450 vteřin, které rozhodly o dějinách Izraele. Rok ve válčící zemi pohledem zpravodaje ČT

Jedna z prvních dětských vzpomínek. Rokycany. Asi 1981. Čtyřletý kluk se v panelákové kuchyni naklání nad noviny na stole. Přes celou stránku zrnité černobílé snímky z druhé světové války. Trosky domů, výbuchy. Civím. Táta si toho všiml a udělal základní psychologickou chybu. Chvatně noviny složil. „Ne, Davčo, to není pro tebe!“ Třeba se jen bál, že mu je pobryndám kakaem. Efekt zakázaného ovoce ale způsobil, že jsem si ty fotky uložil do paměti. (Válka!)

Říjen 2024. Tomu klukovi je teď 47. V chodbě bytu na předměstí Tel Avivu mám deku. Když jednou začas zazní i tady sirény, zalehnu a tvář vmáčknu do polštářku. Koupil jsem si pytle s dřevěným uhlím a libuju si, jak jsem „fikanej“. Pokud vypadne elektrika (islamističtí „rakeťáci“ sní o tom, že trefí izraelské trafostanice a další infrastrukturu), budu si vařit na zahradním grilu. (Český chalupář rulez!) A na terasu si dám dětský bazének s plovákem na chlor jako zásobu vody na mytí a splachování. (Jsem pašák!)

Ne, nejsem pašák, akorát už rok žiju ve válčící zemi. Ulici před domem nezdobí krátery, jen sousedova přetékající popelnice. Jako pandemie covidu. 98 procent věcí zdánlivě beze změn, ale ta zatracená dvě procenta jsou úplně jinak. A hluboko v závitech šedé kůry mozkové strach. Kdo viděl, s jakou urputností vnikali nájezdníci z Gazy do domků v příhraničních vesnicích, musí si občas proměřovat vlastní byt. Můj je v přízemí. (Sakra.) Válka není neustálý svist kaťuší a palba z kulometů, jako když jsme si coby kluci hráli na vojáky. Spíš dokonale rozmixovaná úzkost. Dvouprocentní ingredience, která ale nevratně mění chuť celého pokrmu. Válka nejsou jen tóny, ale i pomlky mezi nimi. 

Příklad? Z výlohy obchodu hledí na plakátu dvacetiletý kluk. Surfař. Unesen Hamásem. Toho času někde pod Gazou… anebo pod drnem. Drobné bodnutí. (Já si tady chodím po nákupech, zatímco…) Nebo vyrazím na víkendovou túru. (Po deštivé zimě měla krajina v Galileji nádherné „irské“ barvy.) Jenže nad námi neustále hřmí stíhačky. Třicet kilometrů odtud právě dopadají rakety Hizballáhu. Za poslední rok jsem nevypnul své dva mobily, jen občas ztlumím vyzvánění, ale i tak každých pár minut kouknu na displej. Život ve stand-by. (Vteřina obav, jaké „breaking news“ na mě zase vyskočí.)  

Nedávno se naší ulicí od sousedů rozeznělo na plné koule příšerné disko. Ovládla mě česká (spíš borkovská) jedovatost. Sedám k počítači a s gustem datluji velkými hebrejskými písmeny „hanopis“ ve stylu: „Chováte se jako zbohatlíci v Moskvě nebo Káhiře.“ (Tak a teď to vytisknu a přilepím jim to na vrata!) Ještě předtím si ale jdu ty rámusící burany omrknout. Z beden na zahradě zní muzika. (Hvězdy orientální pop-music vynikají mečivým tenorem, jenž občas přejde do eunušské fistule.) Hlučné skupinky postávající u vrátek. Kdosi se nahlas směje, jiní se objímají či telefonují. Míjím je a nasazuji ten nejpohrdlivější výraz. Nikdo si mě ve tmě nevšímá. Zato já si všímám, že jim je okolo dvaceti. Jeden kluk má uniformu. Vztek mizí. Možná víkendový opušťák, oslava narozenin. Telecí léta, která jejich čeští vrstevníci tráví randěním, u piva a muziky, případně sváděním kulturních bitev na sociálních sítích, jsou v izraelském případě rozbita skutečnými bitvami („disko“ Made in Gaza). Ten leták jsem zmuchlal a zahodil. Empatický Borek na chvíli zvítězil nad svou jedovatější verzí.

Tolik muzikologické rozbory. 

Můj válečný rok se „elegantně“ uzavírá. 1. října, po eskalaci války s libanonským Hizballáhem, odpálil na Izrael jeho patron, fundamentalistický Írán, téměř dvě stě balistických raket. Některé z nich jsem na vlastní oči viděl nad naší ulicí, při útěku do komunálního krytu (chodba mého bytu už na tohle nestačí). Nebe rozsvícené explozemi. A když teď, po prvním říjnovém víkendu, dopisuji tyto řádky, není jasné, jak a kdy Izrael odpoví. Ale NĚCO se stane.

450 vteřin

Ale popořádku. 7. říjen 2023. Jedno video, které si útočníci Hamásu pořizovali, ukazuje, že překonat hraniční bariéru mezi Gazou a Izraelem zvládli za sedm a půl minuty. 450 vteřin, které rozhodly o dějinách židovského státu možná na celou generaci. Absolutní předěl. Asi jako vzpomínky mých rodičů a prarodičů na 21. srpen. Věta „Vstávej, obsadili nás Rusáci.“ taky nevratně rozstřihla osudy Čechoslováků na „před“ a „po“.