Můžete pomáhat ostatním, jak to jen jde. Ale v zóně smrti jste nakonec každý sám za sebe

Kyslík je mezi horolezci velké téma, vy sám říkáte, že ho považujete za doping. Zkusíte laikovi vysvětlit proč? Co přesně to s člověkem udělá, když si „dýchne“?

Má to několik aspektů. První rozdíl je, že se vám okamžitě oteplí organismus, třeba o deset stupňů, což už je hodně znát. Nám například na Broad Peaku foukal vítr, takže pocitově jsme tam měli zhruba minus třicet. Co se fyzických sil týče, je kyslík strašná pomoc. Jakmile jsem ho použil, dokázal jsem jít téměř dvakrát rychleji než předtím. To není málo – a právě proto považuju kyslík za doping. Samozřejmě ale vždycky záleží, kolik si ho člověk pustí do těla. Jsou čtyři stupně, ten nejnižší je spíš vytrvalostní a člověka zvedá postupně, když si tam pustíte střední průtok, zvednete se fyzicky okamžitě.

Když se na to podíváte zpětně, vylezl byste na Broad Peak i bez kyslíku?

Na devadesát procent jo, i když by to samozřejmě bylo mnohem těžší. Ale v ten moment, kdy jsem se rozhodoval, jsem to nevěděl. Výstup jsme začali v deset hodin večer a už druhý den dopoledne bylo jasný, že jsme strašně pomalí. Na hřebenu začalo foukat, což vůbec nebylo v předpovědích, a hrozně se ochladilo. Navíc jsme neměli úplně dobrou aklimatizaci – jenže jsme už nemohli dál čekat, protože „vrcholové okno“, tedy doba, kdy jsme se nahoru mohli dostat, bylo jen dva až tři dny.

Takže jak to nakonec proběhlo?

Kvůli záchraně jsme měli nachystanou jednu kyslíkovou lahev ve výšce osm tisíc metrů. Tam začíná tři až pět hodin dlouhý vrcholový hřeben, zóna smrti jako vyšitá. Já si původně plánoval, že když kyslík nepoužijeme, snesu si ho pak třeba o půl kilometru níž a vyjdu s ním zpátky do osmi tisíc. Což byl ambiciózní plán, ale myslím, že ne nereálný. Prostě jsem si použití kyslíku chtěl vyzkoušet.

Jenže se to seběhlo jinak, zkazilo se počasí a vy jste kyslík při výstupu opravdu použil.

Přesně tak. S čistým vědomím a svědomím jsem se rozhodl, že na vrchol zkusím dojít s ním. Byla ideální příležitost to vyzkoušet: asi dvě nebo tři hodiny jsem byl na hřebeni bez kyslíku a pak zhruba stejnou dobu, ve stejné výšce a ve stejných podmínkách, s ním.

Už jsme zmínili, že o kyslíku mluvíte jako o dopingu, dlouho jste si ho dokonce na expedice vůbec nevozil. Proč jste si ho tak potřeboval vyzkoušet?

Mě se na to pořád někdo ptal. Jaký to je, jít s kyslíkem, a co si o tom myslím. Já ale vždycky mohl říkat jen to, co jsem znal z vyprávění jiných. Proto jsem to chtěl zkusit, zajímalo mě, co to s tělem udělá. Jednou jsme třeba měli v expedici holku, která kyslík používala a v určité fázi výstupu se v masce začala dusit. Vůbec jsme tomu nerozuměli. „Co se děje? Tak normálně dejchej,“ říkali jsme jí. Nakonec se ukázalo, že to byla klaustrofobie. Teď už si to dovedu představit, ale tehdy jsem vůbec nevěděl, co se děje.

Vnímáte při použití kyslíku i nějaká rizika?

Obrovská. Například že vám kyslík ve velké výšce dojde nebo nastane nějaká technická závada. Další věc je, že pokud chce člověk realizovat výstup s kyslíkem, sám to nezvládne, musí mít lidi, co mu pomůžou s vynesením lahví a postarají se o kompletní servis. Lahev váží pět kilo, jedna nestačí. K tomu je potřeba přičíst normální vybavení, které má víc než dvacet kilo. Takže když je na to člověk sám, nemá šanci.

29 hodin na nohou

Nadmořské výšce nad osm tisíc metrů se říká zóna smrti. Člověk by v ní neměl být moc dlouho, a už vůbec by v ní neměl usnout – hrozilo by totiž, že se neprobudí. Povězte, co s člověkem několikahodinový pobyt v zóně smrti dělá?

Pociťujete obrovskou únavu, dehydrataci. V důsledku nedostatku kyslíku může nastat edém (otok) mozku nebo edém plic. Člověk ztrácí orientaci, je zmatený, obrovská únava vede k tomu, že si chce jen na chvilku odpočinout, zavře oči, usne – a jak jste sama řekla, neprobudí se. My třeba měli při sestupu z Broad Peaku dobrý počasí. Ale i tak se mi tam několikrát – nebo spíš mnohokrát – stalo, že jsem ty oči na chvíli zavřel. Naštěstí Miri (Trávníčkova partnerka, horolezkyně Miroslava Jirková – pozn. red.), která kvůli nemoci čekala v základním táboře, s námi byla na vysílačce. Každou půlhodinu na nás mluvila a ptala se, jak jsme na tom. Tím nás udržovala v bdělém módu. Kdybychom zabrali, probralo by nás to. Hodně to pomohlo.

Jak dlouho vám to celé trvalo? Myslím samotný výstup na vrchol a pak návrat?

