Jste hodní, ale jiní potřebují pomoc víc. Co mi ukázala role dobrovolníka ve vyplavené České Vsi

Voda se odtud vrátila do říčního koryta před osmi dny. Elektřina funguje teprve od včerejška, plyn prý nepůjde několik měsíců. Vodovod je v této části obce zatím taky k ničemu. „Potřebujeme hlavně uklidit tenhle bordel,“ ukazují manželé před jedním z domů na dolním konci České Vsi na hromadu naplavenin. „Už tu jednou byli, ale porouchal se jim bagr,“ prohodí muž smířeně.

Když vysvětlíme, proč přicházíme, mávnou rukou. „Děkujeme, ale měli jsme vodu jenom ve sklepě a na zahradě, navíc to máme pojištěné. Jsou na tom lidi hůř,“ vyslechneme si poprvé větu, která v dalších hodinách a dnech bude zaznívat opakovaně. 

Zájem vypovídat se je ovšem také patrný. „Když se v devadesátým šestým plynofikovalo, tchán zrušil kotel na pevný paliva. Kolikrát jsem mu říkal, ať si necháme rezervní na dříví. Nechtěl. Teď asi napíšu Pekarový, ať mi pošle pět svetrů,“ zazní narážka na výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny, která v době energetické krize související s ruskou okupací Ukrajiny doporučovala na zahřátí dva svetry.

Plynovodní trubky jsou z velké části zničené, stejně jako ulice a chodníky v blízkosti řeky Bělá. Voda rozervala břehy, z nichž teď trčí i odpadní roury a kabely. „Musíme být rádi, že jsme naživu,“ loučí se s námi dvojice. O kus dál začíná větší zkáza… 

Hlásím se a jedu

V neděli patnáctého září vyvrcholily v Česku – hlavně na Moravě a ve Slezsku – další ze „staletých“ povodní. Den poté jsem se přes online formulář přihlásil jako dobrovolník připravený pomáhat v zatopených oblastech. Volba padla na Diakonii Českobratrské církve evangelické – charitu, u které mě zaujala nabídka označená jako „monitoring domácností“. „Budete ve dvojici obcházet poškozené domy a vyplňovat dotazník s jejich obyvateli,“ dočetl jsem se.

Vzápětí dorazil mail: „Milí dobrovolníci, děkujeme za zájem pomáhat, ohromně si toho vážíme, jste úžasní!“ Pokračování je střízlivější: „Vzhledem k rozsahu škod očekáváme, že pomoc bude probíhat po delší dobu. Zároveň připomínáme, že mnohá místa nejsou bezpečná a dobrovolnická pomoc může probíhat až ve chvíli, kdy poleví akutní hrozby. Prosíme proto o trpělivost. Všem se postupně ozveme, a bude-li to možné, do pomoci vás zapojíme! Náš nepříliš početný tým se snaží dělat maximum.“

O půl dne později přišlo potvrzení o registraci do dobrovolnického týmu a dalších pár vět: „Jsme rádi za každou hlavu a každé ruce! (…) Zároveň se předem omlouváme, pokud se naše a vaše možnosti nepotkají.“ Už dvě hodiny nato ovšem volá koordinátorka dobrovolníků, jestli můžu zítra ráno odjet do Sobotína na Šumpersku, kde vzniká první základna. Ukazuje se, že jde o první výsadek, který má zajistit podmínky pro další práci. Domlouváme se tedy, že přijedu, až bude možné zapojit se přímo do monitorování škod. 

Tato situace nastane v pondělí třiadvacátého září. Aplikace Můj vlak mi prodá lístek na rychlík až do Jeseníku, kde mezitím vznikla další základna. Trochu se divím, ale podrobnosti nezjišťuju. Ani cestou na Moravu nehlásí České dráhy žádné komplikace, nic přitom není vzdálenějšího skutečnosti: ze Zábřehu jezdí jen náhradní autobusy, které končí v Hanušovicích. Zkroucené koleje visí na mnoha místech ve vzduchu, silnice v některých úsecích neexistují. 

Stáhli jste si Kobo?

Do třicet kilometrů vzdáleného Jeseníku musím přes Červenohorské sedlo. Když z něj sjíždíme serpentinami dolů, objeví se policejní kontrola. Hledám v mobilu potvrzení o dobrovolnické registraci, bez které by mě hlídka dál nemusela pustit. Linkový autobus však nechává projet a soustředí se na osobní auta za námi. 

