Logo
Architekt Petr Kolář

V příští vteřině asi zemřu. Architekt Petr Kolář vypráví, jak přežil vážnou nehodu v Tádžikistánu 

Post Image

V příští vteřině asi zemřu. Architekt Petr Kolář vypráví, jak přežil vážnou nehodu v Tádžikistánu 

Play icon
27 minut

foto: Marek Knittl

Byl čtvrtek 5. září 2024, v Tádžikistánu čtvrtá odpolední. Po horské cestě nedaleko hranic s Afghánistánem jela česká expediční tatrovka, na jejíž palubě byl s partou přátel Petr Kolář (56), jeden z nejúspěšnějších českých architektů. Okraj úzké nezpevněné vozovky se utrhl pod zadním kolem, náklaďák padal do propasti, následující vteřina byla nekonečná.

Úvodem: v rozhovoru hovoříme o expedici Tatra kolem světa 2, kterou Reportér začátkem roku 2021 popsal jako „kontroverzní“, což platí. 

Zakladatel tohoto ambiciózního projektu Marek Havlíček se hned v úvodu cesty ošklivě rozkmotřil s lidmi, kteří mu se stavbou auta i přípravami akce pomáhali. Kvůli covidovým restrikcím opustil původní plány, postupně přišel o část sympatií veřejnosti i o zpočátku masivní publicitu, ale když to šlo, tak ve své nepříliš koncepční jízdě pokračoval – spíše než o expedici kolem světa šlo o jakousi dobrodružnější cestovku.

Přečtěte si také

Pro následující příběh ovšem nejsou tyto okolnosti důležité. Architekt Petr Kolář o někdejších problémech ani nevěděl. Prostě se přihlásil na jednu etapu, ta se mu líbila, s Markem Havlíčkem se snesl, chtěl si zážitek zopakovat… A zbytek v rozhovoru:  

Co se začátkem září v Tádžikistánu stalo?

Přežil jsem vlastní smrt. Měli jsme v Tatře nádhernou etapu, já dlouho seděl na střeše přední kabiny a natáčel krajinu. Bylo dvaatřicet stupňů, kochal jsem se přírodou, vůní hor, ve vzpomínkách mě to vracelo k motorkářským cestám po Americe, kde si člověk taky všímá vůní… 

Takže jste ve chvíli bouračky seděl na střeše?!

Naštěstí ne. Když už jsem byl vyfoukanej, přesunul jsem se dovnitř k ostatním. Kamarád René míchal guláš v termosce a Marek Havlíček od volantu řekl, že za chvíli může servírovat, protože právě odbočujeme do termálních lázní, kde se najíme, vykoupeme a přespíme. Vyjížděli jsme kopec k lázním, najednou se Marek dostal levým zadním kolem do rigolu, a jak zabral, tak se pod pravým utrhla nezpevněná krajnice cesty. Zadek auta padal směrem do stráně a bylo jasné, že je konec.

Jak dlouho to celé trvalo?

Mně to připadalo strašně dlouho, nicméně během vteřiny jsem věděl, že jsme mrtví, a jenom jsem si přál, ať je to rychlé. Za tu situaci nikdo nemohl, Marka neviním – prostě se utrhla vozovka. Letěli jsme dolů a asi dvakrát se převrátili přes střechu. V okolí skoro nerostly stromy, ale patnáct metrů pod cestou jich nějakým zázrakem pár bylo a dva z nich náraz vydržely. Navíc nás zachytily tak dobře, že auto zůstalo viset nad zemí. Dva kluci z tatrovky vypadli a leželi pod ní, ale auto zůstalo ve vzduchu, to si pamatuju.

Co ještě si z těchto vteřin pamatujete?

Že jsem si během pádu připadal jako v bubnu automatické pračky. Po návratu domů jsem požádal svou ženu, aby se omluvila prádlu, kdykoliv ho dá do pračky – že to fakt bolí, umím se do toho vžít… Nejdřív vnímáte ošklivé rány, vrzání plechů, a když zvuky konečně utichnou, začnete přemýšlet, co se vlastně stalo. Začnete hýbat rukama a říkáte si: To není možný, já asi přežil! Jste v šoku, ale najednou si uvědomíte, že tam máte kamarády; kéž se nikomu nic nestalo! Vylézáte ven, začnete si pomáhat s ostatními, skoro se objímáte štěstím, že jste přežili. Pořád ještě někdo chybí: Radek, Jirka… I ti se nakonec ozvou, všech devět lidí vyleze ven a zázrak – nikomu skoro nic není!

Podpořte Reportér sdílením článku