Proč bych se bála? Od opery sběhla k Plastikům a provdala se do disidentské rodiny

Ještě na gymnáziu netušila, že hudba se dá i studovat. „Potkala jsem kluka, který chodil na konzervatoř. Když mi o tom vyprávěl, teprve mi došlo, že existuje takhle zaměřená škola,“ říká Michaela Antalíková. Rok před maturitou se rozhodla změnit obor a na konzervatoři si vybrala operní zpěv. 

Narodila se v roce 1964 v Chomutově, větší část dětství prožila ve Vejprtech v Krušných horách. Když jí bylo devět, přestěhovala se s matkou do Říčan u Prahy. „Doma se pořád hrálo na klavír a zpívalo, ale nenapadlo mě, že bych se hudbě někdy mohla věnovat profesionálně,“ vyprávěla v roce 2021 školákům z Prahy 10. 

Během studií konzervatoře začala intenzivně vnímat podivně strnulou, dusnou atmosféru ve společnosti: „Vadilo mi, že něco smíme říkat a něco ne, že některé skladby se můžou zpívat a jiné ne.“ Začala psát básně, ve kterých dávala najevo právě i svoje názory na všemožné zákazy, přetvářku, ustrašenost.

Proč bych se bála?

Dva roky před listopadovou revolucí se seznámila s Mejlou Hlavsou. „Přivedl mě za ním Jáchym Topol, kterému se líbily moje básně a navrhl, aby Mejla některé zhudebnil,“ říká. Když spoluzakladatel undergroundové kapely The Plastic People of the Universe zjistil, že je Michaela absolventka operního zpěvu, nabídl jí, jestli se nechce při jejich vystoupeních postavit za mikrofon. 

„Zároveň mi řekl, že se nemusím bát, protože doba už není tak zlá a režim se neodváží poslat muzikanty do vězení,“ vzpomíná Michaela na setkání v košířské hospodě Klamovka a dodává: „Neměla jsem ponětí, proč mi to říká. O jejich hudbě a o nějakém zavírání jsem neměla ponětí.“ Když Hlavsovi řekla, že se nebojí, dočkala se prý od hudební legendy nečekaného uznání: „Vyložil si to tak, že musím být ohromně statečná.“

Mezi „Plastiky“ přišla v době, kdy měli po letech perzekuce poprvé vystoupit oficiálně, a sice v pražské Lucerně v rámci festivalu Rockfest, pořádaného pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM). „Svazáci ale naše vystoupení na poslední chvíli odřekli – prý pod nátlakem estébáků,“ připomíná Michaela zápletku, která v kontextu doby působila podivuhodně, až bizarně. 

V rodině Němcových

Plastici se poté rozštěpili a pod vedením Mejly Hlavsy vzniklo uskupení, které dostalo název Půlnoc. Nová formace nejenže začala veřejně vystupovat, aniž si vykoledovala postih ze strany totalitního, byť už skomírajícího režimu, ale na jaře 1989 vyrazila dokonce na turné do USA. „Jeli jsme tam na turistická víza každý za sebe. Vím, že se dodnes vedou spory, jak je možné, že nám komunisti dovolili vycestovat do Ameriky. Ale o žádném konfidentství nevím, spíš si myslím, že estébáci doufali, že tam zůstaneme,“ nechala se Michaela slyšet pro Paměť národa.  

V té době už byla signatářkou Charty 77, ke svému podpisu říká: „Rozhodla jsem se, že nechci patřit mezi lidi, kteří režim jenom kritizují, ale nic s tím nedělají. Že budu tajně hrát s kapelou, mi přišlo docela dobré, ale ještě jsem chtěla něco víc.“ Připomíná rovněž: „Z dnešního pohledu to prohlášení neříká nic revolučního nebo převratného. Vlastně jen to, že se mají dodržovat lidská práva a že stát, který podepsal nějaké dohody, je má plnit. Zároveň tím ale člověk překročil řeku, na jejímž druhém břehu hrozily domovní prohlídky, výslechy, zákaz studií nebo výpověď ze zaměstnání.“

Během amerického turné už Michaela věděla, že je těhotná a čeká dvojčata. Nastávajícím otcem byl David Němec, jeden ze sedmi potomků Dany a Jiřího Němcových, jedné z nejznámějších disidentských rodin v Československu. Jejich byt v Ječné ulici sloužil jako útulek pro okruh lidí, kteří nejvíc provokovali komunistický režim – v čele s Martinem Jirousem, známým též jako Magor. „Pamatuju, jak mého muže skoro vždy před výročím sovětské okupace či Palachova upálení zavřeli na pár nocí do Ruzyně,“ vybavuje si Michaela. Nejinak to bylo i v roce 1989…

Být mezi kamarády

Svatbu měli Michaela a David dva dny před vypuknutím Palachova týdne v lednu toho roku. „Manžela i tchyni pak zase zavřeli – tentokrát za to, že patřili ke skupině lidí, která na Václavském náměstí položila květiny k soše svatého Václava,“ říká žena, která původně chtěla zpívat árie v Národním divadle. Porodila na podzim 1989, pár měsíců poté, co odletěla s Půlnocí za oceán. 

Po revoluci vystudovala Jabok – Vyšší odbornou školu sociálně pedagogickou a teologickou. „Chtěla jsem, aby můj syn, který má těžké mentální postižení, nemusel chodit do speciální školky a mohl být mezi kamarády.“ Prošla i dalšími kurzy a začala pracovat jako učitelka, pořádala také semináře o tom, jak postižené děti začlenit do kolektivu. Tomuto tématu se věnuje dodnes.

V rámci projektu zpracovali: Veronika Fričová, Bára Marková, Linda Nová a Tadeáš Ripamonti ze ZŠ V Rybníčkách v Praze 10 pod vedením Jana Makovského koordinátorka Eva Smolíková.

Pro Paměť národa zpracovala: Justýna Jirásková