První prodaná vířivka byla v červeném mramoru. Tu bychom dnes neprodali, říká majitelka spa firmy

Vaše rodinná firma byla založena v roce 1995, vy jste tehdy začínala studovat vysokou školu. Jak jste si malovala svoji budoucnost?

Konkrétní sny a plány jsem tenkrát neměla, žila jsem bezprostředně vším kolem sebe. Když táta zakládal firmu, byla jsem v ní zapojená od začátku. Studovala jsem marketing a firma byla ideální místo, kde si hned vyzkoušet teorii v praxi. To by se mi v korporátu nepoštěstilo.

Mluvíme o 90. letech, to byl marketing v Česku ještě dost v plenkách. Jak jste se k němu dostala?

Objevila jsem ho, když jsem byla v šestnácti na ročním studijním pobytu v Americe, na tamní střední škole to byl jeden z volitelných předmětů. Dostala jsem tak dobré základy, že už je později nic nepředčilo. V Česku jsem měla pocit, že se z marketingu občas dělá zbytečná věda, americký přístup byl primárně praktický.

Čím si vás marketing získal?

Líbilo se mi, že se v něm snoubí kreativita a pragmatičnost. Já dostala do vínku kreativitu po mamce, dřív jsem koketovala s uměleckými obory, jako je režie nebo fotografování, to mě baví dodnes, focení je pro mě relaxace. Vedle toho jsem ale i pragmatická a cílevědomá, to jsou vlastnosti, které mám po tátovi.

Dočetla jsem se, že bez vašeho pobytu v Americe by rodinná firma nejspíš nebyla. Je pravda, že to byl váš nápad, začít podnikat s vířivkami?

Táta by podnikal tak i tak, našel by si jiný obor, byl natěšený dělat nové věci, převzít zodpovědnost. Byla to shoda okolností, že jsem se vrátila a vyprávěla mu, jak jsou vířivky skvělé. Tenkrát jsem ještě hrála závodně tenis, táta mě dlouhé roky trénoval a téma domácí regenerace pro nás byl převratný objev. Dneska vám to možná zní zvláštně, ale tehdy byla u sportovců primární dřina a nikdo moc neřešil, že je potřeba tělo nechat i efektivně zregenerovat. Viděli jsme potenciál, že odpočinek budou vyhledávat i další lidé, nejen sportovci. Abyste dobře žili, potřebujete umět odpočívat. Jen jsme je to museli naučit. Byli jsme ti, kdo tady začal obor a trh spa budovat od nuly, vysvětlovat lidem, co to vířivky jsou, k čemu jsou dobré, dodávat kontext. A povedlo se nám to, už podle toho, že český trh je teď jeden z nejkompetitivnějších v Evropě, je tu ohromné množství firem.

Respekt k tátovi

Vzpomenete si na první spa, které jste prodali?

To bylo v našem prvním showroomu v Ústí nad Orlicí. Kupovala si ho paní, která vířivku potřebovala k rehabilitaci, a vybrala si model Baronka v červeném mramoru. To tehdy byla móda, nabízeli jsme mramor zelený, modrý, dnes bychom takovou barvu neprodali, je v kurzu bílá perleť, která symbolizuje čistotu a jednoduchost.

Do firmy jste na plný úvazek nastoupila hned po státnicích. Jaké bylo pracovat pod šéfem, který je zároveň váš otec?

Každá práce má pro a proti a záleží jen na tom, jestli vy chcete, aby to fungovalo. U nás byla strážkyní vztahů maminka, šlo jí o to, abychom vydrželi hlavně jako rodina. Je jasné, že byla těžká období, chvíle, kdy jsme si věci hodně halasně vyříkávali a dusná nálada se prolínala do rodiny. Ale vždycky jsem k tátovi měla respekt. Mohla jsem říkat své názory, táta je vyslechl, ale zároveň to byl on, kdo nesl veškerou zodpovědnost.

Když vám firmu před třinácti lety předával, vydržel vám do řízení nemluvit?

Všechny nás překvapilo, jak dobře se to předání povedlo. Já jsem ze začátku nevěřila, že opravdu odejde, myslela jsem, že jen potřebuje čas, aby si odpočinul. Ten dostal – a stejně na svém rozhodnutí pořád trval. Když to tedy bylo definitivní, měla jsem jeden požadavek.

