Věřím, že dobrým filmem dokážeme dětský život změnit k lepšímu

Ještě před Juniorfestem jste se tři roky podílela na organizaci festivalu Filmák. Připomeňme, že tomu hrozil zánik, než jste ho v roce 2004 (spolu s Michalem Šaškem a dalšími) převzali a z Plzně přesunuli do Dobřan, kde žijete. Jak zběhlá jste tehdy byla v oblasti filmové tvorby?

Michal byl tehdy mladinkým místostarostou v Dobřanech. To on přišel s tím, že Filmák končí a že bychom ho mohli zkusit přesunout. Podařilo se mu přesvědčit vedení města, aby festival vzalo pod svá křídla. Spojovala nás láska k filmu, mně byla nejbližší meziválečná kinematografie, o současné tvorbě jsem toho věděla minimum. Michal byl už v té době jako chodící knihovna, dnes má filmovou vědu i vystudovanou, a sám ji dokonce učí. Já byla v tomhle absolutní amatér. Ale nadšení mi nechybělo.

Měla jste představu, co pořádání filmového festivalu obnáší?

Vůbec. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale cítila jsem, že mě to bude bavit. Navíc jsem byla přesvědčená, že to je věc, kterou je třeba podpořit a zachránit. Už přípravy byly skvělé, vytvořil se nám úžasný tým nadšených lidí. Já jsem první rok víceméně jen pomáhala s guest servisem. Byly to trochu nervy, ale zároveň jsem se cítila šťastná. Pamatuju si, jak mě překvapil ten adrenalin, který nás celou dobu poháněl. A jak, když to všechno skončilo, nastoupila na jeho místo obrovská radost a úleva.

O rok později jste na festivalu přivítali první zahraniční filmovou hvězdu: Pierra Brice neboli Vinnetoua. Vybavíte si setkání s ním?

Pamatuju si, jak se část lidí pozastavovala, že zveme takového „dědka“ (Pierru Bricovi bylo v roce 2005 šestasedmdesát let – pozn. red.). Byl to ale nesmírně šarmantní muž. Když pozvedl sklenici vína a podíval se vám do očí, nejedné kolegyni se podlomily nohy. (smích) Pro mě to byla první větší osobnost, se kterou jsem se takhle setkala, takže jsem byla trošku nervózní. Ale bylo to přesně tak, jak se říká. Čím větší je to hvězda, tím je pokornější, příjemnější, slušnější. Za všechno poděkoval, všem fanouškům se snažil vyjít vstříc.

Byl o setkání s ním velký zájem?

Obrovský. Sjížděli se lidé nejen z Plzeňského kraje, nejen z celé ČR, ale i z Německa, Polska či Slovenska. Do určité míry za to mohlo i to, jaké filmy se k nám před revolucí dostávaly. Vinnetou a filmy s Belmondem, de Funèsem nebo Budem Spencerem a Terencem Hillem byly vlastně to jediné, na co se dalo koukat. Když Pierre Brice přijel, chodily se na něj koukat maminky i babičky a vytahovaly fotky staré 40 let, které třeba on sám nikdy neviděl. Hodně ho to překvapilo, až dojalo.

Milá Juditko, letím za vámi

Na váš festival dorazilo v dalších letech ještě mnoho hereckých hvězd. Která ze setkání na vás zapůsobila nejvíc?

Podobný dojem jako Pierre Brice na mě udělal Kabir Bedi, filmový Sandokan. Muž v plné síle, neskutečně chytrý, pokorný. Překvapil mě tím, že si přál vidět lavičku Václava Havla. Kolik lidí ví, že v Plzni taková lavička je? Tady přijede chlapík z Bombaje, který to ví, a chce ji dokonce vidět. Takže ten byl taky úžasný. Hodně na mě zapůsobil i Gojko Mitić, Syn Velké Medvědice, který díky tomu, že v minulosti točil s českým režisérem, mluvil česky, jen na rozhovory si v češtině netroufl. A jedním z nejkrásnějších setkání pro mě zůstává to s Janem Třískou. Mám od něj schovaných spoustu mailů, které byly vždy velmi přátelské a končily „Tvůj Honza“. Je mi jasné, že to patřilo k jeho nátuře, že to psal všem, ale bylo to milé.