Víc problémů zažívají holky, bývají úzkostné a depresivní, říká sociální pracovnice

Co tedy vlastně jsou Týmy duševního zdraví a kde se vzaly?

Vznikly v roce 2021 a za jejich vytvořením stál nadační fond Eduzměna. Ten při mapování oblasti Kutnohorska zjistil, že v regionu chybí péče o duševní zdraví dětí a že tamní školy potřebují podporu. Na základě toho začaly fungovat dva multidisciplinární týmy, které působí v celé oblasti s rozšířenou působností Kutná Hora. Jeden má konzultovnu na základní škole přímo v Kutné Hoře, druhý na škole ve Zruči nad Sázavou. Projekt fungoval v pilotním provozu dva roky a byl financován z norských fondů.

Co si přesně představit pod pojmem multidisciplinární tým?

Je to tým složený ze tří nebo čtyř lidí: sociálního pracovníka, speciálního pedagoga, psychologa a v minulosti jsme měli ještě zdravotní sestřičku. Ve zručském týmu ji máme i nadále, ale museli jsme tu roli přejmenovat, protože to zavánělo tím, že zasahujeme do zdravotnictví. Což bez registrace jako zdravotní služba není možné.

Jakou sestřička plní roli?

Mám množství zkušeností z mezinárodního školství, kde je v téměř každé škole zdravotní sestra běžně k dispozici, a fascinuje mě, že něco takového ještě nikoho v České republice nenapadlo a že tam nevidí potřebu. Protože pravda je, že když se naše sestřička objevila přímo ve škole v naší konzultovně, hned začala řešit celou řadu věcí. Například když se dítěti udělalo špatně a bylo potřeba kontaktovat rodiče a počkat na ně. Pedagog nemá čas to řešit, potřebuje učit.

Zmínila jste, že šlo o pilotní dvouletý projekt, co se dělo dál?

Dva roky vypršely v červnu 2023 a od té doby jedeme na vlastní triko, právě i díky Eduzměně, která viděla, že se hned nepodaří zajistit financování státem. Ještě asi půl roku jsme proto byli vedeni jako zaměstnanci pod základní školou Zruč nad Sázavou a peníze na nás šly z nadačního fondu. Načež se podařilo zajistit, že jsme financováni zřizovateli škol, tedy městy.

Zahlcení psychiatři

Čím vším se zabýváte?

Naše práce je různorodá. Zavolá mi ředitel školy, rodič nebo pedagogický pracovník a svěří se mi s nějakou obtíží. Třeba že má ve třídě dítě, se kterým si neví rady. V tu chvíli mu popíšu, co můžeme nabídnout, a většinou si rovnou i domluvím schůzku v dané škole. Zabezpečujeme čtyřiadvacet škol v oblasti. Takže dorazím do školy, promluvím o dané situaci, případně se doptám, jak se rodiče staví ke spolupráci s Týmem duševního zdraví. Řešíme, jakým způsobem s nimi případně navázat kontakt nebo naopak nenavázat a třeba jen podpořit pedagoga, aby situaci zvládl.

A když se napojíte na rodiče…

Když se dostanu k rodiči nebo když mi zavolá sám, řeším s ním, jakou obtíž dítě má, a snažíme se vytvořit plán podpory. Následně se setkáváme už přímo s dítětem, seznamujeme se s ním a na to může navazovat další psychologická pomoc. Ještě jsem zapomněla říct, že tým má možnost konzultací s dětským psychiatrem a v nejtěžších případech k němu můžeme děti i odesílat, a to poměrně rychle. Je to dobré i v tom ohledu, že díky úvodnímu mapování se k našemu panu doktorovi nedostávají děti, které ho nepotřebují.

Takže není tolik zahlcen…

Když se nám někdo ozve s tím, že hledá pedopsychiatrickou péči, nejdřív se sejdeme a zjistíme, zda je to skutečně potřeba a zda by nestačila péče psychologická. Doufám, že se nám tímto způsobem daří filtrovat klienty tak, aby pedopsychiatři nebyli zahlcení. Což se v České republice bohužel děje.

Jaké problémy řešíte? A mění se nějak?

Určitě se to mění. Ze začátku, jak jsme byli nová služba, řešili jsme spíš lehčí záležitosti. Postupně jsme se ale začali dostávat i k akutním případům, někdy to přesahuje až do pole klinické psychologie, kdy jsme nuceni některé klienty odkazovat dál, protože naše péče už není dostatečná. Zároveň jsme po covidu hodně řešili absence – úzkosti, bolesti břicha, neschopnost se zaktivizovat a do té školy jít. To se dělo i u menších dětí, čtvrtá, pátá, šestá třída. Teď už to ale opadlo, děti se aklimatizovaly zpátky na školní docházku.

Pedagogové se na vás nejvíc obracejí s tím, že mají ve třídě dítě, které je podle nich problémové?

Bohužel ano. Já bych ale byla docela ráda, kdyby řešili i případy dětí, které jsou naopak tiché. Ty často také něco potřebují, ale tím, že jsou hodné a moc se o nich neví, se kvůli nim na nás nikdo neobrací. Spíš se řeší děti, které se projevují nějak náročně. Někdy se na nás učitelé obracejí i kvůli komunikaci s rodiči. My jsme proškolení i v otázkách mediace ve školním prostředí, takže dokážeme pomoci, když mezi pedagogem a rodičem dochází k nějakým komunikačním třenicím.

S čím za vámi přicházejí rodiče? Možná ne každý se odhodlá obrátit se na někoho cizího a požádat o pomoc…

Myslím si, že když se rodič ocitne v situaci, kdy už je opravdu zoufalý a nedokáže to řešit sám, už se nezabývá tím, jestli o tom ví někdo cizí. Naopak je rád, že existuje někdo, kdo s ním problém řeší a kdo vyslyší i jeho potřeby.