Vycházeli jsme v deset hodin večer, z hřebenu jsme slezli druhý den v devět večer, tedy za třiadvacet hodin. Do stanu jsem pak došel ve tři ráno, to znamená po devětadvaceti hodinách na nohou. Asi od pěti odpoledne jsme byli bez vody a bylo to fakt těžký, i já už jsem toho měl plný zuby, šel jsem na doraz. Špatně jsem to odhadl.

Jeden z vašich kolegů, kteří s vámi na Broad Peak šli, měl problémy a skončil o něco dřív, na samotný vrchol nedošel. Vy jste se ho už v dřívější fázi výstupu snažil otočit zpět, což se vám nepodařilo. Řekněte, je vůbec v lidských silách při výstupu na vrchol hlídat někoho dalšího?

Ne, já nahoře nemůžu fungovat jako guide. Nemůžu a ani nechci. Guide na osmitisícovkách doprovází člověka celou cestu, ale většinou jde s kyslíkem, aby mu nechyběly síly a mohl fungovat. Pro mě byla tohle obrovská zkušenost. Vím, že dokážu expedici naplánovat, zorganizovat, zajistit logistiku, ale nahoře můžu být jen jako nějaký pomocník při rozhodování. Na takovém kopci je každý sám za sebe.

Nejhorší je bezmoc

Nevnímáte se zkušenostmi, které za ty roky máte, hory jinak? Nenutí vás to občas přemýšlet, co všechno se může přihodit?

Že bych se o sebe víc bál, to ne. To mám, myslím, pořád stejně. Strach není dobrý parťák, svírá vás. Ale asi je pravda, že se mi zvětšuje pokora, víc si uvědomuju rizika. Hodně jsem toho nasál od kluků, od Marka Holečka, Radka Jaroše a dalších, ale pořád se mám co učit. Hory člověka neustále překvapují, třeba teď na Broad Peaku jsme řešili, proč se Miri nepodařilo aklimatizovat, i když na osmitisícovkách byla opakovaně. Pak nás Kristýna Höschlová (lékařka se specializací na horskou medicínu – pozn. red.) navedla na to, že to mohlo být Pákistánem. Miri předtím byla vždycky v Nepálu, ale Pákistán je v mnoha věcech odlišný.

V čem konkrétně?

Je tam jiné podnebí: v Pákistánu je větší sucho, nejsou tam stromy, do základního tábora se jde po ledovci. Taky jsou tam jiné bakterie. To jsou všechno věci, které mohou aklimatizaci ztížit. Celkově je taky v Pákistánu jiná energie. Ne že by tam nebyli přátelští lidé, ale v Nepálu se cítíme mnohem líp.

Kdy vám s partnerkou bylo na horách nejhůř?

Zažili jsme těžké okamžiky, kdy jsme se museli rozhodovat, jestli pokračovat dál. Třeba na Manáslu v roce 2018 jsme se museli otáčet tři sta metrů před vrcholem. Asi bychom tam vylezli, ale hrozilo, že Miri omrzne. Tehdy jsme vycházeli ze čtvrtého výškového tábora, já byl pomalejší, ona na mě čekala, byla kosa, začalo foukat… Ale mnohem horší pro nás je, když se děje něco kolem nás. Třeba v roce 2015, kdy jsme se na Manáslu (8 156 m n. m.) ve čtvrtém výškovém táboře snažili zachránit dva kluky. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme nemohli dělat vůbec nic, jen čekat. Strašný.

Jak vůbec v takové situaci můžete pomoct? Do čtvrtého výškového tábora, který je v 7 400 metrech, jste přišli večer, kyslík jste tehdy ještě nevozili…

Oba kluci měli rozjetou výškovou nemoc. Dali jsme jim kortikoid Dexametazon, ten je hrozně „nakopl“ a ještě večer začali sestupovat. Když si totiž člověk píchne dexametazon, musí buď okamžitě dolů, nebo nasadit kyslík. Ten jsme ale neměli…

Co se dělo dál?

Ze čtyřky do trojky, tedy třetího výškového tábora, se jde nejdřív dolů, ale pak přijde takový menší kopeček. Jim přišlo, že ho nevylezou, a udělali tu strašnou chybu, že se vrátili do čtyřky. A pak už to prostě jelo… My jsme sami byli vyčerpaní, neměli jsme na to, abychom kluky ve tmě stahovali na lanech dolů. Takže jsme se vlastně jen celou noc snažili udržet je při životě. Postupně jsme jim napíchali všechno, co jsme měli k záchraně, zavodnili je a snažili se o ně postarat. A satelitním telefonem jsme urgovali pomoc.

Jeden z nich bohužel nepřežil, ten druhý ano, za což jste pak s partnerkou a dalšími lezci dostali ocenění Fair Play. Loni jste zase pomáhali na Ama Dablamu se záchranou šerpy z prvního výškového tábora. Stalo se vám ale někdy, že jste na pomoc druhému prostě neměl sílu?

Před dvaceti lety jsem na Pik Korženěvský nemohl po pádu do skal pomoct svému nejlepšímu kamarádovi. To jsou kruté vzpomínky. Nejsme všemocní, i když se snažíme, jak to jde. Teď nám hodně pomáhají vysílačky, třeba při sestupu z Manáslu v roce 2021 jsem cestou do trojky potkal zmateného horolezce, který šel proti mně. Nechtěl se otočit. Hned jsem to volal Miri a ona ze základního tábora zorganizovala pomoc. Sehnala šerpy od něj z agentury a ti pro něj nahoru došli. Vysílačky pomohly, či dokonce zachránily život už více lidem.