V rozděleném světě budou mít nové ekonomiky větší vliv a budou víc vydělávat

Jak se ekonomicky daří rozvíjejícím se zemím a trhům?

Z hlediska růstu je situace poměrně různorodá. Loňský rok pro ně byl náročný. Zejména Čína zpomalila výrazněji, než se čekalo, a to především během první půlky roku, zatímco mnoho menších až středně velkých rozvíjejících se ekonomik vstoupilo do recese. Vaše země, Česká republika, spolu s dalšími středo- a východoevropskými zeměmi prošly recesí kvůli poměrně restriktivním politikám. Nyní se však situace už zlepšuje a regiony jako východní Evropa zaznamenávají mírné oživení. Velké ekonomiky jako Indie, Brazílie, Indonésie a Mexiko prokázaly svou odolnost a v loňském roce si držely stabilní růst a pokračují bez výrazného zpomalení i v tomto roce.

Které z těchto zemí mají šanci v nejbližší době rychle růst?

Asie podle mě zůstane regionem s nejvyšší výkonností. Indie roste osmiprocentním tempem, Indonésie přes pět, Filipíny šest a Malajsie kolem čtyř procent ročně. Tyto míry růstu jsou výrazně vyšší než v jiných rozvíjejících se trzích. Ve východní Evropě, Brazílii nebo Mexiku se například očekává růst kolem dvou, možná tří procent. Asie bude dál motorem globálního růstu.

V Evropě jsme prožili období docela vysokého růstu cen. Odehrálo se to také v těchto ekonomicky sílících zemích?

Podobné to bylo ve většině světa. Loni však už inflace v těchto zemích strmě klesala. Ve vašem regionu například Maďarsko zaznamenalo pokles inflace z 25 na čtyři procenta, což byl významný pokles. V Latinské Americe nebyla inflace tak vysoká, dosáhla vrcholu kolem dvaceti procent, než spadla na jednociferná čísla, nebo aspoň pod pět procent. Situace v Asii však byla docela jiná. Inflace tam nikdy nedosáhla tak extrémních úrovní. Filipíny dosáhly vrcholu kolem devíti procent, problematické země jako Šrí Lanka a Pákistán zaznamenaly inflaci přes třicet procent. Jinak však zůstala inflace v Asii poměrně umírněná.

Jak je to možné?

Asijské ekonomiky se po covidu otevřely ve srovnání s Evropou nebo Latinskou Amerikou později. Lockdowny trvaly v Asii déle, řadu dotací místní státy zavedly už před pandemií. To uchránilo tamní spotřebitele před vysokou inflací, která byla potom vidět v jiných částech světa. Má to vliv na vývoj doteď, protože vysoká inflace rozhýbala centrální banky a jejich měnové politiky napříč rozvíjejícími se trhy.

Protože centrální banky v Asii nemusely zvýšit úrokové sazby tak jako ty ve střední a východní Evropě nebo v Latinské Americe?

Ano, přesně tak. Například centrální banka Brazílie zvýšila sazby o 1 175 bazických bodů (o 11,75 procentního bodu), zatímco Indie zvedla sazby pouze o 250 bazických bodů. To ukazuje na obrovské rozdíly. Země mimo Asii mají teď více prostoru pro uvolnění měnové politiky – centrální banky v Maďarsku, Česku nebo Brazílii mohou svobodněji přistupovat ke snižování úrokových sazeb, zatímco v Asii centrální banky čekají na snížení sazeb ve Spojených státech, protože tam růst zůstává silný.

Rozvíjející se země měly svou zlatou desetiletku na začátku nového tisíciletí. Pak přišlo deset, možná ještě více hubených let, která někteří popisují jako „ztracenou dekádu“. Myslíte si, že těchto deset let bude pro ně lepších?

Zlatá éra rozvíjejících se trhů byla z velké části tažena Čínou, jejím vstupem do Světové obchodní organizace (WTO), který z ní udělal továrnu světa, a komoditním cyklem, na němž zbohatli exportéři surovin. V poslední době však Čína zažívá zpomalení způsobené politikou. Čínské vedení zastavilo klíčové motory hospodářského růstu, jako byly nemovitosti a rostoucí dluhy místních vlád, což vedlo ke snížení rozpočtů na infrastrukturu. Starý model čínského růstu je pryč. Nyní se zaměřují na strategická odvětví, ale ta nepřispívají k růstu tolik jako dříve výstavba a budování infrastruktury. Musíme si zvyknout, že Čína bude do budoucna růst pomaleji.

Dříve když se zadrhla taková významná země, to některé nové ekonomiky nezvládly a kolabovaly. Teď k tomu, zdá se, nedojde. Znamená to, že jsou odolnější než v minulosti?

Hodně se mluví o multipolárním světě a v něm si tyto nové ekonomiky povedou dobře. Mnoho z nich má zásoby kritických surovin, jiné ovládly pokročilé výrobní technologie. Například země jako Indonésie, Argentina a Chile mají obrovské zásoby niklu, lithia a mědi, které jsou klíčové pro technologickou transformaci a přechod na zelenou ekonomiku. Země jako Tchaj-wan a Jižní Korea, ačkoli jsou stále považovány za rozvíjející se trhy, jsou hluboce integrovány do dodavatelských řetězců v IT, v polovodičích a při vývoji AI. Tyto země nyní mají více příležitostí, jak růst, a zároveň jsou méně závislé na výkyvech čínské ekonomiky.