Zvykly si za vámi chodit i samy děti?

Náš tým má velkou konzultovnu ve škole, do které si děti zvykly chodit o velkých přestávkách, my jsme to nikdy nezarazili, přestože tam hodně pracujeme a pohybuje se tam dost lidí. Líbí se nám, že tam mohou jít, aniž by měly nějakou obtíž, že si tam jen mohou zajít pohrát, posedět do klidu, máme tam i nějaké antistresové pomůcky. Některé děti tam chodí, protože je tam klid, ale samozřejmě se tam profiltrují i děti, které nemají ve třídě dobré postavení, necítí se tam dobře, takže u nás je to pro ně takový únik. Myslím, že i díky tomu se ve zručské škole celé téma duševního zdraví dětí víc destigmatizovalo. S dětmi hodně mluvíme i o prevenci, takže se stane, že nějaké přijde a řekne: řeším tohle a tohle, není mi dobře, nevím, co mám dělat. Trpí třeba nějakými panickými atakami, takže my se pak obracíme na rodiče a začneme to řešit.

Daří se nám klienty neodmítat

V Česku se teď hodně mluví o tom, že objednání k dětským psychologům trvá velmi dlouho. Jak se vám daří s tím bojovat?

V některých situacích se snažíme být i určitým způsobem zástupní. Klientů je hodně, to můžeme potvrdit. Můžeme ale obvolávat i kapacity jinde a zatím se nám daří klienty neodmítat. S kolegou vždycky říkáme, že tak do tří týdnů jsme schopní poskytnout první schůzku s rodiči a pak návaznou psychologickou péči s dítětem. Takže v tomto směru máme poměrně rychlé termíny.

Kolik míváte klientů?

Je to různé. Řeknu příklad: Dítě má noční děsy, maminka si s tím neví rady, připadá jí, že dítě už je na to velké, je třeba v šesté třídě. V takovém případě stačí tři čtyři intervence s psychologem a péče končí. Jiné případy, kdy jsou problémy závažnější, ale mohou trvat klidně i několik let. Když jsem se ale nad tím počtem klientů zamýšlela, tak jsem v rušném období loňského roku napočítala asi 45 dětí v našem týmu a dalších přibližně 45 v týmu Kutná Hora. K tomu si musíte domyslet kontakty s pedagogy, kteří je učí, a také s rodiči. Takže je to hodně práce. Ale jak říkám, některé dítě potřebuje péči jednou měsíčně a jiné jednou týdně.

Dá se říct, kdo řeší víc problémů? Kluci, či holky?

Z výzkumů i z naší praxe vyplývá, že holky zažívají víc problémů a jsou to hodně problémy úzkostí. Velmi často se setkáváme s dívkami, které jsou depresivní, necítí se dobře, mají slabší sebevědomí a je potřeba na tom zapracovat. A samozřejmě že takové úzkosti z něčeho pramení, takže pak se přechází na práci s okolím. Někdy to může být v návaznosti na šikanu v minulosti či na obtížné prostředí v rodině.

Stává se vám někdy, že chcete kontaktovat rodiče, ale ti problém nechtějí řešit?

Za ty tři roky se mi to stalo jen dvakrát. Jednou třeba tatínek nebyl spokojený s tím, že naše paní psycholožka řeší s dítětem minulost a mámu, která od rodiny odešla. Dítě o tom potřebovalo mluvit, bylo to první téma na konzultaci, ale táta si nepřál, aby se to otevíralo.

Co v takové situaci můžete dělat?

Musíme to respektovat, protože péče je dobrovolná a zákonný zástupce s ní musí souhlasit. Vždycky se snažíme, aby to rodina nevnímala jako nátlak nebo kritiku. Naopak chceme, aby všichni věděli, že je chceme podpořit. Někdy se stává, že se objeví dítě, které říká: Mamce nevolejte, nebude s tím souhlasit. Ale pak ve výsledku je mamka ráda a v pohodě, že si dítě o péči řeklo.

Můžete zmínit nějaký konkrétní případ, kdy se vám podařilo efektivně pomoci?

Povedlo se nám toho hodně. Měli jsme například dívku, která měla určité duševní obtíže, protože žila v rodině, kde byly agresivní vztahy mezi rodiči. Pak maminka zemřela a dívka se dostala do velmi špatného stavu, byla depresivní, poškozovala se a uvažovala o sebevraždě. A teď po roce péče už je bez léků, cítí se lépe a jde na střední školu. Doufáme, že už to s přispěním psychologa na budoucí škole zvládne.

Jak těžké je získat zpětnou vazbu? Máte reakce od rodičů, dětí, učitelů?

Od rodičů určitě, ti nám říkají, jak jsou rádi, že něco takového existuje a že se mají kam obrátit. Od dětí taky, chodí za námi rády na konzultace. Jen od pedagogů je to někdy složitější, občas říkáme věci, které by dělat neměli nebo by je měli změnit. Možná z nás cítí trošku ohrožení, což se snažíme eliminovat, na druhou stranu ale pro nás je na prvním místě dítě a to znamená, že občas říkáme i věci, které jsou nepříjemné.

Co by Česko potřebovalo pro podporu duševního zdraví dětí? To, aby podobné týmy fungovaly po celé republice?

To by bylo určitě super, myslím, že práce je dost, je potřebná a vyhledávaná. A pak samozřejmě vylepšit systémovost a meziresortnost, aby se našla společná řeč zdravotního, sociálního a vzdělávacího sektoru tak, aby služby, které my poskytujeme, nebyly v nějaké šedé zóně.