Jak si prošlapat cestu až k levandulové farmě pod Jizerkami

Váš životní příběh nebyl vždycky procházka „levandulovým“ sadem. Podělíte se o něj?

Jsem rodilá Liberečanka, z činžáku v centru města. Tatínek byl šperkař, bohém, maminka, ta držela rodinu, měla seriózní práci. Když mi bylo třináct, narodila se moje sestra, fyzicky i mentálně postižená. Pozornost byla tím pádem upřena spíš na ni a já na začátku svobodných 90. let prožila dost divokou pubertu, během níž jsem mimo jiné dospěla k názoru, že vlastně nepotřebuju maturitu. A tak jsem, místo abych dodělala obchodní akademii, odjela do Francie hlídat děti, což o to, bylo to moc krásné, byla jsem na jihu u Marseille. Po necelém roce jsem se vrátila, protloukala se dál pubertou, potkala muže cizí národnosti s kořeny v Alžíru a ve Francii. Ke konci mého těhotenství se muž dostal do problému se zákonem a já zůstala s prvorozenou dcerou sama.

Dala jste mu pak ještě šanci?

Po dvou letech odloučení jsem měla pocit, že mu dám šanci být otcem, a odjeli jsme do Francie, do Lyonu. Jenže se nám to vůbec nedařilo uchopit, ani náš vztah, ani finance, neměli jsme kde bydlet, měla jsem několik prací, byla jsem tam hodně sama. A tehdy jsem objevila jejich program sociální podpory pro rodiče s dětmi, v rámci kterého jsme s dcerou vyrážely i na výlety do levandulových polí. Tam jsem pochopila, že mi to dává sílu v té nepříznivé situaci přežít.

A pořád jste chtěla zůstat ve Francii?

Na návrat do Česka jsem neměla peníze. Dceři jsem se snažila nepříjemnou situaci odlehčit tím, že jsem jí říkala, že poznáváme jinou zemi z různých úhlů, v různých prostředích, ale že když jsme spolu, je všechno v pořádku. Bydlely jsme na ubytovně, dcera chvíli chodila do školky, ale bylo to náročné, to odloučení, jazyková bariéra. A tak jsem ji raději brala s sebou do práce, v šátku na zádech, pomáhala mi nebo si hrála vedle mě. Potřebovala jsem vydělat peníze na návrat do Česka.

Proč jste nepoprosila o pomoc rodiče?

Ty jsem tím nechtěla zatěžovat, přece jen jsem neměla moc zodpovědné dospívání. Setkávala jsem se tam navíc s různými ženami různých národností, migrantkami, které byly velmi silné, pracovaly na sobě a hledaly cestu, jak se osvobodit a být spokojené. Ty cesty do polí mě ovlivnily, byl to takový záblesk slunce, když žijete ve zmaru pracovního kolotoče a když ta práce, co děláte, navíc není moc hodnotná. Čtrnáct dní jsem z toho jednoho odpoledne žila.

Nakonec jste se ale vrátila…

Zvládly jsme to, byly jsme v Česku, stala se ze mě samoživitelka. Musela jsem se vypořádat s různými přidruženými věcmi jako třeba s dluhy po muži. V Česku se taky naplno projevil handicap, že jsem měla jen základní vzdělání, tři roky na střední škole nikdo nepočítal, navíc jsem se rozváděla s mužem arabsko-francouzské národnosti s pošramocenou minulostí, v podstatě jsem do žádné kategorie nepasovala. Já si ale říkala, že tohle přece nejsem já. Rozhodla jsem se, že si dodělám maturitu, ale vysvědčení ze třetího ročníku na obchodní akademii bylo moc staré.

Takže jste musela do prváku?

Ano. Musela jsem najít dálkovou školu, kde bych mohla dostudovat. Jediné, co se mi nabízelo v blízkosti bydliště, byl tříletý učňák v oboru potravinářského zboží, následovalo tříleté nástavbové studium ukončené maturitou. Tím jsem prošla a konečně mohla jít na vysokou. Studovala jsem na Technické univerzitě v Liberci obor sociální pracovník, promovala jsem ve čtyřiceti letech. V té době už jsem pracovala v Člověku v tísni.

Ideální půda

Jak jste se ocitla v Raspenavě? A jak vznikla Levandulovna?

Potkala jsem svého druhého muže, který miluje Jizerky. A tak jsme se tu rozhodli žít. Narodila se druhá dcera, našli jsme statek v Raspenavě s velkým pozemkem. Začala jsem chodit do Střediska ekologické výchovy Libereckého kraje, kde jsem byla lektorkou environmentálního programu pro děti. No a pak mě Soňa Jonášová z Institutu cirkulární ekonomiky přivedla na to, že je možné požádat o dotaci na rozjezd environmentálního sociálního podniku. Projekt jsem podala, vyšlo to a přikoupila jsem ještě 1,5 hektaru louky. Předcházelo tomu ale asi roční pozorování místní krajiny. Jsem sice střelec, ale v tomhle případě jsem chtěla vědět, jestli se tu bude levanduli, pro jejíž pěstování jsem se rozhodla, dařit.