Také jste zmínila, že jejich hospodářské politiky jsou mnohem rozumnější, než bývaly v minulosti.

Jednoznačně se to výrazně proměnilo k lepšímu. Pro investora do státních dluhopisů je makroekonomická stabilita klíčová a mnoho rozvíjejících se ekonomik tvrdě pracovalo na vytvoření rozumných politik. Prostě odvedly dobrou práci.

Hodně se teď řeší nebezpečí dalších válek a podobné geopolitické hrozby. Myslíte si, že to jsou hlavní rizika, kterým budou rozvíjející se trhy čelit v nejbližších letech?

Rostoucí geopolitické napětí nás tlačí směrem k multipolárnímu světu. Tento posun však může rozvíjejícím se trhům ve skutečnosti prospět tím, že jim dává větší vyjednávací sílu a politický vliv. Vysvětlím to na dvou příkladech, na Maďarsku a subsaharské Africe. Za posledních šest sedm let přilákalo Maďarsko přímé zahraniční investice (FDI) v hodnotě asi deseti procent své ekonomiky (HDP) z Číny a Koreje, a to zejména do strategických odvětví jako automobilový průmysl a baterie. To znamená poměrně velkou závislost na těchto zemích. Maďarsko vsadilo na to, že Evropská unie chce investovat do zelené transformace a Čína má špičkové společnosti v tomto odvětví. Jinak řečeno, Maďarsko chce využít to nejlepší ze světa byznysu. Závislost na Číně a Koreji představuje určitá rizika, ale jsou s tím spojené také příležitosti.

A co subsaharské země, které jste zmínila?

Subsaharská Afrika je už nějakou dobu v hledáčku Číny a Ruska. Mnoho těchto zemí se ocitlo v obtížné situaci kvůli narůstajícímu dluhu a Čína jako věřitel nebyla ochotna diskutovat o jeho restrukturalizaci. Některé země jsou z toho frustrované. Spojené státy se snaží využít této nespokojenosti a prezident Biden nedávno slíbil, že označí Keňu jako hlavního spojence vedle zemí NATO – vůbec poprvé by takové označení získala subsaharská země. Amerika potřebuje nové přátele v tomto měnícím se globálním prostředí a tito noví kamarádi by za to mohli získat více přímých investic.

Afrika je určitě kontinentem investičních příležitostí, vždyť velká část růstu světové populace v tomto století se odehraje právě tam. Na druhou stranu, je tam možné opravdu bezpečně investovat z makroekonomického pohledu?

Během letošního roku došlo k určitému pokroku při restrukturalizaci dluhů, přesto je mnoho afrických států ve finanční tísni. Úrovně zadlužení jsou tam velmi vysoké a přístup afrických států na mezinárodní trhy je stále obtížný, protože úrokové sazby jsou příliš vysoké. Obecně řečeno, Afrika potřebuje snížit své zadlužení, ale dosažení shody mezi věřiteli se ukazuje jako obtížné. Nicméně jedna příležitost spočívá v zelené transformaci – některé africké země mohou být schopny restrukturalizovat svůj dluh přechodem k financování zelenými dluhopisy.

Jak vnímáte rizika spojená s klimatickou změnou pro rozvíjející se trhy? Někteří tvrdí, že země jako Indie jsou černý pasažér, nedělají dost a dál například ve velkém staví elektrárny spalující fosilní paliva.

My jsme před několika lety zařadili zelenou transformaci do svých střednědobých ekonomických modelů a začali jsme počítat dopad na hospodářský růst, na inflaci, na hospodářské politiky a ceny hlavních druhů aktiv. Vyplývá z nich, že ekonomiky v jižní Asii a v Africe jsou daleko zranitelnější vůči změně klimatu než například Evropa. Pokud tyto země nepřistoupí k postupným krokům a opatřením, budou nakonec muset s nezbytnými změnami spěchat, což pro ně bude mnohem nákladnější: čím déle budou čekat, tím horší ekonomický dopad to na ně bude mít. A to platí pro všechny země, nejen pro Indii nebo subsaharskou Afriku. Bohužel nevidím ve světě mnoho zemí, které by s provedením zelené transformace spěchaly tak, jak by měly. Navíc přechod na zelenou ekonomiku není globálně koordinován, země jednají nezávisle jedna na druhé a to je další důvod, proč pokrok v této oblasti neprobíhá tak rychle, jak by mohl.

Myslíte si, že velké země přijímají dostatečná opatření v boji proti změně klimatu?

Evropská komise například aktivně spolupracuje s chudšími zeměmi na rozvoji trhu se zelenými dluhopisy. Takže určitě existuje snaha udělat víc. Nicméně teprve se ukáže, zda jsou tyto snahy opravdu dostatečné.