Jiný život sester Drahotových: Medaile, pády, zdravotní potíže i nečekaný happyend

Říjen 2014, na titulní straně historicky druhého čísla magazínu Reportér vychází fotografie dvou dívek, takřka identických. Jmenují se Eliška a Anežka Drahotovy, je jim devatenáct, jsou dvojčata. A naděje české atletiky. Věnují se především chůzi, ta je jejich hlavní disciplínou. Ale vzhledem k až neskutečným fyzickým předpokladům (jejich trenér mluví o „funkčních parametrech, jaké mívají chlapi“) se dívkám daří i v dalších vytrvalostních odvětvích, hlavně v běhu a cyklistice. 

Obě už mají za sebou velké úspěchy, Anežka je v chůzi juniorskou mistryní světa a světovou rekordmankou, ze seniorské Evropy přiváží jen pár týdnů před naším rozhovorem bronz. Eliška je tou dobou bronzovou medailistkou z juniorské Evropy i seniorského mistrovství ČR. 

Medaile jsou vystavené ve vitríně, kterou doma v Rumburku speciálně za tímto účelem zřídila Erika Drahotová, matka dívek. Přičemž ty z předešlých kategorií (žákyň nebo mladších dorostenek) leží naházené v krabici pod postelí: je jich tolik, že je ani nemá smysl počítat. 

Holky bydlí na internátu v Jilemnici, chodí na zdejší sportovní gymnázium – ale spíš nechodí, mají individuální studijní plán, většinu času tráví na trénincích. Sní o olympiádě (nejbližší bude za dva roky v Riu) a sport je pro ně vším. 

Tolik základní obrázek. 

A teď se podívejme pozorněji. 

Zatímco Anežka jde výkonnostně nahoru, Eliška padá. Obě dívky jsou pod enormním tlakem, podstupují extrémní tréninkovou zátěž, obě řeší vážné problémy s příjmem potravy, což je u vytrvalostních sportovců časté téma. 

Eliška se potýká se zdravotními problémy, má zraněnou nohu, lékaři ne a ne stanovit diagnózu a dívčino okolí (trenér, sportovní psycholožka…) se čím dál víc přiklánějí k názoru, že „je to určitě psychosomatika“. Eliška se stále zřetelněji ocitá na druhé koleji, doma i v tréninkové skupině, nemá dost podpory, kterou by v devatenácti letech potřebovala.

Nůžky mezi dívkami se rozevírají, sestry, které přišly na svět v rozmezí pěti minut a po celý dosavadní život se od sebe takřka nehnuly, se jedna druhé vzdalují. Obě jsou – nebo brzy mají být – nešťastné, každá po svém. Až nakonec mají, taky každá po svém, dospět. 

Tohle je jejich příběh v další dekádě.

Kdybychom nezávodily

Obě holky vždycky bavila matika. A kreslení. Tenkrát, když jim bylo devatenáct, shodně říkaly: „Kdybychom nezávodily, šly bychom na architekturu.“ 

Jenže žádné „kdybychom nezávodily“ tehdy v jejich světě neexistovalo. „Neznaly jsme nic jiného než sport,“ potvrzuje Eliška. Přičemž to měla být právě ona, kdo z prostředí vrcholové atletiky odejde jako první. 

„Víš, já na tu dobu vzpomínám strašně nerada,“ říká dneska. „Byla jsem nešťastná. Sport mi nešel – a to je v situaci, kdy se tvoje hodnota odvozuje od času na kilometr, problém.“

Jednou z hlavních příčin Eliščiných neúspěchů bylo zmíněné zranění. Bolavá noha, o níž si okolí myslelo, že je důsledkem psychosomatiky. „Což samozřejmě nebyla,“ říká Eliška. „Netvrdím, že hlava nemůže vyvolat zdravotní potíže, ale můj problém nakonec pojmenovali: chronický lymfedém.“ Stav, při němž se hromadí lymfa v některé části těla a ta pak bolí a otéká. U Elišky bylo příčinou poškození lymfatického systému dlouhodobé přetížení organismu. 

„Dostala jsem berle – a přestala závodit.“ Tečka.

Eliška po letech dřiny vykročila z jediného prostředí, které doposud znala. Lehké to nebylo (zvlášť když kolem chyběla potřebná záchranná síť), ale správné ano, jak se ukáže později. Eliška si v Jilemnici našla paní, k níž začala chodit na kreslení a dějiny umění, a začala se systematicky připravovat – na architekturu.