Jaký?

Že po svém posledním dni ve firmě do ní následující tři měsíce nevstoupí. Potřebovali jsme s Honzou (manželem Janem Kadlecem, který je ve firmě výkonným ředitelem – pozn. red.), aby i ti poslední pochybovači pochopili, že tam táta není, a neobcházeli nás s tím, že si počkají, až dorazí pan Kolář. Takže táta do firmy tři měsíce nepřišel, a jak s oblibou sám říká, pak už nepřišel vůbec. (smích) Chvíli si užíval roli dědečka a pak se vrhnul na nový projekt, vybudoval u nás v Dobrouči krásné golfové hřiště.

Roli dědečka si užíval s vaším synem. Kolik synovi je?

Sedmnáct, ale už stříhá metr do osmnáctin.

A už počítá s tím, že se zapojí do chodu rodinné firmy?

My mu s mužem pořád opakujeme, že nemusí. Je jedináček a nechtěla bych, aby to vnímal jako povinnost. Ale on sám říká, že tady bude pracovat. Je to logické, odmala je ve firmě přítomný, zaměstnanci pro něj byli tety a strejdové, kterým nosil bonbony, když měl narozeniny. Byl a je u všech důležitých věcí, aktivit. Poprvé tu byl na brigádě ve třinácti a každý rok si zkouší něco nového, poznává firmu zevnitř. Jaká by mohla být jeho pozice, to nám už jde hlavami, možná nás to přivede k dalšímu přerodu firmy, ale je to pořád ještě hudba budoucnosti. Jediné, k čemu jsme syna s manželem odmala směřovali, je, aby načas vycestoval do světa.

A plánuje odjet?

Od léta je v Americe na střední škole. Počítali jsme spíš, že tam odejde až na vysokou, ale on sám si v lednu začal aktivně zařizovat roční pobyt. Já ho do té doby tak cílevědomého neviděla. Vyšlo mu to a zatím vypadá, že je tam spokojený a prospívá mu to.

Zařizujeme v Dobrouči, co tam není

Vaše firma sídlí v Dolní Dobrouči, vesnici v Orlických horách. Vy jste se tam i narodila, nepletu se?

Moje rodina z maminčiny strany má v Dobrouči kořeny už po několik generací. Dědeček se sem přiženil a pak šéfoval textilce, ve které sídlí naše firma. Táta se sem přiženil z Jablonce nad Nisou. Já jsem v Dobrouči žila první rok života, kdy byl táta na vojně, pak jsme se přestěhovali do Moravské Třebové, kde se narodila sestra, chvíli jsme bydleli v Rýmařově a od druhé třídy žiju zase v Dobrouči. A jako všechny ženy v našem rodu jsem sem přivedla manžela. (smích)

Nejste trochu rarita? Dnes se vesnice spíš potýkají s tím, že z nich lidé v produktivním věku utíkají.

Budu upřímná, kdyby tu nesídlila naše firma, tak mě to vždycky táhlo do města. Čím větší, tím lepší. Ale že se vesnice vylidňují, je logické – nenabízejí životní komfort jako města. Ale naše rodina na to jde trochu jinou cestou, zařizujeme v Dobrouči, co tam není.

Proto jste teď otevřeli restauraci?

Ta původní skončila a hrozilo, že místo ní vznikne tržnice s levným zbožím. To by byla hrozná škoda. Před sto lety Dobroučští vybrali mezi sebou peníze a sami vybudovali sál – orlovnu, kde se konaly plesy, taneční, svatby, zábavy. Je to společenské centrum obce. Takže jsme budovu koupili, zrekonstruovali jsme přilehlou restauraci a chtěli jsme ji pronajmout.

Ten poslední krok vám ale neklapnul, viďte?

To se nepovedlo. (smích) Nebyli jsme schopní sehnat někoho, kdo by tu restauraci dělal srdcem, poctivě a s nějakou koncepcí, takže jsme se v lednu pustili do budování nové kuchyně a zázemí, spolupracujeme s kamarádem, který rozumí gastronomii, a spolu jsme dali dohromady koncept restaurace. Od srpna vaříme naplno a chystáme se dát do pucu i sál. Postupujeme postupně krok za krokem, protože přece jen to není náš hlavní byznys.

