Jak si prošlapat cestu až k levandulové farmě pod Jizerkami

Váš životní příběh nebyl vždycky procházka „levandulovým“ sadem. Podělíte se o něj?

Jsem rodilá Liberečanka, z činžáku v centru města. Tatínek byl šperkař, bohém, maminka, ta držela rodinu, měla seriózní práci. Když mi bylo třináct, narodila se moje sestra, fyzicky i mentálně postižená. Pozornost byla tím pádem upřena spíš na ni a já na začátku svobodných 90. let prožila dost divokou pubertu, během níž jsem mimo jiné dospěla k názoru, že vlastně nepotřebuju maturitu. A tak jsem, místo abych dodělala obchodní akademii, odjela do Francie hlídat děti, což o to, bylo to moc krásné, byla jsem na jihu u Marseille. Po necelém roce jsem se vrátila, protloukala se dál pubertou, potkala muže cizí národnosti s kořeny v Alžíru a ve Francii. Ke konci mého těhotenství se muž dostal do problému se zákonem a já zůstala s prvorozenou dcerou sama.

Dala jste mu pak ještě šanci?

Po dvou letech odloučení jsem měla pocit, že mu dám šanci být otcem, a odjeli jsme do Francie, do Lyonu. Jenže se nám to vůbec nedařilo uchopit, ani náš vztah, ani finance, neměli jsme kde bydlet, měla jsem několik prací, byla jsem tam hodně sama. A tehdy jsem objevila jejich program sociální podpory pro rodiče s dětmi, v rámci kterého jsme s dcerou vyrážely i na výlety do levandulových polí. Tam jsem pochopila, že mi to dává sílu v té nepříznivé situaci přežít.

A pořád jste chtěla zůstat ve Francii?

Na návrat do Česka jsem neměla peníze. Dceři jsem se snažila nepříjemnou situaci odlehčit tím, že jsem jí říkala, že poznáváme jinou zemi z různých úhlů, v různých prostředích, ale že když jsme spolu, je všechno v pořádku. Bydlely jsme na ubytovně, dcera chvíli chodila do školky, ale bylo to náročné, to odloučení, jazyková bariéra. A tak jsem ji raději brala s sebou do práce, v šátku na zádech, pomáhala mi nebo si hrála vedle mě. Potřebovala jsem vydělat peníze na návrat do Česka.

Proč jste nepoprosila o pomoc rodiče?

Ty jsem tím nechtěla zatěžovat, přece jen jsem neměla moc zodpovědné dospívání. Setkávala jsem se tam navíc s různými ženami různých národností, migrantkami, které byly velmi silné, pracovaly na sobě a hledaly cestu, jak se osvobodit a být spokojené. Ty cesty do polí mě ovlivnily, byl to takový záblesk slunce, když žijete ve zmaru pracovního kolotoče a když ta práce, co děláte, navíc není moc hodnotná. Čtrnáct dní jsem z toho jednoho odpoledne žila.

Nakonec jste se ale vrátila…

Zvládly jsme to, byly jsme v Česku, stala se ze mě samoživitelka. Musela jsem se vypořádat s různými přidruženými věcmi jako třeba s dluhy po muži. V Česku se taky naplno projevil handicap, že jsem měla jen základní vzdělání, tři roky na střední škole nikdo nepočítal, navíc jsem se rozváděla s mužem arabsko-francouzské národnosti s pošramocenou minulostí, v podstatě jsem do žádné kategorie nepasovala. Já si ale říkala, že tohle přece nejsem já. Rozhodla jsem se, že si dodělám maturitu, ale vysvědčení ze třetího ročníku na obchodní akademii bylo moc staré.

Takže jste musela do prváku?

