Rodiče mi podstrčili ohmatané Hrabalovy knihy. A já vzplál jako suchá stodola
1. listopadu 2024
1. listopadu 2024
Dílo Bohumila Hrabala, od jehož narození letos uplynulo 110 let, je plné mystických a spirituálních motivů. Donedávna byly považovány za součást literární hry. Než ovšem profesor religionistiky Pavel Hošek z pražské Evangelické teologické fakulty UK objevil vzácné nahrávky spisovatelových adventních promluv. Ty Hrabal počátkem 80. let přednesl v Libici nad Cidlinou, kousek od své proslulé chaty v Kersku.
Byla to magická chvíle – jako z nějaké Hrabalovy povídky. Byl jsem pozván na literární posezení k Josefu Kroutvorovi, Hrabalovu příteli. Byl tam také badatel Tomáš Mazal, rovněž velký znalec jeho díla, a básník Miloš Doležal. Bavili jsme se o duchovním rozměru Hrabalova myšlení. A Tomáš se zmínil, že Hrabal kdysi promlouval na nějaké faře v Libici. Vydal jsem se po této stopě a přes paní farářku a farní kroniku zjistil, že jeho návštěv bylo za šest let minimálně jedenáct. Všechny dochované nahrávky pocházejí z Hrabalových pravidelných návštěv v době adventu, celkem sedm audiokazet. Podařilo se mi vypátrat pana Jiřího Hofmana z Aše, který promluvy natáčel.
Je slyšet, že se cítí dobře. Nejen farníci, ale i pozvaní hosté. Zároveň se tehdy všichni báli, aby se to moc nerozkřiklo a nepřilákalo to pozornost StB. Pan farář vždy pečlivě zaznamenával počet účastníků a vždy to bylo jen okolo třiceti lidí.
Ne. Podle některých pamětníků je ale možné, že Hrabalovy návštěvy ustaly nejen kvůli zhoršujícímu se zdraví, ale právě i kvůli obavám z potíží. Místní se ho během setkání ptali na všechno možné, Hrabal měl přátele v emigraci, mluvil otevřeně o Milanu Kunderovi nebo o Jaroslavu Seifertovi, který tou dobou dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale v Československu byl v nemilosti.
Slovo evangelium je třeba brát spíš jako metaforu, kdyby chtěl být Hrabal považován za křesťanského spisovatele, býval by to řekl. On se zajímal o všechny duchovní tradice a věřil, že dějiny lidstva se vyznačují kontinuitou. Zajímalo ho všechno hluboké, pravdivé a moudré, co lidé v celých kulturních dějinách objevili. I tak ale byla role křesťanství v jeho životě stěžejní, když se podíváme do rejstříku Hrabalova díla, nejčastěji zmiňovanou osobou je Ježíš Kristus. O jeho příběhu Hrabal meditoval celý život, Kristův úděl vnímal jako archetypální vzorec. „Jeho“ Ježíš bydlel v Libni a jezdil za maminkou do Polabí, měl otčíma, který spravoval stará auta. Hrabal viděl „kristovské“ rysy třeba ve svém příteli Vladimíru Boudníkovi (malíři a grafikovi – pozn. red.), v prokletých básnících a dalších umělcích.
Byl jsem jeho oddaným učedníkem po většinu dospívání. Prožil jsem hrabalovské mládí, lásku k němu jsem získal v šestnácti letech od rodičů, kteří mi „podstrčili“ své ohmatané knihy a já vzplál jako suchá stodola – katapultovalo mě to do jiného vesmíru, do netušeného pohledu na skutečnost. Když jsem pak jel za příbuznými do Nymburka, kde Hrabal strávil mládí, po těchto iniciačních literárních zážitcích jsem město viděl úplně jinak. Později taky Libeň a Kersko. Ale ještě větší tanec nastal, když jsem „jeho“ očima uviděl i místa, o kterých vůbec nepíše. Menzel tomu říkal „nalézání zázraků uprostřed všedního dne“.
Podpořte Reportér sdílením článku
Nejraději jezdí po reportážích a vede rozhovory s inspirativními osobnostmi.