Jednou Štiavnica, navždy Štiavnica. Láska na celý život

… město připomínající atmosférou italskou Veronu či šarmantní Paříž. Město lásky. Kdo by po té přelétavé múze netoužil. Na malou chvíli se dotkla i tamního rodáka Andreje Sládkoviče, když se zamiloval do své žačky Maríny. Dokonce se s ní i zasnoubil, ale zatímco byl na studiích, matka ji provdala za bohatého výrobce medoviny. Přesto jí po návratu psal po dva roky den co den milostné verše. Vytvořily nejdelší milostnou báseň světa…

Zaplaťte si „spolu navždy“

Rukopis o 291 strofách plný opětované, byť nenaplněné lásky ukrývala Marína až do své smrti. Pak vyšel v desítkách vydání a byl přeložen do osmi jazyků. Potud to je obdivuhodný příběh, který všem zamilovaným emotivně „servírovala“ tzv. Banka lásky přímo v centru báňského města Štiavnica. V roce 2021 byla dokonce nominována na Evropské muzeum roku. Hluboko pod středověkým domem, v 500 let staré šachtě, její majitel a provozovatel vybudoval z 2 900 veršů a 100 000 písmen a znaků básně tzv. trezor lásky. Jednotlivci, páry i celé rodiny si mohli do malých schránek uložit „prý na věčnost“ symboly svých nejniternějších pocitů, vyznání a citů. Tedy když si to zaplatili…

A právě v tomto domě vypukl loni v březnu požár, který zničil na náměstí Svaté Trojice i dalších sedm historických objektů. Česká republika poslala doslova přes noc Štiavnici téměř čtyři miliony korun jako pomoc na obnovu. Přesto to symbolicky až bolestně vyznělo jako vzkaz, že s láskou „se kšeftovat nemá“.

Není rybník jako rybník

K příběhu Andreje a Maríny však odkazuje i řada dalších míst. Pár milostných veršů byste našli též u 11 kilometrů od Štiavnice vzdáleného tajchu. Čeho? Ano, čtete správně. U tajchu, do kterého vedla hustá síť kilometrů dlouhých „jarkov“ – uměle vytvořených kamenných kanálů, které ze Štiavnických vrchů přiváděly vodu do takto nazvaných uměle zbudovaných nádrží. Až do spuštění Panamského průplavu (15. 8. 1914) šlo o největší vodohospodářský systém světa. Z pětašedesáti tajchů se zachovalo asi dvacet a dnes vypadají jako rybníky. Slouží pro romantické vycházky, pro rekreaci či jako zásobárna pitné a užitné vody. V létě se v nich dá koupat, v zimě otužovat. To na břehu jednoho z nich kdysi poklekl básník před svojí milou… Největším tajchem je dnes Počúvadlo, nejvýše položeným Ottergrund a nejkrásněji zbarveným Velká Vodárenská. Ale původní účel tajchů byl jiný než obdivovat jejich zrcadlovou hladinu.

Voda v nich nashromážděná totiž poháněla důlní stroje. Uváděla do pohybu dřevěné buchary, které vytěženou rudu rozbíjely napadrť a hned nechávaly korytem odplavit lehčí, „nekovové“ kousky. Dokázala rozpohybovat čerpadla, jež odsávala spodní vodu ze štol. Dřív se o totéž staraly stovky dětských horníků a také koní, kteří byli do podzemí spuštěni a sluneční světlo už nespatřili. V černém nitru země přišli o zrak během pár týdnů… Proces kutání, život horníků a také vývoj, historii a tradici středověkého města srozumitelně ukazuje banskoštiavnický dřevěný betlém. Má délku 21 metrů, je 3 metry vysoký a obsahuje 800 dřevěných postaviček, z toho 400 pohyblivých. Mnoho z nich jsou skřítci, permoníci. Skuteční vládci podzemí.

Štola, šachta, chodba i baňa

Blízké i vzdálenější okolí města je stále provrtané jako obrovský kus ementálu. Díky těžbě drahých kovů se dostalo do hledáčku všech bohatých a vlivných, kteří kdy poblíž vládli. Celý středověk, až do poloviny 19. století, byla Štiavnica pokladnicí přetékající stříbrem, bez níž by se Uhry nikdy nestaly evropskou mocností. A jinak by vypadala i habsburská monarchie. Toho si byla dobře vědoma Marie Terezie, když tam roku 1762 nechala založit jednu z prvních technických akademií na světě. Báňskou akademii později následovanou tou lesnickou. Vyučovala se chemie, mineralogie, metalurgie, mechanika, fyzika, matematika i důlní inženýrství. Stejné pozemky dodnes zabírá botanická zahrada s 200 let starými sekvojemi, cedry a dalšími unikátními dřevinami. Tisíce místních stromů však padly „za vlast“ už při dolování rud jako výdřeva štol i na koryta, kterými se kusy kamenů dopravovaly. Nebo coby palivo pecí, kde se nakonec vše přetavilo v elegantní, lesklé ingoty.

Jako návštěvník Banské Štiavnice si proto dopředu nastudujte rozdíly mezi šachtou (vedoucí kolmo dolů), štolou (vykutanou v podélném slova smyslu do nitra hory) a baňou (čili označením dolu jako takového).

