Český současný tanec je zajímavý a barevný, ale trpí nedostatkem peněz

Heslo vašeho festivalu je Tanec je náš chleba! Jak je na tom současná česká taneční scéna?

Hodně záleží, o jaké scéně se bavíme. Balet má poměrně slušnou podporu díky divadlům. Pokud je ale řeč o nezávislé scéně a současném tanci, je situace úplně jiná. Tanečníci, tvůrci i soubory jsou závislé jen na grantech, což je trochu složité.

I přesto ale nezávislá taneční scéna žije, ne?

Od revoluce nám tady vyrostla poměrně velká síť velmi zajímavých tvůrců a souborů. Tuzemská scéna je nesmírně barevná a oproti tomu, co vídám různě ve světě, i unikátní. Hlavně v tom smyslu, že dokáže přežívat i s velmi malými prostředky. Takže suma sumarum, máme tu výjimečné tvůrce, ale nemáme možnost je dostatečně podporovat, aby byli stoprocentně konkurenceschopní v zahraničí.

Proč vlastně? Proč se jim nedostává financí?

To nedokážu říct, ale děje se to mnoho let. Jsem hlavně choreografka, takže neřeším politickou stránku celé věci. Ale když se podíváte, jak je dotovaná činohra, opera nebo i jiné žánry, zjistíte, že tanec je na tom žebříčku opravdu velmi nízko. Nedává to smysl, protože tanec je dokonalý vývozní artikl. Velké taneční hvězdy v Evropě běžně zaplňují sály a jsou velmi úspěšné. V Česku většinou tanečník nemůže působit jen u jednoho souboru, musí shánět práci na mnoha projektech, je rozlítaný.

Kolik si tak vydělá?

Pokud má angažmá, dá se za to žít, byť to není nijak bombastické. Pokud je na volné noze, dostane zhruba kolem tří tisíc korun za představení. K tomu je třeba přičíst, že na něj musí zkoušet, tráví v divadle strašně hodin. Je to ale maximum toho, co si můžeme dovolit zaplatit. Zahraniční tanečníci se pohybují v jiných částkách, o tom si můžeme zatím jen nechat zdát.

Sama jste se svým souborem BURKICOM úspěšná, vaše představení se hrají v Česku i mimo něj. Jaký je váš recept?

Je to souhra mnoha věcí a často i štěstí. Musíte být něčím originální, mít v sobě průbojnost a taky schopnost navazovat kontakty. To je v dnešní době nesmírně důležité. Už to není jako dřív, kdy někdo přišel a řekl, že chce vaše představení a udělá vám šňůru po celém světě. Je to práce na mnoha frontách, otevírání mnoha dveří. Ty pravé můžou být třeba jen jedny nebo dvoje, ale člověk neví, které to jsou. Takže se vydáváte mnoha směry a předem nevíte, kde se to může povést. Zároveň neustále narážíte na finanční stránku věci, je v tom obrovská nejistota.

Složitou situaci se snažíte tanečníkům ulehčit festivalem Bread & Dance Prague. Co je jeho smyslem?

Festival vzešel z toho, že se spojilo pět tuzemských poměrně silných tanečních souborů. Kromě BURKICOM jsou tam ještě 420People, Dekkadancers, Farma v jeskyni a Lenka Vágnerová & Company. Přišli jsme na to, že spolu budeme silnější, můžeme společně řešit problémy a možná najdeme i způsob, jak zlepšit situaci českých tanečníků. Sdílíme částečně marketing a často i tanečníky, protože udržet v Česku dobrého tanečníka je složité. Ten model jim dává možnost, aby tady mohli zůstat a uživit se. A snažíme se zahraničním promotérům a divákům ukázat, že naše tvorba je zajímavá a rozhodně by se neměla opomíjet.

Letos pořádáte druhý ročník. Je něčím výrazně jiný než první?

U prvního jsme úplně nevěděli, do čeho jdeme. Když jsme ho pořádali, říkali jsme si, že bude možná jen jeden. Jeho prostřednictví řekneme, že jsme tady, a půjdeme každý svou cestu. Naštěstí jsme se nerozešli a jdeme společně dál. Velkou změnou je, že najednou se nám sami aktivně přihlašují zahraniční hosté. Přijedou tři desítky promotérů, dramaturgů nebo ředitelů festivalů. Takže loňský ročník musel zarezonovat, z čehož máme obrovskou radost. Festival tak může pomoci nejen nám, ale do budoucna třeba i dalším tanečním souborům. Snažíme se proto platformu výrazně rozšiřovat a přemýšlíme i nad třetím ročníkem.