Emigrace je jako překlad, vždycky něco ztratíte

Sbírka jedenácti povídek je vůbec první vaší knížkou, která vychází v češtině. Povězte, jaký máte k Česku vztah?

Nevím toho o české literatuře tak moc, i když jsem samozřejmě četl Čapka, Haška nebo Kunderu. Ale Československo mi bylo sympatické už od dětství, vzpomínám si, že v roce 1968, to mi bylo pět, stála jedna naše rodinná známá, Taťjana Bajevová, jako jedna z osmi statečných na Rudém náměstí a protestovala proti okupaci. Žije v New Yorku – tehdy jí bylo 17, nešla sedět, její otec byl významný akademik a ochránil ji. O rok později jsem fandil na mistrovství světa v hokeji Sovětům, ale když Češi vyhráli, můj otec měl obrovskou radost, prohlásil, že oni (komunisti) nás porazili tanky, my je zase hokejem. A samozřejmě jsme sledovali události 90. let u vás, prezidenta Havla – měli jste opravdu štěstí.

Máte v Česku nějaké přátele?

Ne, vlastně jste první člověk, se kterým tu pořádně mluvím. Byl jsem tu jen jednou, v půli 90. let, a okradla mě tu ruská mafie. Bylo to opravdu divné okradení, šli jsme s přáteli na koncert do Rudolfina a čekali na lavičce na nábřeží. Byli jsme hezky oblečení a bavili se mezi sebou rusky a najednou se k nám přitočila skupina asi osmi Rusů a začali se s námi bavit. Zeptal jsem se, co chtějí. A oni, že se „nemusíme bát“. Tady v Praze prý ale musíme zaplatit „daň“.

To zní jako z nějaké absurdní hry…

Naprosto! Navíc v Kafkově městě. Pak se nás zeptali, jestli se mohou podívat, co máme v peněžence – měl jsem tam dolary, koruny i německé marky. Vzali si dolary. Pak se ptali, co dělám. Když jsem řekl, že jsem kardiolog, přišel jsem jim moc hezky oblečený, doktoři v Rusku na tom prý tak dobře nejsou. Až později jsem zjistil, že sem tato skupinka byla poslána, aby tu páchala různé drobné přestupky, hlavně krádeže. Také nám poručili, ať počkáme, že nám přinesou „nazpátek“. Divná loupež, co? Že prý se musí domluvit s „nadřízeným“. Chtěli jsme zavolat policii, ale nikde nikdo. Pak jsme případ opravdu nahlásili, ale policisté pořád, že nerozumí, ani rusky, ani anglicky – vůbec to nechtěli řešit. A druhý den nás v centru Prahy znovu zastavili dva Rusové.

Co jste udělal?

Začal jsem na ně hned křičet, že nás okradli už včera a žádné peníze nám nezbyly. A oni, že nyní jsme pod ochranou jakési „brigády“, v překladu z korektního jazyka to byl gang, a nechali nám číslo na pevnou linku. Říkal jsem si, co je to za zvláštní město… Tenkrát jsem tu byl na vědecké konferenci a později jsem zjistil, že všechny mimo jednoho účastníka, který chodil vždy sám, okradli.

Poslední kapka

Vaše kniha má v sobě zvláštní nostalgii, ale i kritiku provinčního způsobu života v Rusku, hrubosti, nemožnosti dobrat se práva. Může to být Čechům něčím blízké?

Když čtete třeba Faulknerovy příběhy o americkém Jihu, jak blízké vám mohou být? Jsou o lidech, ale lidé nejsou všude stejní, i když se to často říká. Nejsilnější reakci na své psaní jsem zažil od jedné dámy středního věku ve španělské Zaragoze. Po čtení mi přišla poděkovat za jednu konkrétní povídku. Lichotilo mi to, ale popravdě řečeno, zrovna tahle povídka nebyla z mých nejlepších. A tak jsem chtěl vědět, čím ji tak oslovila. A ona, že prý jí pomohla zlepšit vztahy s maminkou. Nemám tušení proč. Když se něco podobného stane i nyní, budu rád.

Před dvěma a půl rokem jste z Ruska odešel – poté, co ruská armáda vpadla na Ukrajinu. Byla invaze příslovečnou poslední kapkou? Poměry ve vaší zemi se totiž zhoršovaly už dlouhé roky…

Ano, samozřejmě. Přemýšlel jsem o odchodu z Ruska už nějakou dobu, ale válka byla opravdu poslední kapkou. Byly tu ale i praktické důvody – má dcera, vynikající houslistka, která hraje ve slavném Eliot Quartettu, žije ve Frankfurtu nad Mohanem. Nedávno porodila a já nechtěl riskovat, že už vnouče neuvidím. Má myšlenka v prvních dnech války byla, že jsem strávil prvních 27 let života v socialismu…