V opačném směru proudí kolona, kterou tvoří vojenské náklaďáky, hasičské vozy či dodávky distributorů energií, je tu i fialový autokar Vězeňské služby. „Končí jim šichta,“ poznamená řidič. Do Jeseníku dorazíme za setmění. Ulice lemují haldy vysychající hlíny, kolem domů se táhnou hromady vyhozeného nábytku. Základna Diakonie se nachází v evangelické faře mezi paneláky a nákupním centrem na severním okraji města. 

„Ahoj, já jsem Jirka a ukážu ti, kde budeš spát,“ podává mi ruku vedoucí dobrovolnického týmu. Dostávám přidělené poslední volné místo na podlaze jediné větší místnosti, která tu je – všude jinde už jsou batohy a spacáky. „Kdo přijel dneska, přijďte do kuchyňky, řekneme si něco k zítřku,“ nakoukne do noclehárny dívka s fialovými vlasy.

Mezi sporák, dřez a ledničku se vejdou sotva čtyři židle, každou chvíli si sem přijde někdo uvařit čaj nebo namazat chleba. „Stáhli jste si všichni Kobo?“ nenechává se Tereza odradit stísněnými podmínkami a provází nás úvodní lekcí zacházení s mobilní aplikací, bez které se neobejdeme. Jejím základem je formulář s několika desítkami kolonek, do kterých budeme vyťukávat údaje o škodách – materiálních i psychických.

Buďte opatrní

Budíček je v půl osmé, ale to už většina z nás stejně nespí. Může za to šustění spacáků, zvuky z mobilů nebo vrzání dveří, jak se snažíme včas využít jediné dva zdejší záchody…

Po snídani se rozdělujeme do dvojic či trojic. „Ještě si něco povíme o zásadách pohybu v terénu,“ říká vedoucí základny Jirka – zkušený dobrovolník z Plzně. „Zaprvé, je tam hodně živo. Všude jezdí těžká technika, jsou tam hluboké jámy. Prosím, dávejte na sebe pozor.“ I další pokyny se týkají naší bezpečnosti: „Nepijte nic, co vám kdo dá. I když budou říkat, že vodu převařili, můžou tam být bakterie. Pijte jenom balenou vodu.“

Slovo si bere Míša ze vsetínské Diakonie: „Když budou chtít čerpadla, plynové bomby nebo energocentrály, odkazujte je na obec. A když si postěžují, že se tam nedostanou, zeptejte se jich, jestli mají možnost požádat o pomoc příbuzné nebo sousedy. Snažte se je zkrátka zeschopňovat, mobilizovat jejich síly. Pomáhá jim to v udržení sebevědomí, navíc taková aktivita funguje jako prevence posttraumatické stresové poruchy.“

Dostáváme mapy s vyznačenými rajony, abychom si práci rozdělili. A barevné fixky, abychom zaznamenávali tato zjištění: Zmonitorováno. Nezastiženi. Nejsou zasaženi. Nechtějí nás.

Zkáza kolem řeky

Česká Ves je dvouapůltisícová obec těsně přiléhající k Jeseníku. Jak napovídá název hlavní ulice – Polská –, vede tudy dopravní tepna do sousední země. Stejným směrem čili na sever uhání i Bělá, jedna z mála řek v Česku, která z hor neodtéká do vnitrozemí, ale rovnou pryč za hranice (a odtud dál do Odry). Na Českou Ves navazují další vesnice a téměř všechny stavby v této údolní aglomeraci jsou natěsnané k silnici a řece. 

Tříkilometrová jízda do našeho revíru trvá půl hodiny. Silnice je každou chvíli stržená a jezdí se na semafory v jednom pruhu, v obou směrech stojí fronty nejrůznějších vehiklů – náklaďáky, tahače, traktory, nakladače… V jednom místě odnesla voda silnici kompletně, ale vojáci už mezitím stihli postavit z kamení a štěrku provizorní vozovku. Rozvalené říční koryto obklopené troskami staveb a harampádím všeho druhu připomíná výjevy ze zemí třetího světa – naposled jsem něco podobného viděl v Nepálu. 

