Žasnout a mlčet. S herečkou Pavlou Beretovou o víře, o smrti i ukradeném štěněti

Co je zač váš pes?

Líla, šestnáct let.

Líbí se mi. Proč to jméno?

Tehdy mě inspirovala božská hra Líla, jestli ji znáte. 

Vůbec nevím.

Staří hinduisté ji vymysleli pro své děti, aby už odmala chápaly, že je svět taková hra plná kreativity, spontánnosti a duchovního smyslu. Sama jsem si tu hru kdysi pořídila, líbila se mi, takže Líla.

Fakt krásná.

A úžasná bytost. I ve svém věku pořád celkem drží a lidi říkají, že to je terapeutický pes. Strašně třeba pomáhala, když jsme na Amerikánce několik let pracovali s dětmi, protože je klidná a vycítí každou úzkost. Když bylo třeba, prostě za dětmi šla, ať se s ní pomazlí.

Kříženec?

Ridgeback, fousek, labrador. Výjimečná je ještě tím, že zná ve všech restauracích na Malé Straně cestu do kuchyně. Má to obšancované – ví, kde co dostane.

Ona je s vámi pořád, že jo?

Taková moje třetí noha… Nevím: já bych třeba přikázala psa na každé pracoviště, protože mám pocit, že dělá dobře celému okolí. S výjimkou alergiků. Takhle to prostě mám, od dětství se zvířetem. Vyrůstala jsem v ostravském paneláku na Fifejdách, naši psa odmítali, ale já byla tak urputná, až jsem si ho ukradla.

Komu?

Jako malá jsem v Rožnově natáčela pohádku Ďábelské klíče, a protože tam pobíhalo štěně, narvala jsem si ho jednoho dne pod mikinu a na tajňačku přivezla domů. Schovala jsem ho v pokoji, ale naši si toho do večera všimli a řekli, že to nejde, jeli jsme ho vrátit. Tehdy ale pochopili, jak to myslím vážně. Pořídili mi jiné štěně a od té doby mě – kromě vysoké školy, kdy to fakt nešlo – provází pes celý život.

Trápí vás vědomí, že tu už Líla dlouho nebude?

Měla i těžší chvíle, ale zatím je vždycky nějak vybrala. Čím dál víc si o tom povídáme a snažím se ji tady nedržet. Říkám, že až bude chtít, tak ať jde, už toho udělala hodně… Ale stejně ten konec strašně opláču.

Jelikož právě odešla do kuchyně, zatím je asi v kondici.

Díky čínským bylinám, těmi já řeším všechno.