A meruňková by nebyla? Bývalá školní kuchařka rozjela výrobu oceňovaných hořčic  

Byl rok 2015 a v Morkůvkách se zrovna konal místní festival pálivých papriček a pokrmů z nich. Pro Alenu Partykovou, která v té době pracovala ve školní kuchyni, to byl zlomový okamžik. „Kluci za mnou přišli a říkají: ‚Teto, ty všechno možné zavařuješ, přijď a něco vezmi. Ochutnáme.‘“ Kromě zavařenin vzala taky hořčice, tři druhy, které si vyráběla už tehdy jen tak pro sebe. Zákazníci si je ale chtěli koupit, to Alena nečekala. „Vždyť jsem je neměla na prodej,“ vzpomíná.

Tehdy Alena neprožívala zrovna jednoduché období. V práci ji to nebavilo, v domě zůstala sama, děti dospěly. „Neměla jsem žádnou jiskru do života. Tak co kdybych se zkusila živit výrobou hořčic, jelo mi pořád v hlavě. Neviděla jsem v tom nápadu ani tolik peníze, jako spíš spokojenost. Protože vaření je můj koníček, baví mě vymýšlet recepty,“ říká Alena Partyková. A tak se dostala i k hořčicím. 

Na začátek dvě kila   

Sedla si k internetu a do vyhledávače napsala – jak začít podnikat. „Dozvěděla jsem se, ať si napíšu na papír, jestli podnikat, či nikoliv, prostě ano, nebo ne,“ vzpomíná Alena pobaveně. Ne nakonec mezi odpověďmi převažovalo. „Neměla jsem ani počáteční kapitál, ani někoho, kdo by mě třeba jen na začátku finančně podpořil. A tak jsem začala,“ směje se. 

To byl konec září. Sedmého listopadu už posuzovali hygienici, jestli se u Aleny v domě může zřídit dílna s potravinářskou výrobou. „Bylo to dost šílené. Všechno jsem si hned začala zjišťovat, úřední kolečka nebrala konce a to, co jedni schválili, druzí nepovolili. Nakonec ale moje dvorní kuchyně v domě po mých rodičích prošla.“