Mými parťačkami jsou Tereza a Hanka. Jakmile vystoupíme z dodávky, máme oči plné prachu, cítíme ho i mezi zuby – je slunečno, ale fučí vítr. Obklopuje nás také nepřetržitý rachot. Do kontejnerů se sypou hromady všeho možného, kvílí motorové pily, odřezávající naplavené kmeny, bagry a buldozery rozhrnují kameny v řečišti a vytahují zbytky mostů a lávek. Tam, kde ještě neskončil úklid bahna, drhnou o asfalt lopaty…

Jsme soběstační

„Takže vás u nás vítám,“ usazuje nás paní Dolanská na lavici v letní kuchyni. Na podlaze zahradního přístřešku jsou vidět stopy bláta, jinak se zdá nepoškozený. „Vytopilo nám to ještě verandu. Kolem domu jsme to stihli ucpat pytlema s pískem, takže voda tudy jenom proplula a přes práh naštěstí neprošla,“ dozvídáme se.

Přichází pan Dolanský a ukazuje fotky zaplavené zahrady. Jsou vidět hromady haraburdí, které přinesl proud. Přitom když se rozhlédneme, vidíme poničený, ale uklizený trávník. „Přijeli nám na pomoc oba synové, dcera dokonce přitáhla partičku kamarádů. Takže to šlo docela rychle,“ vysvětluje. Mezi naplaveninami bylo prý i čtyřicet sudů z Řetězárny – místního podniku se stotřicetiletou tradicí. 

„Žádné větší škody opravdu nemáme,“ říká Alois Dolanský. „Slepičky jsme stihli schovat, auto odvezl syn. A důležité bylo, že se nám povedlo odmontovat plot. Sice už jsem stál po kolena ve vodě, ale kdyby tam pletivo zůstalo a ucpalo se, bůh ví, jak vysoko by voda v takové laguně vystoupala,“ přibližuje zásah, na který řada jeho sousedů neměla dostatek předvídavosti, síly nebo času. Dodává: „A do bazénu napršelo tolik, že tam teď můžeme nabírat vodu na splachování záchodu.“

I při vyplňování dotazníku zůstávají Dolanští optimističtí. „Elektrika konečně funguje, syn nám přivezl barely s pitnou vodou, jsme soběstační,“ dají se shrnout jejich odpovědi. „Dokonce jsem stačila vytáhnout mrkev ze záhonu,“ usměje se Naděžda Dolanská. Její muž nabízí další povzbuzující zprávu: „Plyn sice nejde, ale máme krbová kamna a odněkud nám sem připlavalo dříví na tři zimy,“ ukáže na hromadu špalků.

„Zeptat se musím,“ říká Tereza, která už je v terénu několikátý den a vede kladení otázek. „Spíte dobře?“ – „Vracejí se mi pitomé myšlenky a jsem lekavější,“ připouští paní Dolanská. „Máme v týmu psycholožku, stačí říct a ráda se zastaví,“ pokračuje Tereza. „Jste hodná, ale jiní takovou pomoc potřebují víc.“

Rány ve zdech

O kus dál bydlí manželé Baďurovi. I oni mají sklony mávnout rukou nad svými škodami a odkázat nás na domácnosti blíž u řeky, které schytaly větší zásah. 

A také oni si pochvalují, že po osmi dnech už zase funguje elektřina. „Dneska poprvé jsem se vyspala, aspoň trochu to ze mě spadlo,“ říká paní Baďurová. Její muž dokresluje, jak to u nich vypadalo do včerejška: „Máme na střeše rozvaděč internetového signálu, takže jsme na zahradě museli strpět generátor. Kabely z něj šly nahoru skrz okna, rachotilo nám to tady a smrdělo celé dny vždycky až do půlnoci.“

Při vyplňování dotazníku vyjde najevo, že povodeň Baďurovým vyplavila skleník a vyvrátila garážová vrata. „Horší je, že se nám asi pohnul celý barák,“ doplňuje paní Baďurová. Když hladina kulminovala, ozvala se prý dvakrát za sebou ze zdí hlasitá rána. Abychom se mohli na vlastní oči přesvědčit, co tlak vody způsobil, dostáváme pozvání do patra. Spatříme popraskané dlaždice na podlaze, která je v některých místech viditelně prohnutá. „Čekáme na statika, ale ti mají teď práce nad hlavu.“

Finanční pomoc prý však není potřeba. „Dům i vybavení máme pojištěné. Navíc máme oba jistý důchod a děti už živit nemusíme,“ dodává paní Baďurová. Vodu na mytí ohřívají na venkovním grilu, vytápět vnitřek domu se chystají krbovými kamny. Garáž, do které natekla voda, mají na velkou vodu zařízenou: všechny věci jsou umístěné půl metru nad zemí, což tentokrát stačilo. Auto včas odvezli. 