Psychika mistra

„Já si tehdy naopak myslela, že jsem šťastná. Že mám všechno, co jsem kdy chtěla,“ vzpomíná na rok 2014 Anežka. Opravdu tenkrát sbírala jeden úspěch za druhým, kdekoliv odstartovala, došla si pro medaili. „To se mi líbilo. Že jsem to tak jako kosila,“ směje se. 

Její trenér (Ivo Piták) o ní prohlašoval, že má psychiku mistra. Až potlačený pud sebezáchovy. Enormní potřebu vyhrávat. „Ona udělá pro vítězství všechno, je ochotná se, v uvozovkách, zabít. A cokoliv, co by ji mělo zdržet, nechá ležet jako patník u cesty,“ tvrdil.

„Ale jo, asi to tak bylo,“ uznává Anežka. Jenže tahle psychika mistra může mladou dívku přivést i do vážných problémů.  

Potíže s jídlem Anežka přiznávala už tenkrát – právě v jídle viděla její perfekcionistická povaha prostor, jak být ještě lepší. Nejlepší. Začalo to ale ještě mnohem dřív, v patnácti: „Tehdy nám trenér řekl větu, které dneska skoro nemůžu uvěřit. Že hladovej pes nejlíp táhne,“ vzpomíná Anežka. „A že je jako samozřejmě dobré dávat tělu palivo, ale tak nějak s mírou. Zkrátka bylo tam velké rovnítko mezi hubeností a výkonností.“ 

Anežka popisuje, jak před každým závodem obsesivně hubla. Jedla jen ovoce a zeleninu, možná nějaké tofu, ale jen v minimálních dávkách. Neměla dost energie na zátěž, kterou denně absolvovala, ale mladé tělo se s tím nějakou dobu dokázalo vyrovnávat. „A výsledky jako by potvrzovaly, že je to dobrá cesta.“ 

Jenže postupně Anežka dospěla do bodu, kdy už se vylekal i trenér, psycholožka, sportovní lékař… S tímhle BMI se umírá, chápeš? říkali. Musíš začít jíst. 

Anežka nemohla, psychický blok už byl moc velký, pila litry vody, aby se na váze přiblížila číslu, které po ní chtěli. 

Pád přišel. V létě 2015.

Všechno to dohnat 

Koncem srpna toho roku se v Pekingu konalo atletické mistrovství světa. Ještě před ním měla Anežka i s trenérem Pitákem odletět na měsíční soustředění do Japonska. 

V noze ji bodlo už doma v Česku, na posledním tréninku před odletem. Stehnem jí projela prudká bolest, Anežka tušila, že tohle není dobře, ale trénink dojela. A do Japonska odletěla. 

Jenže bolest neustávala, naopak. Anežka nemohla trénovat, chodila jen plavat, což bylo vzhledem k blížícímu se vrcholu sezony frustrující. „Takže jsem si vymyslela, že když už teda nemůžu makat, tak aspoň nebudu jíst. Ráno jsem si vždycky dala kafe a hnusný odtučněný jogurt, pak jsem šla do bazénu, k obědu jsem měla jablko, večer salát. A říkala jsem si, jak to dělám všechno správně.“

Po měsíci, kost a kůže, odjela do Číny. Dostala analgetikum, postavila se na start dvacítky. Začala dobře, na pěti kilometrech byla třetí, před ní jen dvě takřka neporazitelné Číňanky. Jenže bolest sílila, v půlce trati už byla Anežka sedmá, na patnácti kilometrech devátá. 

Nakonec, s vypětím úplně všech sil, došla do cíle osmá. Vyčerpaná, zklamaná, za čárou padla na zem, slzy.

Ale to nemělo být všechno. Pořadatelé závodnice odvedli na dopingovou zkoušku, kde Anežka oproti všem regulím čekala neskutečných devět hodin. Místnost s ostrými zářivkami, kůže lepkavá od zaschlého potu, Anežka nedostala najíst ani napít, v noze ji prudce bodalo, nikdo jí nevysvětlil, proč to trvá tak dlouho. „Když jsem se pak konečně dostala do hotelu, byla jsem úplně na dně. A najednou jsem měla pocit, že po všech těch měsících, týdnech a hodinách, kdy jsem se nenajedla, to musím dohnat.“ 

Nacpala se tak, že nemohla dýchat. 

Tělo zažilo metabolický rozvrat, Anežka skončila v nemocnici. Ještě víc zhubla. Domů přiletěla zubožená. Do olympiády zbýval rok. 

Jedna z milionu  

V květnu 2016 holky odmaturovaly na jilemnickém gymnáziu. Oběma se tím uzavřelo období, které zpětně hodnotí jako hezké, školu měly rády, i když do ní chodily málo. „Byla naším kontaktem s normálním světem,“ říkají. 