Ano. Musela jsem najít dálkovou školu, kde bych mohla dostudovat. Jediné, co se mi nabízelo v blízkosti bydliště, byl tříletý učňák v oboru potravinářského zboží, následovalo tříleté nástavbové studium ukončené maturitou. Tím jsem prošla a konečně mohla jít na vysokou. Studovala jsem na Technické univerzitě v Liberci obor sociální pracovník, promovala jsem ve čtyřiceti letech. V té době už jsem pracovala v Člověku v tísni.

Ideální půda

Jak jste se ocitla v Raspenavě? A jak vznikla Levandulovna?

Potkala jsem svého druhého muže, který miluje Jizerky. A tak jsme se tu rozhodli žít. Narodila se druhá dcera, našli jsme statek v Raspenavě s velkým pozemkem. Začala jsem chodit do Střediska ekologické výchovy Libereckého kraje, kde jsem byla lektorkou environmentálního programu pro děti. No a pak mě Soňa Jonášová z Institutu cirkulární ekonomiky přivedla na to, že je možné požádat o dotaci na rozjezd environmentálního sociálního podniku. Projekt jsem podala, vyšlo to a přikoupila jsem ještě 1,5 hektaru louky. Předcházelo tomu ale asi roční pozorování místní krajiny. Jsem sice střelec, ale v tomhle případě jsem chtěla vědět, jestli se tu bude levanduli, pro jejíž pěstování jsem se rozhodla, dařit.

Co jste konkrétně zjistila?

Že je tu teplý žitavský proud od Baltu, takové speciální mikroklima. Pozemek je celodenně osluněný, jsme jenom 320 metrů nad mořem, mnohem míň tu prší, protože všechno zůstane v Jizerkách. Navíc hlinitopísčitá půda, protože přes pozemek dříve tekl potok, takže pro levanduli ideální.

Který druh pěstujete?

Vysadila jsem levanduli lékařskou, což je vlastně horská bylina. Nakřížená odrůda Levandin, kterou mají hojně ve Francii, ve zdejších podmínkách moc neprospívá, je náchylnější na mráz a na zamokření. Rozjeli jsme to doslova na zelené louce, s matkami samoživitelkami, které měly ještě nějaký přidružený sociální handicap, ale ne tělesný, protože ta práce je fyzicky náročná.

A jaký je ten environmentální rozměr?

Například to, že mezi řádkami levandulí necháváme travnaté pásy, aby se voda víc zadržovala v krajině. Máme ovečky, které nám spásají plevel, ale levanduli nežerou. Jedeme v biorežimu. Environmentální přístup se snažíme promítnout do všeho. Sklo, které používám pro naše produkty, nakupujeme v rámci EU. Někdy se to samozřejmě objeví na ceně. Sklo z asijského Temu by nás asi vyšlo levněji.

A sociální rozměr? Už jste zmínila samoživitelky…

Spočívá i v tom, že zde mají ženy snížené úvazky, aby stihly vyzvednout děti ze škol a školek. Když jsou prázdniny nebo nenadálé situace, mohou si vzít děti do práce. Děláme společně individuální plány, co je potřeba, kam se posunout, pracujeme s dalšími organizacemi, jako je dluhová poradna, dáváme jim psychosociální podporu.

Chtěla jsem to zaorat

Je něco, co vás na sociálním podnikání zaskočilo?

No, v podstatě všechno, v jednu chvíli jsem byla totálně vyhořelá, po covidu už jsem chtěla levanduli zaorat. Když jsme šli poprvé prodávat na trhy, napsali jsme si na stánek, že jsme sociální podnik. Ale teď už to tam nepíšu. Těm ženám to začalo být hodně nepříjemné, lidé se chovali, jako by byly z chráněné dílny. Přitom máme kvalitní výrobky, sirup, certifikovanou kosmetiku. Bohužel lidé pořád nechápou rozdíl mezi chráněnou dílnou a sociálním podnikem. Ano, moje sestra udělá krásnou plstěnou kuličku, pravidelnou, ale naslintá do toho, už je v tom její DNA. Navíc já jako její opatrovník tu chráněnou dílnu platím, potřebuje asistenta. Oproti tomu já tu mám lidi, kteří se ocitli v nějakém životním zmaru, ale jsou velmi samostatní a vzdělaní.