„K nám se voda přihrnula z opačné strany, přes pole a louky z kopců,“ uvádí nás Zdeněk Baďura do obrazu a uvažuje, do jaké míry za to můžou odlesněné svahy jesenických hor, které se vzpamatovávají z kůrovcové kalamity, a také způsob těžby dřeva: „Lesáci tahají klády po svážnicích a voda se pak valí koryty rozrytými od traktorů,“ vysvětluje a připomíná rovněž, kolik ze zdejších lesů zmizelo „zádrží“ – jezírek, splávků a tůní, které v uplynulých dekádách zanikly, protože se o ně nikdo nestaral. 

Všimneme si včel poletujících kolem pohozených rámků. „To jsou nějaké cizí, naše úly nám vzala voda,“ posteskne si pan Baďura a vysvětluje, že včely, na které se díváme, přilétly posbírat zásoby a večer zase odletí. „Ale co, život jde dál,“ říká při loučení muž, který si přivydělává jako řidič kamionu. „Vozíme stavební buňky do Německa, kde z toho staví ubytovny pro migranty,“ upřesní.

Opravovat popraskanou dlažbu se Baďurovi zatím nechystají. „Asi se to celé ještě pohne a taky nechceme na zimu rozkopávat dům. Spíš tam dáme kobereček.“

Parcela odplavala

V poledne nás svolává vedoucí Jirka k obědu. Na plácku mezi kostelem a radnicí stojí karavan s nápisem „Chrupiace kawalki kurczaka“ (Křupavé kuřecí kousky), oblepený cedulemi „World Central Kitchen“. Tato humanitární organizace se dala dohromady s polskými živnostníky a každý den servírují zdarma teplý pokrm, na který se stojí fronta. Je tu i stánek s kávou a sušenkami. 

Odpoledne se na některé domácnosti nedozvoníme ani nedoboucháme, jinde dostaneme ubezpečení, že pomoc není nutná. „Až se stydím sekat trávu,“ zahlaholí přes plot muž, kterému voda protekla přes pozemek, ale nenapáchala škody. „Ostatní mají na zahradě bláto, písek a kamení, u nás nic,“ rozhodí rukama. „A ještě mi sem připlavalo dřevo.“

Když se kolem třetí rozprší, míjíme zrovna dvorek, na kterém je výdejna nezbytností, jako jsou balené vody, lopaty, kolečka, smetáky, pracovní rukavice, dezinfekce či savo. „Pojďte se schovat a najíst!“ vyběhne za námi žena, která tu zřejmě žije. Za chvíli už sedíme v otevřené garáži, kde voní kulajda a guláš s těstovinami.

Hasiče, vojáky, policisty a další pomocníky tady obsluhuje Eva Vrlová, které pomáhá dcera Iva. „Jídlo ale nevaříme my, to je zásluha dvou sousedek, které bydlí na konci vsi,“ uvádějí na pravou míru, odkud se vzal proviant. „Nám to sem chlapi jen přivezou, protože tady kolem nás je teď nejvíc práce a kmitá tu nejvíc lidí.“

Spíš jen mimoděk se paní Vrlová zmíní: „Jsme rádi, že máme co dělat. Naše holka přišla o barák, tak aspoň nemá čas na to myslet, viď?“ pokyne směrem k dceři Ivě, která zareaguje: „Nedávno jsme dostavěli, teprve jsme se měli stěhovat, ještě to nebylo zařízené. Kdyby ta zkáza přišla za měsíc, bylo by hůř. Takhle jsem k tomu domu ještě nestačila přilnout.“ 

Nyní se s manželem rozhlížejí po nové parcele dál od řeky. „Není co řešit, náš pozemek zmizel, odplaval. A mě by k vodě už beztak nikdo nedostal,“ říká Iva Lukáčová a s úsměvem nabízí teplý koláč, který právě přinesla. „Musíme si pospíšit, realitky to vycítily a ceny jdou nahoru. Pod tři a půl tisíce za metr už se v okolí nedá najít skoro nic, co by stálo za řeč.“ 

Odhoďte starosti

Večer na základně proběhne menší rituál, který má vyhnat z našich hlav chmury, které se tam mohly v průběhu dne nashromáždit. Spočívá v zapálení svíčky, tichu a hlubokém dýchání při zavřených očích. „Starosti, které na sebe přebíráme, vlastně nejsou naše. My jsme tady, abychom pomohli. A když si ty starosti poneseme dál, nikomu tím nepomůžeme. Udělali jsme pro ty lidi, co jsme mohli. Teď potřebujeme energii, abychom mohli pomáhat dál,“ vybízí nás Míša. Dohromady dnes náš tým odeslal k dalšímu zpracování čtyřiačtyřicet vyplněných dotazníků, proběhlo pět krizových intervencí – týkaly se hlavně osamělých lidí. 

