Nejhorší lidi jsem potkala na jiné straně mříže, než byste čekali

V Česku připadá na sto tisíc obyvatel asi 180 vězňů. Srovnatelná situace je jen v několika málo dalších zemích EU, například v Polsku. Naopak v Rakousku mají na sto tisíc lidí 97 vězňů, v Německu ještě méně. Vy máte s českým vězeňstvím dvacetiletou zkušenost a systém nazýváte obludným. V čem ta obludnost spočívá?

Začíná to už u primární prevence. Nepracujeme s dětmi, nepracujeme s psychiatricky nemocnými. Nemáme dostatek odborníků a kapacit pro děti trpící závislostí, děti z vyloučených lokalit nebo z ústavní péče. A tyto skupiny generují i klienty pro vězeňství. Pak samozřejmě vězeňství jako takové. V České republice máme třetí nejhorší index uvězněných osob v celé Evropě, proti průměru je téměř dvojnásobný a kriminalitu máme obdobnou jako srovnatelné země s polovičním množstvím uvězněných. Máme dvacet tisíc vězňů, dáváme dlouhé a kumulativní tresty, kdy posíláme lidi do vězení za bagatelní věci jako opakovanou krádež nějaké potraviny nebo alkoholu.

Což navíc stojí spoustu peněz.

Ano. A nejen to. Člověku s minimální společenskou nebezpečností, který má závislosti a jiné problémy, nepomůžeme tím, že ho zavřeme, ale tím, že s ním budeme sociálně pracovat, ideálně v přirozeném prostředí. Je svým způsobem pohodlné někoho zavřít, na čas se ho zbavíme. Ale vrací se nám to obrovskou recidivou, která je mezi 60 a 70 procenty. Což znamená, že spousta lidí po propuštění dál páchá škody.

Proč je opakovaná kriminalita tak vysoká?

Protože i když ve věznici s lidmi pracujeme, jak se dá, nepřipravíme je na to, že budou žít na ulici, nebudou mít práci ani podporu pro řešení potíží, nikdo je nebude mít rád. Je pak i víc obětí trestných činů, než by muselo být. Vidím taky poškozené rodiny, traumatizované děti vězňů. Ale na to, aby velká část lidí nebyla ve vězení, teď sociální a podpůrný systém rozhodně není připraven. Není tu dost následných sociálních a psychiatrických služeb ani doléčovacích center. Nemáme je ani pro lidi, kteří nepáchají trestnou činnost.

Je frustrující vědět, že toho moc neuděláte

Prvním rokem řídíte na ministerstvu spravedlnosti odbor, který má trestní politiku na starost. Co plánujete dělat jinak?

S podporou náměstka Karla Dvořáka a s řadou spolupracujících expertů se chceme pokusit o odbornou shodu při tvorbě strategie státu v trestní politice. Máme sankční politiku, máme trestní zákoník, trestní řád. Ale vizi do budoucna, jak s občany zacházet optikou lidskoprávní, ale i sociální, tu úplně nemáme. Jednou snad budeme mít taková vězeňská zařízení, kde lidé nebudou muset bydlet po patnácti v ložnici, a pak s nimi půjde individuálně pracovat. Je třeba vytvořit i navazující koncepce Probační a mediační služby a Vězeňské služby, propojit je s následnou péčí. Mám na mysli také lepší provázanost s neziskovým sektorem, který se desítky let skvěle stará o oběti trestných činů i o lidi propuštěné z vězení – a umí to leckdy lépe než stát. Potřebujeme nastavit princip funkční spolupráce napříč trestní politikou. Cílem musí být, aby maximum lidí ukončilo svou kriminální kariéru a stát se důstojně staral o oběti.

Lepší práce s vězni ale znamená i dost zaměstnanců ve vězeňství. Mně připadá, že jde o společensky tabuizovanou profesi – vinou toho, že minulý režim byl represivní. Je to skutečně jedna z příčin nedostatku lidí?

Vězeňská i Probační a mediační služba pracují s problémovou klientelou. V oboru je spousta restrikcí i kumulovaných problémů způsobených hromadným ubytováním odsouzených, nedostatkem pracovníků. Zatraktivnit práci můžeme jak lepším platem, tak tím, že podmínky budou takové, že lidé na ni budou mít prostor. Když nastoupíte jako sociální pracovník do věznice a máte 160 klientů, všichni jsou problémoví, je frustrující vědět, že toho moc neuděláte. Je potřeba řešit vztahy s rodinou, závislosti, sociální situaci, dluhy a to takto prostě nejde. Musíte počítat s neúspěchem, se složitými životními situacemi a být dostatečně silná osobnost, která prostředí ustojí. Pro mladé lidi je navíc složité pracovat v omezeném, polovojenském režimu, bez telefonu a sociálních sítí. Je to těžká práce a mělo by se o ní tak mluvit. Vězeňství je sociální služba za mříží. Všech, kdo se rozhodnou tuto nelehkou práci profesionálně vykonávat, si nesmírně vážím.

