Chlapský kruh a umění poděkovat za pomoc

Stáli jsme společně v kruhu. Bylo to těsně po posledním venkovním hraní, který se odehrálo – v diakonii.

Diakonie pochází z řeckého slova diakonia, což znamená služba nebo pomoc. Tam, kde jsme hráli, šlo o pomoc starým lidem. Konkrétně šlo o Diakonii Krabčice pro seniory v severních Čechách u Litoměřic, která letos slaví 160 let. Vedení napadlo, že výročí oslaví menším festivalem v areálu. Je to krásná velká zahrada, kde je klid a ticho. Teda pokud tam nehrajou kapely. 

Přijeli jsme brzy a já měl spoustu času na to, si zahradu projít. Nakonec jsem si sedl na lavičku pod obrovský strom a jen tak koukal. 

Magie místa byla silná. Energie a příběhy mnoha lidí se zde otiskly a vznášely ve vzduchu. Začalo se stmívat, začalo to být trochu strašidelný, pak přišel čas vrátit se k pódiu a odehrát náš set. Byla v tom určitá symbolika. Konec sezony na místě, kde lidi stráví konec života. Žádná velká obří akce nebo festival.

Dohráli jsme, a protože jsme byli poslední, měli jsme zákulisí jen pro sebe. A přišel čas rozloučit se s Vašíkem. 

Vašík Juračka s náma v létě jezdil přes dva měsíce místo našeho kytaristy Mejly, kterej se potřeboval dát zdravotně dohromady. Ve velmi krátké době se naučil téměř třicet písní a vyrazil s naší partou na letní dobrodružství. Václav nikdy předtím v žádný kapele nehrál a živě vystoupil jen jednou ve chvíli, kdy zaskakoval za svýho tátu u Jany Kratochvílový. Jeho otec není nikdo jinej než legendární kytarista Zdeněk Juračka. Když jsme kdysi zkoušeli v Pardubicích v rockovým klubu Žlutý pes, tak tam přijela hrát kapela Žlutý pes právě se Zdeňkem, kterej vběhnul k nám do zkušebny a bez jakéhokoliv pozdravu zařval: „Ženský, kořalka, drogy – všechno ke mně!“ Pak zabouchnul dveře a zmizel… Jeho pobyt na této planetě už před lety bohužel skončil. Vašík po něm zdědil kultovní kytaru a na tu s náma celý léto hrál. Je to hodnej kluk, kterýho i přes jeho výšku není plno jako jeho táty.

A to je právě fajn. Vše zvládnul bez nervů a s jistotou.

A tak tam s ním stojíme v kruhu. Já, bubeník Pítrs, basák Kryštof, šéf našeho labelu Ladis, zvukař Martin a roaddie Wóďa. Chyběla jen naše manažerka Dydla, která byla na dovolený. Tím pádem to byl rozlučkovej chlapskej kruh. Další letní sezona byla za náma, Václav se loučil a v nočním vzduchu už byl cítit miniaturní podzimní chlad. Zvládli jsme to. Zvládli jsme si i říct: „Díky!“ A zvládli jsme dát Vaškovi dárek a on nám každýmu dal na oplátku obrázek, protože se živí tím, že je tatér, a tak je jasný, že pěkně kreslí a maluje. 

Umět poděkovat za pomoc nám na začátku šlo, pak jsme tu schopnost trošku ztratili a teď – když dokážeme stát v kruhu – ji zase nacházíme.