Dopisy ve skříni, vyprávění na magnetofonu. Američan roky pátrá po rodinné historii spjaté s Českem

Během setkání v Česku jste vyprávěl, že když jste ve 40. a 50. letech vyrůstal, ve vaší americké domácnosti byla stále přítomná Vídeň. V jakém smyslu?

Jsem první z rodu Breuerů, který se narodil v Americe, ale naše rodina určitým způsobem pořád zůstávala v předválečné Vídni. Měli jsme nábytek, který rodiče přivezli v roce 1938 z vídeňského bytu, maminka vařila podle rodinných receptů, moc ráda pekla štrúdl nebo smažila řízky. V ložnici byly pořádné péřové duchny, které se v Americe nepoužívají. Zkrátka naše americká domácnost byla dost jiná než u ostatních dětí, ale pro mě to bylo normální. Chodili k nám přátelé mých rodičů, kteří se s nimi znali z předválečné Vídně. O minulosti ale mluvili jen málokdy. Nechtěli vzpomínat na dobu, kdy Rakousko zabrali nacisté a Židé už se tam necítili bezpečně.

Ovšem kromě vídeňských kořenů máte i předky v Česku, ne?

Nikdy jsem se nenaučil pořádně německy, protože naši nechtěli, abychom tím jazykem mluvili na veřejnosti. A ještě méně umím česky. Poprvé jsem se do Československa dostal až v dospělosti. Rodiče byli několikrát v Praze, ale do Dvora Králové, kde můj otec prožil několik let a měl tam příbuzné, se už nikdy vrátit nechtěl. Myslím, že by to pro něj bylo příliš bolestné. S češtinou však kontakt nikdy neztratil, měl několik přátel v New Yorku, kterým pravidelně volal a povídali si česky. Občas k nám přijeli na návštěvu a šli jsme do české restaurace v San Francisku, kde si otec vždy užíval, že si může dát kachnu se zelím a popovídat si s číšníkem.

Pomoc na dálku

Rozplétání rodinné historie se věnujete desítky let. Co vám při hledání nejvíc pomohlo?

Můj otec si ve skříni celý život uchovával dopisy, které psal svému tatínku Felixovi. Jako dítě jsem se rád přehraboval v krabicích na dně té skříně, byla tam spousta dalších věcí, ale tenkrát jsem nechápal, o co jde. Otec mi říkal, že jsou to prostě jen staré dopisy. Když otec v roce 1990 zemřel, procházel jsem jeho pozůstalost a konečně jsem se pořádně podíval, co ve všech těch krabicích je. Napočítal jsem téměř dvě stě dopisů, převážně v němčině, adresovaných Felixovi a jeho ženě Marii. Věděl jsem, že zemřeli v Osvětimi, ale nic víc mi otec neřekl.