Působila jste jako ředitelka dvou věznic. Ženské, ale jako jedna z mála žen v Česku i mužské. Jak složité bylo je řídit?

Pracovala jsem předtím na generálním ředitelství a díky znalosti jazyků mohla pracovně cestovat a srovnávat různé vězeňské systémy. Postupně jsem si v hlavě sestavila plán, jak bych si to představovala, a ten jsem pak částečně mohla uskutečnit ve věznicích, které jsem řídila. Spočíval i v tenkrát ne tak obvyklé široké spolupráci s neziskovým sektorem či v budování vztahu s místní komunitou. Věznice je složitý organismus a udržet důstojné podmínky a dobrou náladu na obou stranách je někdy opravdová výzva.

Ze zahraničí, konkrétně ze Singapuru, jste přivezla i projekt Yellow Ribbon Run, což je společný běh odsouzených či bývalých vězňů s veřejností. Setkala jste se tu od začátku s pochopením?

To určitě ne. S tou myšlenkou jsem přišla v roce 2011 a pomaličku ji začala komunikovat s blízkými přáteli a lidmi podobného nastavení. A byla jsem i malinko naštvaná, že hned všichni neskákali tři metry vysoko, že chci takovou věc dělat, ale zpětně to chápu. Říct, že budeme někde běhat s vězni, způsobovalo spoustu obav nejen bezpečnostního charakteru. Ale my jsme dostatečně kompetentní, abychom vybrali lidi, kteří nemají důvod utéct, chtějí si svou novou šanci zasloužit.

Jak jste běh nakonec prosadila?

Měly jsme s novinářkou Veronikou Jonášovou přednášku pro ženy z byznysu k propagaci filmu S mámou v base a mě na místě napadlo, že řeknu, že můj životní sen je dělat žlutou stužku. A ony mi řekly – to je perfektní myšlenka, s tím pomůžeme. Bylo to úžasné. Musím ale přiznat, že jsem bojovala s tím, jak to podat, aby to bylo dobře pochopeno. Jsem vděčná tehdejšímu vedení Vězeňské služby, že projekt přijalo, mohli ho zakázat a desátý, jubilejní ročník bychom teď nepřipravovali. Jsem ráda, že jsem si tu myšlenku nenechala jen v hlavě, i když to není vždy jednoduché. Jsme miniorganizace prakticky plně založená na dobrovolnictví, zvládáme to jen díky partnerům a podporovatelům.

Dívat se s otevřenou myslí

Na prvním ročníku Yellow Ribbon Runu, který jsem běžela, mi před startem spadlo na zem číslo. Člověk přede mnou ho zvedl a s úsměvem mi ho podal. Neměl polovinu zubů, byl celý potetovaný a mně teprve v té chvíli skutečně došlo, že poběžíme s vězni. Byl to zvláštní pocit, který jsem postupně překonala díky tomu, jak přátelská je tam atmosféra. Jak na „normálnosti“ běhu pracujete?

Naše hlavní mantra je, že utíkáme předsudkům, a když si obléknete tričko se žlutou stužkou, nevíte, kdo je kdo. Pochopitelně dochází i k setkáním, kdy u někoho na první pohled poznáte, že je z vězení. Na druhou stranu běžci vypadají různě, takže občas zaměníme role. Bavím se tím, když někdo, kdo třeba páchal ekonomickou trestnou činnost, vypadá jako ředitel věznice a ostatní ho za něj považují. To, že máme stejné tričko a jsme si tak všichni rovni, pro vězně hodně znamená.

Kam byste chtěli Yellow Ribbon Run rozvíjet dál?

Rádi bychom se dostali ještě víc do povědomí společnosti spolu s myšlenkou, že všichni můžeme udělat něco pro to, aby lidé po výkonu trestu žili ve společnosti slušně. Jsme vděční za každého dobrovolníka nebo partnera, který nám pomůže financovat naše aktivity. A na běhu se nemusíte bát lidí, kteří byli nebo jsou ve výkonu trestu, sama jsem nejhorší lidi v životě potkala na jiné straně mříže, než byste čekali, a nebyli nikdy trestáni. Ve věznicích je samozřejmě dost těch, kteří by jejich brány neměli opustit, ty na Yellow Ribbon Runu nepotkáte. Ale velká část jsou obyčejní zoufalci, kteří zažili jako děti v rodinách hrozné věci, neumí žít lépe – a my bychom jim měli pomoct, pro své vlastní dobro. Je taky fajn zamyslet se nad tím, jaké jsme v životě dělali chyby, jak se chováme ke svým dětem, aby se jim nestalo to, co těm, kteří skončí ve vězení. Je to téma, o kterém by se mělo mnohem víc mluvit.