Ale Češi to, jak jste zmínila, neumí rozlišit…

Bohužel u nás má slovo „sociální“ konotaci spíše jako „asociální“, třeba když je někdo na ulici. Ve Francii to vnímají spíše jako „společnost“, „společenský“, je to ten celek. Nechci, aby to vyznělo špatně, jsem šťastná, že chráněné dílny existují, ale není tu jasné rozlišení od sociálních podniků. U nás není nikdo zdravotně znevýhodněný, jen sociálně. Nesáhneme si na příspěvky na místo na chráněném trhu práce.

Začínala jste těsně před pandemií covidu, jak jste to zvládala?

V září 2019 jsme nechali certifikovat květovou vodu, vymysleli recepturu na sirup, 7. března přišly výsledky certifikace – a 11. března se zavřela celá republika. My neměli e-shop, plánovali jsme jezdit na trhy. Nějak se to na dřeň povedlo přežít, i když lidi po covidu hodně šetřili, byla jsem hodně vyhořelá. Ale pomáhali kamarádi, lidi nám sem chodili plít, nějak se to nakonec podařilo.

Kdy se situace zlepšila?

Vedle první dotace na rozjezd jsme ještě získali grant, takže teď máme 11 lidí na zkrácené úvazky, včetně dvou paní z Ukrajiny. Provozujeme tu pomalý turismus, zveme zákazníky, ať si tady odpočinou, děláme dílny, workshopy, koncerty, divadla. Chceme, aby si tu lidi lehli, poseděli, nabrali sílu při cestě dál do hor nebo jen tak „byli“. V jurtě budeme mít nově ubytování. Dají se tu dělat svatby, oslavy, firemní akce. Pak také cílíme na restaurace, aby braly naše levandulové sirupy na výrobu nápojů, máme e-shop a trhy. Z levandule procesem destilace děláme certifikovanou kosmetiku jako pleťové vody nebo esenciální olej. Levandule lékařská zklidňuje mysl, snižuje krevní tlak, je to zkrátka léčivá bylina. Esenciální olej funguje proti migréně a také klíšťatům. Pak ještě prodáváme levandulové želé, které se dá dávat k masu, k sýrům, na palačinky.

Jaké je to pro ženy z Ukrajiny, které u vás pracují?

Když si uvědomím, že ony si tento osud nevybraly a jsou tu už třetím rokem, je to síla. Jednou jsem tu seděla na lavičce a byla smutná. Přišla ke mně jedna z nich a říká: „Adélo, máš zuby, vlasy? Máš. Tak vidíš, všechno bude dobrý…“

Ještě to na vás občas „padá“?

Asi nejvíc ta ekonomická udržitelnost. Navíc druhý muž se před rokem odstěhoval, už mu nevyhovovalo zde bydlet a podnikat. Dostala jsem se do kleští mezi prací a osobním životem. Jenže já to zavřít nechci, cítím kořeny, je mi tu dobře, nenechám to padnout. Navíc teď, když to jde nahoru. Akorát bych od toho chtěla poodstoupit, chodit sem jen do práce, ne tu žít, protože jsem vlastně furt v práci.

Co až skončí dotace, budete bez nich životaschopní?

Teď máme novou obchodnici, tak snad se dostaneme do dalších restaurací a firem, které chceme nyní oslovit v rámci celé republiky, že mohou od nás brát udržitelné dárky pro své zaměstnance a obchodní partnery. Máme tak rok, pak už nechci jet s podporami, chci fungovat samostatně. Máme spoustu filantropů, kteří nám pomáhají se strategickým plánováním, dává jim to smysl, koučují nás, mentorují. Hodil by se investor pro stodolu, kde bychom mohli vytvořit další místo pro setkávání, semináře, přednášky, workshopy, přespávání.