Jak se budí šípková Růženka

Též vstoupit čili sfárat do zmíněných prostor je nepsanou nutností. Za výmluvu se nepovažuje klaustrofobie ani pocity úzkosti z temných chodeb, kde čas měří kapky vody a vše je umocněno výhrůžně se násobící ozvěnou. Štoly jsou i pod městem, nebylo domu, který by je neměl a nevyužíval jako sklepy na potraviny. Vystlané slámou coby podlahovým izolantem, s velkými kusy ledu. Fungovalo to skvěle i v dobách, kdy elektřina ani lednice neexistovaly. Banská Štiavnica se roztahuje v kopci tak, že v ní víceméně neexistuje vodorovný směr – pouze výstup NAHORU či sestup DOLŮ. Po ulicích, silnicích, schodištích, unikátním zvýšeném korzu zvaném „trotuár“, všude je třeba zapojit svaly od stehen přes lýtka až po chodidla. Středověké domy připomínající majestátností spíš aristokratické paláce a dodnes pojmenované po dřívějších majitelích vypadají jako ad hoc nalepená vlaštovčí hnízda.

Proto ten pocit unikátnosti. Žádná budova není stejná – ani nemohla mít podobný tvar či velikost. Některé jsou krásně opravené, jiné na návrat na výsluní ještě čekají. Podobně „kafkovsky“ vypadaly uličky staré Prahy před rokem 1989. Ale nikde ve Štiavnici nenarazíte na davy turistů a homogenní proudy Asijců protékající například Českým Krumlovem, které člověka unášejí směrem, kam jít vůbec nechce.

Od pizzy po párance

Za to, že si město zachovalo až středověkou tvář a unikátní atmosféru, může poděkovat své poloze, téměř by se chtělo napsal „daleko od civilizace a Boha“. Po ukončení těžby rud ztratilo význam, takže i komunisti na něj tak trochu zapomněli. Nevznikl tam žádný betonový Prior ani se příliš nebouralo. Jen podepíralo, aby domy nespadly. Vlastně tam nevedla ani železnice, jen úzkokolejka. Mělo se to změnit po výstavbě Trati mládeže na konci 40. let minulého století, spojující Štiavnici s Hronskou Dúbravou, při níž vypomáhali komsomolci z Bulharska, Polska či Francie a téměř 50 tisíc mladých lidí z Československa. Pomalý život polozapomenutého regionu to však neurychlilo. Až když se Štiavnica dostala na zápis památek UNESCO, otřepala se ze zapomnění i letargie a začali do ní proudit první zvědaví návštěvníci.

Porevoluční doba již samostatného Slovenska byla bohatá i na kulturní výměny s pár italskými městečky. A tak dodnes ve Štiavnici narazíte na překvapivé množství restaurací nabízejících pastu a ještě více pizzerií. Paradoxně ta nejlepší (a snad jedině jedlá) je na objednání a dovážku přes mobil. Proto kdo si chce opravdu pochutnat, ať zůstane u lokální kuchyně. Prim v ní hrají dobroty z bramborového těsta. Nasladko i naslano. Párance, šulance, lokše, halušky, strapačky…. či tzv. hřibové knedlíčky, zvané chudobná dobrota nebo též bacekýchle. Doporučujeme je vydatně zalévat místním pivem z butikového pivovaru Erb. Pivo na Slovensku letos oslavilo 750 let od prvních zmínek v uherských kronikách, byť se tam popíjelo už daleko dříve. To s názvem Erb se sice vyrábí jen několik let, ale přesto si už vyzískalo několik originálních zápisů do tekuté knihy rekordů. Například tím, že z varen umístěných ve středověkém domě putuje podzemním potrubím do léta opuštěné odsvěcené synagogy, kde se pak stáčí a skladuje. V jejích sklepích odpočívají minimálně 36 měsíců i piva vyráběná metodou francouzského šampaňského, tedy ležící na kalech, s „odvážnou“ cenou 55–70 eur za lahev.

Nemusíte být věřící, a přesto….

Aby našinci vyhládlo a stal se žíznivým, musí se po svých vydat na 726 metrů vysoký vrchol ostrého kopce Scharffenberg. Nejde však o výstup jen turistický, ale i duchovní. Následujete totiž kroky tisíců již odešlých poutníků i věřících, které míjejí 22 (!) sakrálních staveb: 17 kapliček, 3 kostely, ecce homo a Boží hrob. Barokní kalvárie, která je velikostí a symetrickým posazením do boku hory naprosto unikátní, přitom málem „nepřežila“. V roce 2007, tedy čtrnáct let poté, co získala Banská Štiavnica titul města chráněného UNESCO, byla tato poutní cesta zařazena na seznam 100 nejohroženějších památek Evropy. To už z ní nenávratně zmizela řada soch i sousoší, tak jako obrazů, které pravděpodobně zdobí soukromé sbírky. Dnes už je kalvárie znovu opravena a vyzařuje z ní původní energie. Navíc je odtamtud vidět ten nejromantičtější západ slunce, o jedinečném pohledu na protější Štiavnici nemluvě.

Budova, jež vypadá jako kostel, je Starý zámek a ukrývá expozici původních řemesel, stejně tak i historických interiérových a věžových hodin. Nalevo od ní pak je Nový zámek – zvaný též hrad Panenský či Dievčenský. Jeho opevnění odkazuje na dobu, kdy se museli místní obyvatelé bránit nájezdům Turků, kteří ale do Štiavnice nikdy nedorazili, i proto tam lze navštívit výstavu osmanských zbraní. Stejně jako obdivovat nádherné, ručně malované terče. Až za mohutné zdi občas pronikne osobitý „plochý zvuk“, vznikající úderem dřevěného kladívka o dubovou desku, kterým se horníci dříve svolávali do práce. Dunění tzv. „banskoštiavnické klopačky“ se nese krajinou do dáli třikrát denně, i když už jen z digitální zvukové nahrávky. Připomíná slavnou historii místa, která se – jak se na báňské město sluší a patří – „přetavila“ v současnost, aniž by o svůj původní šarm přišla.