Potřebujeme celebritu, která řekne: Jsem senior a je to cool

Obyvatelé Horní Lidče na Vsetínsku nedávno v referendu odmítli stavbu domova pro seniory. Argumentů měli celou řadu, mimo jiné i to, že by pohledu na staré a umírající lidi neměly být vystaveny děti. Je tohle ojedinělý exces, nebo to vypovídá o celkovém postoji české společnosti ke stáří?

Exces to je, ale ojedinělý vůbec. Pro mě je to naprosto extrémní v tom smyslu, že někdo vynaloží tolik času a energie zrovna na boj proti domu seniorů. Nicméně jak už jsem řekla, není to první a asi ani poslední případ, navíc se to nutně netýká jen domovů pro seniory, s podobným postojem se setkávají i různé domovy na půl cesty nebo sociálně slabší skupiny, na které se jako společnost nechceme dívat. Díky rozvoji medicíny, zdravějšímu životnímu stylu, vzdělanosti a dalším výhodám moderního života umíráme až ve stáří, ne při porodu nebo ve válkách jako dřív. Takže se stáří spojilo se smrtí – a najednou je to problém.

Co tedy ty další případy? Ani tam se lidé nechtěli na stáří koukat?

V těch, co znám, byly typicky nějaké skryté motivy. Například dům, který se měl stavět v Brně, by zakrýval panelákům výhled na přehradu. Tím pádem vznikla obava, že se hodnota panelákových bytů sníží. Ale řeklo se, že to je kvůli seniorům, zazněl dokonce i argument, že tam bude velký provoz sanitek a pohřebáků. Pokaždé když se něco takového stane, zůstanu stát jako opařená. Vždyť je to porušení lidského práva na život. Ano, až takhle bych to formulovala. Říct, že kolem sebe nechci někoho, kdo stárne, je stejné, jako kdybych si přála, aby ten člověk dřív umřel. Teď to ženu trochu do extrému, ale i tak na to lze nahlížet. Samozřejmě na druhé straně je argument, že lidé mají mít právo se rozhodnout, co vyroste v jejich okolí. Je to takový ideový souboj mezi dvěma zájmy.

V Horní Lidči si lidé stěžovali, že by kvůli domovu zmizelo dětské hřiště a přibyl ruch. Jak vysoko je tedy pro nás hodnota důstojného života ve stáří?

Například starosta v už zmiňovaném Brně si nechal vypracovat studii, jak by se (v případě stavby domu pro seniory) zvýšil provoz v okolí. A ukázalo se, že tyhle argumenty jsou falešné. Ale i kdyby nebyly, tak co? Přece nemůžu říct, že mé právo na klid je větší než právo někoho jiného na včasnou lékařskou pomoc a kvalitní péči v místě bydliště. Umřít musíme všichni. Devadesát pět procent lidí si ve všech možných výzkumech přeje, aby mohli dožít nebo minimálně zestárnout doma. Málokomu se to podaří, typicky končíme v nemocnicích – a tam umíráme osamocení. Když se někoho zeptáte, jestli by chtěl takovou budoucnost sám pro sebe, samozřejmě řekne, že ne. Ale co dělá, když odmítá v obci domov seniorů? Odsuzuje k tomu všechny – včetně sebe, protože i on jednou ty služby bude potřebovat.

Takže to nakonec pocítí všichni…

Ano. A je tu ještě jeden důležitý argument – takový dům pro seniory je i ekonomická příležitost. Takzvaná stříbrná ekonomika totiž vytváří pracovní místa. Nedávno jsme byli na návštěvě v malém domově pro seniory se zvláštním režimem v jedné obci a zaměstnankyně byly hrozně vděčné, že mají práci v místě bydliště. Mnozí z klientů domova tam navíc žijí i spousty let, není tam nějaký strašný frmol a není pravda, že by tam pořád někdo umíral. Takže zkušenosti z domovů potvrzují, že takové obavy jsou falešné.

Starší a diskriminovanější

Zeptám se tedy úplně napřímo – bojíme se jako společnost stárnutí a smrti, a proto je odsouváme někam za hranice?

Ano. Ageismu, tedy diskriminaci na základě věku, se věnuje málo pozornosti a je dobře, že se o tom na základě téhle kauzy víc mluví. Věková diskriminace je nejčastěji zažívanou diskriminací, je mnohem častější než třeba diskriminace na základě pohlaví. Funguje i z druhého konce, kdy se naopak lidem v mladším věku říká, že něčemu ještě nemohou rozumět. U seniorů se ageismus projevuje zhruba od padesátky výš a s přibývajícím věkem je to čím dál horší. Rozšiřují se oblasti, kde s vámi může být špatně zacházeno. Není to už jen pracovní trh, ale i služby, veřejný prostor nebo lidské interakce. Česko v tom dlouhodobě hraje prim, obvykle býváme na prvních příčkách neslavného evropského žebříčku zemí podle četnosti útoků na věk.