Další den vyrážíme v pozměněných sestavách, dostávám se do trojice s Veronikou a Jarmilou. Naším rajonem bude ulice tvořená řadovkami, do kterých před týdnem natekl až metr vody.

Po včerejší zkušenosti s kolabující dopravou jdeme pěšky. Procházíme mezi sady plnými bahna, do plotu obaleného nánosy všeho možného je zaklíněná zdemolovaná trampolína či obrácený zahradní domek. 

O kus dál stojí hradba z poničených ledniček, v dosud neroztříděných hromadách se dají rozpoznat sekačky, kočárky, lyže, kola a další obsah vyplavených sklepů a garáží. Někde hoří ohně, do kterých lidé házejí rozštípaný nábytek, každou chvíli míjíme cisternu s pitnou vodou. Musíme se ale koukat hlavně pod nohy – v místech, kde vodu zdržela překážka a způsobila vír, jsou několikametrové krátery.

Pokračuje vlídné počasí, přes den je přes patnáct stupňů. Většina domů má otevřená okna a dveře, aby zdi a podlahy rychleji vysychaly. „Naše“ ulice působí až idylicky. Ale jen zvenčí…

Nemůžu nic najít

„Kdyby se člověk aspoň mohl ožrat,“ říká sedmdesátiletý Antonín Straškrába. Jeho žena líčí, jak jejich domácnost vypláchla povodeň už podruhé: „V devadesátém sedmém to nebylo tak hrozné, vody byla sotva polovina. Navíc bylo léto a byli jsme mladí,“ pousměje se. 

Fyzickou pomoc prý manželé Straškrábovi momentálně už nepotřebují. „Naštěstí jsme si nadělali hromadu dětí a ty si nadělaly hromadu vnuků, takže jsme měli za půl dne všechno vynesené. Druhá věc je, že od té doby nic nemůžu najít,“ říká pan Straškrába. Pochvaluje si, kolik díky povodni zmizelo z domácnosti přebytečných věcí, ale lituje fotografií z mládí, které voda také zničila. 

Když přijde řeč na to, jak situaci zvládají psychicky, reaguje pan Straškrába po svém: „Tak jestli jsou ty vaše terapeutky pěkný baby, tak je sem pošlete!“ Pak poděkuje za nabídku: „Opravdu to zatím zvládáme, i když já teda s pomocí neurolu. Ale víc než tenhle barák nás trápí naše farma,“ pronese s vážnou tváří, odmlčí se a vytáhne kapesník, aby si utřel oči.  „Ale o tom nechci mluvit.“

Později se dozvídáme, že během povodní odplavaly několika farmářům až stovky balíků sena, někteří tak přišli o krmení na celou zimu. Straškrábovi chovají přes tři sta krav a nyní bude těžké sehnat nové seno. Osud stáda je nejistý.  

Co je to mopka

„Jedním oknem to šlo dovnitř, druhým ven,“ ukazuje Věra Vernerová a dodává: „Lednici jsme stihli vynést do patra a auto odvézt na kopec. Kuchyňskou linku jsme odepsali, pračku jakbysmet,“ shrnuje viditelné škody. „Psychicky? Denně si hodinu pobrečím,“ konstatuje a dodá: „Ale malinko se to lepší, už i trochu spím.“

Vernerovi, podobně jako většina jejich sousedů využili možnost takzvané mopky. Tak se říká materiální okamžité pomoci, která v případě letošních povodní dosahuje zhruba sedmdesáti tisíc korun na domácnost. „Pořídili jsme si za to novou pračku, se zbytkem ještě uvidíme,“ říká paní Vernerová.

Ve vedlejším domě žijí manželé Kekelyovi a jejich padesátiletý syn. „Mopka? O ničem takovém nevím. A i kdyby, já na úřad nedojdu, manžel to samé. Spoléháme na syna. Co udělá, to máme,“ říká Anna Kekelyová, když ji informujeme o možnosti čerpat peníze, které vyplácí Úřad práce. 

