Hledači pokladů

Ke Ghaně jsem neměl žádné pouto, ale protože mě láká všechno nové, všechno neznámé a všechno zvláštní, nadchlo mě, když jsem na internetu přes společnou kamarádku narazil na Josefa, který se loni usadil v ghanském hlavním městě Akkře.

Jakmile Josef pochopil, že cestuju po světě s foťákem, nabídl mi, ať na měsíc přijedu a že prý u něj můžu bydlet: „Proč ne,“ řekl jsem si, aniž bych tedy tušil, co tam budu fotit. „Uvidím přímo na místě.“

Po deseti letech cestování už skoro nezažívám kulturní šoky – na to, že je v Ghaně po celý únor teplota kolem třiceti stupňů, jsem si zvykl hned, na to, že mi skoro celá Akkra připomíná více nebo méně bídné ghetto, jsem byl připravený, a tak pro mě paradoxně největším překvapením byl právě hostitel Josef, respektive jeho osud. Před pár lety to byl regulérní rasista, občas prý dokonce vyvolal rvačku s Romy, odsuzoval bílé chlapy, kteří chodí s černoškou, ale všechno se úplně převrátilo právě loni, když Josefa kamarád přemluvil, ať zkusí vyrazit do Ghany a pracovat tam pro sázkovou společnost: „Teď už jsem s druhou černoškou v řadě a skvělý!“

Čechů nebo Slováků jsem v Akkře potkal víc, jedna Češka například provozuje na pláži bar jménem Czech Queen. Pivo je zhruba stejně drahé jako u nás, bary bývají celkem čisté, ale jinak nic moc romantického, spíš naopak.

Ghaňané jako by ani moc nestáli o turisty, a tak jsou ty pláže vyloženě špinavé, plné odpadků; ke koupání ani opalování to prostředí nevybízí. Na venkově to je možná lepší, což ale nevím, protože já jsem na cestování po přírodě nikdy moc nebyl a opravdu se raději toulám po městských barech, kde nacházím krásu i příběhy.