Ve chvíli, kdy profesoři oznamovali maturitní známky, už se Eliška mohla spokojeně usmívat: věděla, že po prázdninách odjede do Prahy a nastoupí na ČVUT, na fakultu architektury. Dostala se hned napoprvé, s přehledem, v prvním kole měla tak dobré výsledky, že do druhého ani nemusela.

Splněný sen, úleva. „Mega! Hlavně ten pocit, že definitivně zavírám dveře vrcholového sportu a vstupuju do jiného světa. Že už mi nikdo nebude říkat: ‚A není to škoda, když máš předpoklady jako jedna z milionu?‘ Trenér mi, když už jsem šla výkonnostně dolů, říkával, že jak jednou uteču, budu už před něčím utíkat celý život. Bála jsem se, že má pravdu. Neměl.“

Po maturitě Eliška odjela na Šumavu, na brigádu do kuchyně jednoho penzionu na Zadově. Vzpomíná, jak přivykala normálnímu životu, pracovala na směny, krátký a dlouhý týden, peněz měla najednou o dost míň než jako vrcholová sportovkyně, učila se s nimi vyjít. 

Zůstala celé léto. Když si s kolegy rozepisovala srpnové směny, poprosila, aby devatenáctého mohla mít určitě volno. Chtěla koukat na televizi, na Anežčin olympijský závod v Riu. 

Kdyby…

Zdeňka Sládečková, sportovní psycholožka, před deseti lety říkala: holkám by bylo líp, kdyby nebyly dvojčata. A rozhodně by jim bylo líp, kdyby se každá věnovala jiné disciplíně. 

Což se v jistém momentě mohlo stát, Eliška ještě před ukončením závodní kariéry vážně koketovala s dráhovou cyklistikou, dvakrát týdně jezdila z Jilemnice do Prahy za legendárním trenérem Pavlem Vršeckým. Hodně ji to bavilo, hodně jí to šlo – stejně ale nakonec utekla zpátky k chůzi, dneska už ani přesně neví proč. Možná kvůli pocitu, že přestup na dráhu by znamenal další sportovní začátek. „Zpětně trochu lituju, že jsem to nezkusila, měla jsem tomu dát rok dva, třeba by se to podařilo,“ říká. 

A třeba by se býval rychleji narovnal i vztah s Anežkou, který tehdy opravdu neprocházel šťastným obdobím. Když Eliška odešla z Pitákovy tréninkové skupiny, s Anežkou se najednou vídaly jen málo, každá jako by se vydala svou cestou s pocitem, že ta druhá ji nechápe.

Ale pouto je nakonec stejně pouto, když šla Anežka závod v Riu, Eliška z jejího výrazu i přes televizní obrazovku detailně přečetla, co se děje. 

Any se trápila, koneckonců už z Prahy odlétala s vědomím, že nemá natrénováno tak, jak by potřebovala. Celý uplynulý rok řešila zranění nohy, po návratu z nešťastného Pekingu prošla sérií vyšetření, na jejichž konci vyslechla diagnózu: únavová zlomenina stehenní kosti. Našla si fyzioterapeuta, dal ji jakžtakž dohromady. Trochu přibrala, ale trable s jídlem nezmizely. 

V Riu nakonec došla desátá. Brečela, Tomáš Dvořák, někdejší mistr světa v desetiboji, ji utěšoval, že je to přece úplně skvělý. Brečela dál. Chtěla medaili, dokonce prý uvažovala, že kdyby si pro ni opravdu došla, skončila by pak se závoděním a šla studovat. Jako ségra.

Jiný život

Hned zkraje roku 2020 jsou obě holky v Praze na letišti, každá zvlášť. Eliška už je bakalářka, na podzim nastoupila na magistra, teď odlétá na Erasmus na University College London. Následující semestr se bude věnovat urbanismu a městskému plánování. 

Anežka letí do Austrálie. Nedávno odešla od trenéra Pitáka, začíná pod novým koučem, Australanem Brentem Vallancem. Míří na jeho dvouměsíční tréninkový kemp. 

Covid je v tu chvíli ještě malou zprávou někde na desáté stránce novin, nikdo si neumí představit, že za pár měsíců se půlka světa bude takřka koupat v dezinfekci.

Eliščin život se za poslední roky strašně proměnil. Když nastoupila na architekturu, potvrdilo se, co tušila: škola je ohromně časově náročná, člověk v ní tráví skoro veškerý čas. 