Voda v domě rozmočila kuchyňskou linku, obývákovou stěnu a sedačky, zničila i ledničku, podlahy… Také Kekelyovi se dočkají peněz z veřejné sbírky, k jejichž rozdělení slouží vyplnění dotazníku. Pro rychlejší a jednodušší přijetí pomoci se hodí mail a účet. „Nemáme ani jedno,“ hlesne paní Kekelyová.

O okamžitou podporu nepožádal ani Jan Staněk – další z obyvatel řadovek v ulici Kpt. Jaroše. „Vím o tom, ale já nic nechci, jiní to potřebují víc,“ říká vysoký sedmdesátník. Vysvětlujeme, že by tím nikoho neošidil. „Víc než peníze mě trápí všechna ta práce, která s tím bude,“ ukáže na poničené přízemí.

I tady metrový příval vody rozklížil kuchyňskou linku, na vyhození byly i skříně, matrace, peřiny. „Postel zkouším nechat vyschnout,“ ukáže pan Staněk na holou konstrukci dvojlůžka. Vyměnit ale bude muset i všechny dveře, které zpuchřely a nejdou zavřít. Pod vodou byla také ovládací část plynového kotle.

Bydlet se tu nedá

Vyplnění všech kolonek formuláře v aplikaci Kobo trvá dvacet až třicet minut. Vedle detailního zmapování nemovitosti včetně vlastnických poměrů obsahuje soupis škod, dále finanční situaci domácnosti, nevyhýbá se ani otázkám na dluhy či exekuce. „Radši bych si to zapisovala na papír. Přijde mi neuctivé čučet do mobilu, když probíráme tak citlivé věci,“ svěří se Jarmila, když mluvíme o tom, jak těžké je skloubit zdlouhavé vyplňování elektronického dotazníku s přirozenějším kontaktem – obyčejným popovídáním, kteří mnozí potřebují ze všeho nejvíc.

Marie a Ladislav Staňkovi jsou bývalí učitelé – ona fyzikářka a chemikářka, on matematikář. „Řeknu vám příběh, který se stal,“ odbočuje pan Staněk, zatímco jeho žena odešla do patra hledat číslo účtu. „Zašel jsem na obec požádat o pomoc s odklízením bahna. A ještě ten den přišli dobrovolníci. Nic nechtěli, ani jídlo. A další den dorazili další – studenti z Brna. Vynesli těžké věci a uklidili, co se dalo. V lidech jsou ještě dobré vlastnosti.“ Nabídku terapeutické asistence Staňkovi chvíli zvažují: „Neboj se říct si, je to výborná věc,“ doporučuje pan Staněk své ženě, která je očividně skleslejší. Ta nejistě zavrtí hlavou, muž se usměje: „My jsme kantoři a ti jsou zocelení.“ 

Dům na konci ulice se vymyká okolní zástavbě. „Dostavěli jsme před osmi lety. A pojďte se podívat, jak jsme dopadli,“ říká pan Pluháček před moderním rodinným domkem, který zvenčí nevypadá téměř vůbec poničeně. „Uvnitř bylo jen dvacet čísel vody, ale bydlet se tu teď nedá,“ vede nás dovnitř. Obrázek, který spatříme, působí bezútěšně: místo podlah se holými místnostmi plazí instalace vody, vytápění… „Všechny plovoučky jsem musel vyhodit, stěny do půl metru rozřezat a vytrhat izolaci, aby voda nevzlínala výš, nábytek je fuč,“ rozhodí pan Pluháček rukama. 

Místo puťáku

Na oběd se „diakoničtí“ dobrovolníci znovu potkávají u polského foodtrucku. Dáváme se do řeči s partou, která nám padla do oka už včera. „Já jsem z Podbořan na Rakovnicku, tamhle kolega přijel z Ostravy, každý z nás je tu na vlastní pěst a potkali jsme se až tady,“ dozvídám se od čtyřicátníka v montérkách. Jmenuje se Radek a v práci si vzal týden volno. Jakmile dorazil na místo, začal se vyptávat, komu a jak může pomáhat. „Místní se shodli, že mám jít k paní Bouchalové, která žije sama. Od té doby tam házím lopatou a uklízím.“

