Tvoje ruce, jejich šance. Na Letné se pokusí o rekord v co největším počtu resuscitací

Četla jsem, že když zavolám na 155, nemám jako volající hovor nikdy sama ukončit. To má udělat až dispečer, když to uzná za vhodné. Je to tak?

Ano. Dispečer je s vámi ve spojení po celou dobu, co je to nutné, a stále otázkami ověřuje, jestli resuscitaci či něco jiného děláte dobře. Je to zdravotník, tedy sestra, záchranář či doktor, kteří jsou vyškolení, jak poskytovat první pomoc přes telefon. A vždycky se počítá s tím, že mluví s naprostým laikem, který o první pomoci nic neví.

Našla jsem taky informaci, že byť si resuscitaci většina lidí představí jako kombinaci stlačování hrudníku a dýchání do úst, dýchání není nezbytné. Jak to?

Hlavní je stlačovat hrudník. Horní hranice je dvakrát za vteřinu, tedy sto dvacet stisků za minutu. Spodní hranice je sto stisků, ale i to je v pořádku. Zároveň platí, že mozek potřebuje kyslík. Pro člověka, který nedýchá, je tedy varianta, že mu po třiceti stiscích hrudníku dvakrát dýchnete do úst, lepší. Jeho šance na přežití jsou větší.

Proč se tedy říká, že to není třeba?

Z dat záchranných služeb vyplynulo, že když dispečer do telefonu říkal „zahajte resuscitaci“, tak člověk začal dělat kompresi hrudníku. Jenže když pak přišla po třiceti stlačeních chvíle na dva umělé dechy, někteří řekli, že to dělat nebudou, zároveň ovšem přestali úplně resuscitovat. Od roku 2021 tedy platí doporučení Evropské resuscitační rady umělé dýchání po telefonu nedoporučovat. Pokud má člověk náhlou zástavu oběhu, tedy zkolabuje a přestane mu tlouct srdce, ještě nějaký kyslík v těle má a pár minut bez umělého dýchání vydrží.

Proč někdo nechce dát umělé dýchání? Hraje v tom roli, že jde o cizího člověka?

Stávalo se to i doma. Lidé v bezvědomí mohou být pozvracení, téct jim sliny. Před samotnou zástavou může taky nastat záchvat celotělových křečí, mimochodem často si to lidé pletou s epilepsií. Člověk může být taky pokousaný, téct mu krev z pusy. I když chcete zachránit svého příbuzného nebo kamaráda, to pro někoho může být bariéra, která je i v tak vážné chvíli nepřekonatelná.

Je naopak situace, kdy je umělé dýchání nevyhnutelné?

Vždycky záleží na kontextu. Pokud budete resuscitovat někoho na vesnici, víte, že záchranka přijede až za dvacet minut a usoudíte, že zachránce je dostatečně zkušený, například proto, že prošel kurzem první pomoci, tak ho k umělému dýchání navigujete, protože dvacet minut je už hodně dlouhá doba pro přežití bez kyslíku.

Můžete se střídat

Liší se to něčím, pokud resuscitujeme dítě?

Ano, zejména proto, že dítě se obvykle do stavu, kdy nedýchá, dostane jinak než dospělí. U dospělých je to statisticky nejčastěji kvůli kardiovaskulárním chorobám, často dostanou infarkt nebo mají embolii či cévní mozkovou příhodu. V této situaci v sobě máte ještě kyslík, který vám nějakou dobu vydrží. Dítě ale nejčastěji potřebuje resuscitaci, protože se něčím dusilo nebo se topilo – ve chvíli resuscitace už tedy v sobě žádný kyslík nemá. Zásadní rozdíl je v tom, že před začátkem kompresí hrudníku byste měla dítěti pětkrát dát umělé dýchání. Pak patnáctkrát zmáčknete hrudník, následují dva vdechy a zase patnáctkrát zmáčknete hrudník a zase dva dechy…