Můžete pomáhat ostatním, jak to jen jde. Ale v zóně smrti jste nakonec každý sám za sebe

Kyslík je mezi horolezci velké téma, vy sám říkáte, že ho považujete za doping. Zkusíte laikovi vysvětlit proč? Co přesně to s člověkem udělá, když si „dýchne“?

Má to několik aspektů. První rozdíl je, že se vám okamžitě oteplí organismus, třeba o deset stupňů, což už je hodně znát. Nám například na Broad Peaku foukal vítr, takže pocitově jsme tam měli zhruba minus třicet. Co se fyzických sil týče, je kyslík strašná pomoc. Jakmile jsem ho použil, dokázal jsem jít téměř dvakrát rychleji než předtím. To není málo – a právě proto považuju kyslík za doping. Samozřejmě ale vždycky záleží, kolik si ho člověk pustí do těla. Jsou čtyři stupně, ten nejnižší je spíš vytrvalostní a člověka zvedá postupně, když si tam pustíte střední průtok, zvednete se fyzicky okamžitě.

Když se na to podíváte zpětně, vylezl byste na Broad Peak i bez kyslíku?

Na devadesát procent jo, i když by to samozřejmě bylo mnohem těžší. Ale v ten moment, kdy jsem se rozhodoval, jsem to nevěděl. Výstup jsme začali v deset hodin večer a už druhý den dopoledne bylo jasný, že jsme strašně pomalí. Na hřebenu začalo foukat, což vůbec nebylo v předpovědích, a hrozně se ochladilo. Navíc jsme neměli úplně dobrou aklimatizaci – jenže jsme už nemohli dál čekat, protože „vrcholové okno“, tedy doba, kdy jsme se nahoru mohli dostat, bylo jen dva až tři dny.

Takže jak to nakonec proběhlo?

Kvůli záchraně jsme měli nachystanou jednu kyslíkovou lahev ve výšce osm tisíc metrů. Tam začíná tři až pět hodin dlouhý vrcholový hřeben, zóna smrti jako vyšitá. Já si původně plánoval, že když kyslík nepoužijeme, snesu si ho pak třeba o půl kilometru níž a vyjdu s ním zpátky do osmi tisíc. Což byl ambiciózní plán, ale myslím, že ne nereálný. Prostě jsem si použití kyslíku chtěl vyzkoušet.

Jenže se to seběhlo jinak, zkazilo se počasí a vy jste kyslík při výstupu opravdu použil.

Přesně tak. S čistým vědomím a svědomím jsem se rozhodl, že na vrchol zkusím dojít s ním. Byla ideální příležitost to vyzkoušet: asi dvě nebo tři hodiny jsem byl na hřebeni bez kyslíku a pak zhruba stejnou dobu, ve stejné výšce a ve stejných podmínkách, s ním.

Už jsme zmínili, že o kyslíku mluvíte jako o dopingu, dlouho jste si ho dokonce na expedice vůbec nevozil. Proč jste si ho tak potřeboval vyzkoušet?

Mě se na to pořád někdo ptal. Jaký to je, jít s kyslíkem, a co si o tom myslím. Já ale vždycky mohl říkat jen to, co jsem znal z vyprávění jiných. Proto jsem to chtěl zkusit, zajímalo mě, co to s tělem udělá. Jednou jsme třeba měli v expedici holku, která kyslík používala a v určité fázi výstupu se v masce začala dusit. Vůbec jsme tomu nerozuměli. „Co se děje? Tak normálně dejchej,“ říkali jsme jí. Nakonec se ukázalo, že to byla klaustrofobie. Teď už si to dovedu představit, ale tehdy jsem vůbec nevěděl, co se děje.

Vnímáte při použití kyslíku i nějaká rizika?

Obrovská. Například že vám kyslík ve velké výšce dojde nebo nastane nějaká technická závada. Další věc je, že pokud chce člověk realizovat výstup s kyslíkem, sám to nezvládne, musí mít lidi, co mu pomůžou s vynesením lahví a postarají se o kompletní servis. Lahev váží pět kilo, jedna nestačí. K tomu je potřeba přičíst normální vybavení, které má víc než dvacet kilo. Takže když je na to člověk sám, nemá šanci.

29 hodin na nohou

Nadmořské výšce nad osm tisíc metrů se říká zóna smrti. Člověk by v ní neměl být moc dlouho, a už vůbec by v ní neměl usnout – hrozilo by totiž, že se neprobudí. Povězte, co s člověkem několikahodinový pobyt v zóně smrti dělá?

Pociťujete obrovskou únavu, dehydrataci. V důsledku nedostatku kyslíku může nastat edém (otok) mozku nebo edém plic. Člověk ztrácí orientaci, je zmatený, obrovská únava vede k tomu, že si chce jen na chvilku odpočinout, zavře oči, usne – a jak jste sama řekla, neprobudí se. My třeba měli při sestupu z Broad Peaku dobrý počasí. Ale i tak se mi tam několikrát – nebo spíš mnohokrát – stalo, že jsem ty oči na chvíli zavřel. Naštěstí Miri (Trávníčkova partnerka, horolezkyně Miroslava Jirková – pozn. red.), která kvůli nemoci čekala v základním táboře, s námi byla na vysílačce. Každou půlhodinu na nás mluvila a ptala se, jak jsme na tom. Tím nás udržovala v bdělém módu. Kdybychom zabrali, probralo by nás to. Hodně to pomohlo.