Rodiče mi podstrčili ohmatané Hrabalovy knihy. A já vzplál jako suchá stodola

Začněme rovnou nahrávkami Hrabalových adventních promluv. Pocházejí z počátku 80. let, Bohumil Hrabal už byl tehdy starší pán, narodil se v roce 1914. Promluvy pronesl v libickém evangelickém sboru. Jak jste se k jejich nahrávkám vlastně dostal?

Byla to magická chvíle – jako z nějaké Hrabalovy povídky. Byl jsem pozván na literární posezení k Josefu Kroutvorovi, Hrabalovu příteli. Byl tam také badatel Tomáš Mazal, rovněž velký znalec jeho díla, a básník Miloš Doležal. Bavili jsme se o duchovním rozměru Hrabalova myšlení. A Tomáš se zmínil, že Hrabal kdysi promlouval na nějaké faře v Libici. Vydal jsem se po této stopě a přes paní farářku a farní kroniku zjistil, že jeho návštěv bylo za šest let minimálně jedenáct. Všechny dochované nahrávky pocházejí z Hrabalových pravidelných návštěv v době adventu, celkem sedm audiokazet. Podařilo se mi vypátrat pana Jiřího Hofmana z Aše, který promluvy natáčel.

Je na kazetách slyšet i to, jak na Hrabalova slova reagovali přítomní posluchači?

Je slyšet, že se cítí dobře. Nejen farníci, ale i pozvaní hosté. Zároveň se tehdy všichni báli, aby se to moc nerozkřiklo a nepřilákalo to pozornost StB. Pan farář vždy pečlivě zaznamenával počet účastníků a vždy to bylo jen okolo třiceti lidí.

Už jste říkal, že Hrabal přijel za šest let minimálně jedenáctkrát. Ví se, jestli StB někdy setkání opravdu narušila?

Ne. Podle některých pamětníků je ale možné, že Hrabalovy návštěvy ustaly nejen kvůli zhoršujícímu se zdraví, ale právě i kvůli obavám z potíží. Místní se ho během setkání ptali na všechno možné, Hrabal měl přátele v emigraci, mluvil otevřeně o Milanu Kunderovi nebo o Jaroslavu Seifertovi, který tou dobou dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale v Československu byl v nemilosti.

Většina lidí Bohumila Hrabala vnímá jako pijáka piva a pověstného pábitele, hlavně skrze kultovní Menzelovy filmy. Nález nahrávek ale vrhl na jeho tvorbu nové světlo. Vy sám jste na jejich základě vydal knihu Evangelium podle Bohumila Hrabala, která vykládá duchovní rozměr spisovatelovy tvorby. Povězte, jaké je tedy Hrabalovo „evangelium“?

Slovo evangelium je třeba brát spíš jako metaforu, kdyby chtěl být Hrabal považován za křesťanského spisovatele, býval by to řekl. On se zajímal o všechny duchovní tradice a věřil, že dějiny lidstva se vyznačují kontinuitou. Zajímalo ho všechno hluboké, pravdivé a moudré, co lidé v celých kulturních dějinách objevili. I tak ale byla role křesťanství v jeho životě stěžejní, když se podíváme do rejstříku Hrabalova díla, nejčastěji zmiňovanou osobou je Ježíš Kristus. O jeho příběhu Hrabal meditoval celý život, Kristův úděl vnímal jako archetypální vzorec. „Jeho“ Ježíš bydlel v Libni a jezdil za maminkou do Polabí, měl otčíma, který spravoval stará auta. Hrabal viděl „kristovské“ rysy třeba ve svém příteli Vladimíru Boudníkovi (malíři a grafikovi – pozn. red.), v prokletých básnících a dalších umělcích.

Katapult do jiného vesmíru

Kdy jste si vy osobně Bohumila Hrabala zamiloval?

Byl jsem jeho oddaným učedníkem po většinu dospívání. Prožil jsem hrabalovské mládí, lásku k němu jsem získal v šestnácti letech od rodičů, kteří mi „podstrčili“ své ohmatané knihy a já vzplál jako suchá stodola – katapultovalo mě to do jiného vesmíru, do netušeného pohledu na skutečnost. Když jsem pak jel za příbuznými do Nymburka, kde Hrabal strávil mládí, po těchto iniciačních literárních zážitcích jsem město viděl úplně jinak. Později taky Libeň a Kersko. Ale ještě větší tanec nastal, když jsem „jeho“ očima uviděl i místa, o kterých vůbec nepíše. Menzel tomu říkal „nalézání zázraků uprostřed všedního dne“.