O příběhy podobně obětavého nasazení není nouze ani v naší skupině. „Původně jsme si tenhle týden zarezervovali na společný puťák – chtěli jsme někam do hor, dokud je jakžtakž hezky a dá se spát venku pod širákem,“ informuje kvarteto sestřenic. Ester, Magdalena, Rachel a Kateřina působí ve stejném evangelickém sboru a všechny studují vysokou školu. „Můj táta pracoval v Diakonii a já jezdím i na tábory se soběslavskou Rolničkou, která se stará o postižené děti,“ říká jedna z nich. Další dobrovolnicí v našem týmu je starostka Hrušek – jedné ze tří jihomoravských vesnic, které nejvíc zasáhlo tornádo před čtyřmi lety. „Největší psychické propady můžou teprve přijít,“ varuje Jana Filipovičová. 

Po obědě dostáváme pozvání do sousední Písečné, kde se má večer opékat prase. Jde o vesnici, na kterou nás odkazují mnozí obyvatelé České Vsi: „V barácích tam měli tři metry vody a často to byla totálka,“ vyslechli jsme si. Chceme poznat partu s polní kuchyní, jejíž věhlas se šíří údolím Bělé: pod označením Dodávky plné pomoci v Písečné už sedmý den vyvařují a čepují pivo za dobrovolný příspěvek. Pro některé z nás jde navíc o poslední večer v rámci našeho dobrovolnického pobytu, takže se chceme i trochu povyrazit.

Potřebujeme vysoušeče

Předtím ale ještě musíme obejít pár domácností. Po zapojení elektřiny vzrůstá poptávka po vysoušečích. Zaznamenáváme to do formuláře a informujeme, že příští týden by měla dorazit zásilka, která snad bude stačit pro všechny. „Předtím si radši pozveme revizáka, abychom ještě nevyhořeli,“ říká Zuzana Vidláková, která se do zásuvek v přízemí zatím neodvážila nic zapojit.

Omítka vlhkých zdí je už někde omlácená, jinde se tahle práce odkládá na jaro. „Uvidíme, co to přes zimu udělá. Nechce se nám do toho hrnout, abychom si tu hned udělali další binec,“ zazní ve více domácnostech.  

V některých domech nás jejich obyvatelé upozorňují na prasklinky ve zdech. A protože sklepy zůstávají podmáčené, panuje obava z poškození statiky. „Uklidňuje mě, že bydlíme v řadovkách, snad se podpírají navzájem,“ snaží se to zlehčit Zuzana Vidláková. Na nabídku psychické pomoci reaguje: „Až opadne největší nápor, asi to na nás dopadne. Ale někteří lidi přišli o dům, to je jiný kalibr.“

K Vidlákovým natekla voda do metrové výšky během půl hodiny. „Do poslední chvíle jsme si mysleli, že se nám to vyhne. Pak jsme utíkali ke známým na kopec. Ten pohled, když jsme se vrátili, bych nikomu nepřála.“

Most bohužel vydržel

Na plácek mezi panelákem a řekou dorazíme už za tmy, zábava je v plném proudu. Dvoumetrový vousáč Tadeáš vytahuje z grilu kusy masa a při tom nám stihne ve stručnosti odvyprávět příběh, který stojí za touto svéráznou pomocí. „Já jsem truhlář, kolega je marketér, další z nás je expert na životní prostředí, kamarádíme se už delší dobu. Máme kolem sebe lidi, kteří nám fandí, protože znají naši Panelku, což je nejlepší kiosek na světě, jak říkáme. Posílají nám peníze a my za to můžeme hostit tyhle fantastický lidi.“ 

Panelka je restaurace v Lulči u Šumperka a podstatou Dodávek plné pomoci je jídlo a pití pro záchranáře, dobrovolníky i místní obyvatele. Ale nejen to. „Podívejte, jak to dává lidi dohromady,“ rozhlédne se Tadeáš kolem sebe. 

Hraje se tu na kytaru, ve dvou litinových koších hoří oheň. Potkávají se tu profesionální hasiči se solitéry, kteří přijeli pomáhat spíše partyzánsky, ve žlutých bundách s nápisy Volunteer Minister se tu pohybují scientologové, z okolních domů dorazilo pár místních. „Jak to, že tenhle most přežil?“ ptám se jednoho z nich – stojíme kousek od jediného neporušeného přemostění v okolí. „Bohužel. V devadesátým sedmým se prorval a to nás zachránilo. Nový most vydržel, všechno se o něj zarazilo a voda natekla do domů.“