Díky, že atd. Aneb dojetí při výročí Sametové revoluce

Ten úplný začátek jsem propásla. V pátek 17. listopadu 1989 jsem místo ve studentském průvodu na Vyšehradě byla s rodiči v Berlíně a vyjeveně sledovala, jak si lidé přímo před našima očima a kamerami světových televizí rozebírají kousky betonu z berlínské zdi, která se zhroutila pár dní předtím. Nálada byla opojná a my jsme si stýskali, že něčeho takového se u nás nejspíš nedočkáme. Zprávy putovaly pomalu a ze státních hromadných sdělovacích prostředků, jak se říkalo médiím, jsme se toho v neděli večer po návratu do Prahy moc nedozvěděli. V pondělí jsem přišla do školy k hotovému. Starší ročníky měly připravené transparenty i plány na stávku a moje čerstvé dojmy ze sjednocujícího se Německa nikoho nezajímaly. 

Následovalo několik nezapomenutelných týdnů, které otřásly naším světem, a já z berlínské euforie plynule přešla do pražské. „To musí být úžasné, zažít revoluci,“ záviděli nám o rok později hostitelé na výměnném pobytu v Anglii. A bylo, pořád je to jeden z vrcholných zážitků mého života, stejně jako ten týden v soukromé internátní škole, podobné Bradavicím z Harryho Pottera, kde jsem získala mylný dojem, že takhle vypadá celá Anglie. Nepodobá se jí ani zdaleka, stejně jako náš běžný život se rychle vzdálil extatickým týdnům sklonku roku 1989, kdy se lidé na sebe usmívali a ve dveřích autobusu si místo strkání říkali „až po vás“.

Ve svobodné zemi jsem prožila už víc než dvě třetiny života, ale na dětství a rané dospívání v totalitě nežehrám, naopak je beru jako dar. Režim v posledním tažení mi nestačil zkazit život, jen otravoval kombinací každodenních drobných buzerací, všudypřítomného pokrytectví a blbosti. Díky tomu srovnání neberu svobodu a její možnosti jako samozřejmost, ale jako trvalý důvod k úžasu a radosti. 

U sloganu „Díky, že můžem“, jenž se váže k oslavám výročí listopadu 1989, se vždycky trochu dojmu – na rozdíl od lidí jen o pár let mladších, kteří tento patetický výrok vítězů revoluce používají posměšně a poukazují jím na sociální nerovnosti a selhávání politických reprezentací. Jsou (právem) naštvaní, když systém nefunguje, jak má, protože fungování považují za výchozí stav, a nikoli za nadstandard, jak se to občas děje mé generaci, která má sklony nad zádrhely přimhuřovat oči a prohřešky odpouštět – vždyť každý den bez vlády jedné strany, bez front, výjezdních doložek a kádrových posudků je zázrak. 

Před pár lety jsem utrousila, že komu je skutečnost, „že můžem“, pro smích, ten si tu výsadu nezaslouží. Dokonce jsem prohlásila, že jestli nynější sebelítostivé mladé generaci přijde odkaz revoluce z roku ’89 trapný, bude si muset udělat svou vlastní. Dnes zdaleka nejsem tak příkrá, spíš naopak. „Každá generace si zaslouží zažít revoluci,“ říká můj dobrý přítel. Podle něj bychom tu další mohli čekat někdy kolem roku 2030. Snad její začátek tentokrát neprošvihnu.