Nejhorší lidi jsem potkala na jiné straně mříže, než byste čekali

V Česku připadá na sto tisíc obyvatel asi 180 vězňů. Srovnatelná situace je jen v několika málo dalších zemích EU, například v Polsku. Naopak v Rakousku mají na sto tisíc lidí 97 vězňů, v Německu ještě méně. Vy máte s českým vězeňstvím dvacetiletou zkušenost a systém nazýváte obludným. V čem ta obludnost spočívá?

Začíná to už u primární prevence. Nepracujeme s dětmi, nepracujeme s psychiatricky nemocnými. Nemáme dostatek odborníků a kapacit pro děti trpící závislostí, děti z vyloučených lokalit nebo z ústavní péče. A tyto skupiny generují i klienty pro vězeňství. Pak samozřejmě vězeňství jako takové. V České republice máme třetí nejhorší index uvězněných osob v celé Evropě, proti průměru je téměř dvojnásobný a kriminalitu máme obdobnou jako srovnatelné země s polovičním množstvím uvězněných. Máme dvacet tisíc vězňů, dáváme dlouhé a kumulativní tresty, kdy posíláme lidi do vězení za bagatelní věci jako opakovanou krádež nějaké potraviny nebo alkoholu.

Což navíc stojí spoustu peněz.

Ano. A nejen to. Člověku s minimální společenskou nebezpečností, který má závislosti a jiné problémy, nepomůžeme tím, že ho zavřeme, ale tím, že s ním budeme sociálně pracovat, ideálně v přirozeném prostředí. Je svým způsobem pohodlné někoho zavřít, na čas se ho zbavíme. Ale vrací se nám to obrovskou recidivou, která je mezi 60 a 70 procenty. Což znamená, že spousta lidí po propuštění dál páchá škody.

Proč je opakovaná kriminalita tak vysoká?

Protože i když ve věznici s lidmi pracujeme, jak se dá, nepřipravíme je na to, že budou žít na ulici, nebudou mít práci ani podporu pro řešení potíží, nikdo je nebude mít rád. Je pak i víc obětí trestných činů, než by muselo být. Vidím taky poškozené rodiny, traumatizované děti vězňů. Ale na to, aby velká část lidí nebyla ve vězení, teď sociální a podpůrný systém rozhodně není připraven. Není tu dost následných sociálních a psychiatrických služeb ani doléčovacích center. Nemáme je ani pro lidi, kteří nepáchají trestnou činnost.

Je frustrující vědět, že toho moc neuděláte

Prvním rokem řídíte na ministerstvu spravedlnosti odbor, který má trestní politiku na starost. Co plánujete dělat jinak?

S podporou náměstka Karla Dvořáka a s řadou spolupracujících expertů se chceme pokusit o odbornou shodu při tvorbě strategie státu v trestní politice. Máme sankční politiku, máme trestní zákoník, trestní řád. Ale vizi do budoucna, jak s občany zacházet optikou lidskoprávní, ale i sociální, tu úplně nemáme. Jednou snad budeme mít taková vězeňská zařízení, kde lidé nebudou muset bydlet po patnácti v ložnici, a pak s nimi půjde individuálně pracovat. Je třeba vytvořit i navazující koncepce Probační a mediační služby a Vězeňské služby, propojit je s následnou péčí. Mám na mysli také lepší provázanost s neziskovým sektorem, který se desítky let skvěle stará o oběti trestných činů i o lidi propuštěné z vězení – a umí to leckdy lépe než stát. Potřebujeme nastavit princip funkční spolupráce napříč trestní politikou. Cílem musí být, aby maximum lidí ukončilo svou kriminální kariéru a stát se důstojně staral o oběti.