Proč bych se bála? Od opery sběhla k Plastikům a provdala se do disidentské rodiny

Ještě na gymnáziu netušila, že hudba se dá i studovat. „Potkala jsem kluka, který chodil na konzervatoř. Když mi o tom vyprávěl, teprve mi došlo, že existuje takhle zaměřená škola,“ říká Michaela Antalíková. Rok před maturitou se rozhodla změnit obor a na konzervatoři si vybrala operní zpěv. 

Narodila se v roce 1964 v Chomutově, větší část dětství prožila ve Vejprtech v Krušných horách. Když jí bylo devět, přestěhovala se s matkou do Říčan u Prahy. „Doma se pořád hrálo na klavír a zpívalo, ale nenapadlo mě, že bych se hudbě někdy mohla věnovat profesionálně,“ vyprávěla v roce 2021 školákům z Prahy 10. 

Během studií konzervatoře začala intenzivně vnímat podivně strnulou, dusnou atmosféru ve společnosti: „Vadilo mi, že něco smíme říkat a něco ne, že některé skladby se můžou zpívat a jiné ne.“ Začala psát básně, ve kterých dávala najevo právě i svoje názory na všemožné zákazy, přetvářku, ustrašenost.

Proč bych se bála?

Dva roky před listopadovou revolucí se seznámila s Mejlou Hlavsou. „Přivedl mě za ním Jáchym Topol, kterému se líbily moje básně a navrhl, aby Mejla některé zhudebnil,“ říká. Když spoluzakladatel undergroundové kapely The Plastic People of the Universe zjistil, že je Michaela absolventka operního zpěvu, nabídl jí, jestli se nechce při jejich vystoupeních postavit za mikrofon. 

„Zároveň mi řekl, že se nemusím bát, protože doba už není tak zlá a režim se neodváží poslat muzikanty do vězení,“ vzpomíná Michaela na setkání v košířské hospodě Klamovka a dodává: „Neměla jsem ponětí, proč mi to říká. O jejich hudbě a o nějakém zavírání jsem neměla ponětí.“ Když Hlavsovi řekla, že se nebojí, dočkala se prý od hudební legendy nečekaného uznání: „Vyložil si to tak, že musím být ohromně statečná.“