Červnový běh pro veřejnost je vždy vrcholem ročníku, získáváte jím největší pozornost pro téma roku. Už jste pomáhali ženám ve výkonu trestu, letos otcům, dlouhodobě ukazujete problémy, se kterými se v naší společnosti potýká čtyřicet tisíc dětí odsouzených lidí. Jaké máte další téma?

Za rok toho uděláme hodně, zásadní jsou návštěvy věznic. Podporujeme tam jak běhy, protože je spousta lidí ve výkonu trestu, kteří nemůžou do Prahy přijet, ale chtějí se na akci podílet, tak třeba debaty k různým tématům, která vězně zajímají. Hodně teď spolupracujeme s nevládní organizací VOLONTÉ CZECH, která také podporuje rodičovství. Udržet zdravou rodinu je obrovský motiv pro obě strany. Potom člověk nemá důvod páchat trestnou činnost. Se Žlutou stužkou se snažíme pomoct s publicitou aktivit neziskových organizací, na běhu mají svoje informační stánky. 

Co ještě děláte?

Díky spolupráci s norskou vězeňskou službou a s pomocí Norských fondů jsme loni začali s dlouhodobým projektem Yellow Ribbon Growing European. Představujeme běh v zahraničí a snažíme se vytvořit síť podobných organizací. Už se po českém vzoru běžel první Yellow Ribbon Run v Chorvatsku a Litvě. Další běhy plánují kolegové z polské a lotyšské justice, v Norsku i v Americe. Napsali nám taky z Rwandy, že by běh rádi uspořádali. Na to jsem extrémně pyšná. A 10. ročník českého Yellow Ribbon Runu věnujeme rodinám, což pro nás není jen rodina tradiční, ale také naše komunita, žlutostužková rodina. Chceme, aby se lidé zamysleli, než někoho odsoudí. Což neznamená, že by neměli být zdravě ve střehu, protože ublížit může člověk s trestní minulostí i bez ní. Je potřeba se dívat na lidi, se kterými mluvíme, s otevřenou myslí. Z komunikace a chování často poznáte, jestli mají dobré, nebo špatné úmysly. Druhou šanci pro lidi s trestní minulostí chci prosazovat dál, aby veřejnost víc pochopila, proč dělat trestní politiku jinak, abychom neměli tolik nešťastných případů ve věznicích jako teď a zároveň mnohem méně recidivistů, tedy i obětí.

Povězte ještě na konec, dá se říct, že zájem o sociální otázky se u vás v rodině dědí? Vaše prababička byla ředitelkou dětského domova a říkala vám, že nemáte soudit druhé ani se nad ně povyšovat…

Stoprocentně se dědí! Moje prababička byla silná žena, v dětství můj nejoblíbenější člověk. Vždycky mě motivovala a podporovala. Byla prosociální, samostatná, emancipovaná, všechno zvládla. Nebylo to tenkrát obvyklé, ale stejné byly i babička a moje máma, úžasná, inspirativní žena, která překonala spoustu životních překážek v soukromém životě, a přesto je v tom profesním významnou osobností českého vězeňství. Já jsem ani neměla jinou volbu než v tom pokračovat a jsem vděčná, protože když vidíte lidi, kteří jsou veselí, příjemní, práce je baví, zvládají spoustu věcí, protože mají takový naturel, chcete být jako oni.

Ve všech svých aktivitách se o někoho staráte. To jste v sobě měla od dětství?

Asi ano. Dlouho jsem vyrůstala jako jedináček, bylo mi skoro devět let, když se narodil brácha, a byla jsem tehdy úplně nejšťastnější. Starala jsem se o něj moc ráda, i v dobách puberty. Pak jsem dělala au-pair v Anglii, chtěla jsem cestovat, naučit se anglicky, ale součástí byla péče. Když jsem pracovala v hotelu, podstatná byla komunikace s klienty a péče o ně, aby byli spokojení. Pak jsem nastoupila do vězeňství a našla hlubší smysl lidského působení. Že má člověk práci, je super, ale když práce dává smysl, má přesah a baví ho, je to úžasné!