Jak místní kvitují vaše snažení? Setkáváte se i s nepochopením, pomluvami?

Naše rodina se dlouhodobě zapojuje ve prospěch obce, táta byl dokonce starostou, takže jsem byla ukolébaná, že je všechno dobrý. Ale s tou hospodou přijdete rychle k vesnické šuškandě a už víme, že některým místním potrvá, než k nám začnou chodit. Pro někoho je asi neuvěřitelné, že děláme věci otevřeně a poctivě, že nám opravdu nejde o to, na něčí úkor vydělávat, ale že naší snahou je prospět obci. Chceme z Dobrouče udělat místo, kde se dobře žije a které se pořád rozvíjí. Ale někdy to holt trvá déle, než se tyhle věci docení.

Jsem hrdá na každý lokální obchod

Dnešní doba je mnohem rychlejší než devadesátky. Jak moc jste ve svém oboru nuceni přicházet s inovacemi, vyvíjet nové technologie?

Kdybychom do nich neinvestovali, do pár let je vymalováno a konkurence nás převálcuje. Obzvlášť když nás mnozí tak následují. Nás baví být napřed, sledovat trendy, plánovat. Už taky neděláme jen vířivky, využíváme své zkušenosti i jinak, například jsme představili vlastní značku funkční spa kosmetiky. Věci se musí vyvíjet, potřebujete se posouvat a růst. Nás posunulo i to, když jsme si v covidu přestavěli zázemí firmy. Je nám tam díky tomu hezky, i to se propíše do atmosféry firmy.

Jak se vám daří shánět zaměstnance? Přece jen sídlíte dál od větších měst.

Ono nejde ani tak o místo, ale jaká je v něm konkurence zaměstnavatelů. Teď je to trochu napnuté, chybí řemesla, chybí lidé v nových oblastech, jako je online. Ale to je všude. Není to jednoduché, na dravější řídicí pozice je shánění náročné, máte pravdu, že ležíme bokem. Pro mě je přitom ohromně důležitý tým lidí, který kolem sebe mám. Chci, aby v sobě měli pokoru, uměli se radovat z dobrých věcí a ty špatné přetavili v příležitost. A ne vždycky se nám povedlo takové lidi v týmu mít.

Vy se angažujete i v asociacích, které se snaží zlepšit pozici českých podnikatelů ve světové konkurenci. Co je v úspěchu nejvíc brzdí?

Problém je v tom, že si moc neříkáme, v čem jsme dobří, nevěříme si. Přitom Češi dokážou být velmi kreativní a dovedou leccos vyrobit. Když táta začínal s podnikáním, sám si vyráběl mašiny na výrobu. Vakuovací stroj, klíčová věc na tvarování skořepin vířivek, vyvinul s konstruktéry a doteď nám slouží.

Takže stačí být víc kreativní?

Chybí nám vzory. Zásadní vzory. Aktuálně nemáme směr, chtělo by to osobnost, tahouna, který pojmenuje, v čem jsme dobří, co s tím můžeme dokázat, a vytyčí cíl. Je potřeba chytit sebevědomí, drive a najít si vlastní cestu. Nekopírovat. Ale ráda bych tady vypíchla, že obdiv si nezaslouží jen velké firmy, které uspěly za hranicemi. Já jsem hrdá na každý lokální obchod, který dobře slouží lidem v daném místě a je jim platný. To je ta radost z podnikání, že neděláte něco jen pro čísla, ale že vás to naplňuje.

Když vás tak poslouchám, neláká vás do budoucna role mentorky, že byste své zkušenosti a poznatky mohla předávat dál?

To mě nikdy nenapadlo. Asi to úplně není směr pro mě, mám spoustu práce ve firmě, a navíc mám respekt k tomu, abych někomu radila. Jsem opatrná říkat, co mají dělat ostatní. Můžu maximálně popsat, co děláme my a co nám funguje, ale každý si ke svému úspěchu musí dojít sám. Právě cesta ke zkušenostem je životní cíl, který si musíte odžít se vším všudy, a je nepřenosná.