Eli byla ráda. Potkala nové lidi, líbilo se jí, že nikdo neví, co je zač, co dřív dělala, kolik medailí se jí válí v krabici pod postelí. Nový život, nová identita, opravdu to tak cítila. Měla radost, že už nikoho nezajímá její čas na kilometr.

Nesportovala. Nebo jen minimálně, za první tři roky na škole si jen tu a tam šla zaběhat. „Byla jsem na sport pořád ještě hrozně naštvaná,“ říká. Přibrala, moc příjemné to nebylo, ale co už, stejně nebyl čas. Až ke konci bakaláře začala s tatínkem jezdit na horském kole, to bylo fajn.

Londýn měl být v tomhle ohledu trochu milníkem: Elišce bylo v Anglii dobře, škola ji bavila, kolej měla přímo v centru, pět minut od Tate Modern, chodila na výstavy. Začala pravidelně běhat, chodila na jógu, už po měsíci jí spolubydlící z koleje povídá, že úžasně zhubla. 

Vrátila se o pár týdnů dřív, než měla. Kvůli covidu. Na několik měsíců se nastěhovala k rodičům do Rumburka, našla si partu cyklistů, s nimiž začala vyrážet na silnici. Tehdy, asi už v Londýně nebo krátce po něm, začalo její „hezký období“.

Anežka? Od olympiády v Riu prošla dlouhou cestu. Následující sezona (2017) se vyloženě nepovedla, rok 2018 spíš ano. Anežce postupně docházelo, že musí něco změnit. Trénovat jinak, jinde, s někým jiným. Dlouho váhala, rok 2020 měl být zase olympijský (Tokio) a před důležitými závody se přece trenér nemění. „Ale nakonec jsem se rozhoupala,“ říká. „Už to prostě jinak nešlo.“

V Austrálii strávila necelé dva měsíce, trénovat sice mohla s omezením (to staré zranění nohy), nicméně dost prozřela stran jídla. Pod vedením nutriční terapeutky například zjistila, že je úplně v pořádku dát si pizzu.

Domů se pak vracela s jasným harmonogramem: dva měsíce bude trénovat sama podle plánů, které jí rozepsal Brent Vallance. Pak, až se australská skupina přesune do evropského střediska ve Svatém Mořici, odejde Anežka za nimi a v tréninku bude pokračovat tam. Splní limit pro olympiádu, pojede do Tokia. 

Jenže přišel covid. 

„Australani do Evropy nepřiletěli, olympiáda v Tokiu byla odložena. Já pak ještě absolvovala nějaká soustředění s Portugalci nebo Slováky, ale nebylo to ono.“

Na jaře 2021 navíc přišla rána: pozitivní dopingový nález z mistrovství Evropy v Berlíně 2018, kde Anežka došla stříbrná. Vzorky se testují opakovaně, novými metodami, proto ta tříletá prodleva. Anežka byla v šoku, přestala trénovat, záležitost začala řešit disciplinární komise atletického svazu. V červenci, ještě před začátkem odložených her v Tokiu, Anežku očistili, konstatovali, že „zvýšená hladina testosteronu nebyla způsobena užitím zakázané látky“. Any dostala zelenou, mohla odletět do Tokia. Ale neodletěla, neměla ani chuť, ani formu, věděla, že by si došla tak akorát pro hroznou porážku. Ohlásila konec, šla na brigádu do kavárny. „A tak se ta moje sportovní kariéra uzavřela vlastně hrozně špatně,“ říká.

Dalších deset let

Říjen 2024. Eliška vypráví, co se ještě občas stane: „Jdu s mamkou po Rumburku, někoho potkáme a on se zeptá, jestli jsem ta slavná, nebo ta druhá.“ Eliška se směje, což taky vždycky nebývalo, dřív by ji takováhle epizoda zabolela. Jenže dneska je inženýrka architektury, pracuje v úspěšném studiu v Praze na Vinohradech, má spoustu kamarádů, partu, s níž jezdí na silničním kole. Žije (plus minus) život, jaký žít chtěla. Musela se k němu propracovat, pomalu, postupně. Na terapii se učila, jak nebýt ta věčně druhá, dvojče B. V architektuře jí zas pomohlo, co si slíbila už na škole: „Že nemusím být další Eva Jiřičná. Že nemusím být nejlepší, pracovat v nejslavnějším ateliéru na světě, stavět knihovny a filharmonie. Stačí mi dělat ve studiu, kde se mám co učit, kde jsou dobrý lidi a dobře děláme tu práci.“ Což zní jednoduše, ale dospějte k tomu, když jste odmalička vychováváni, abyste vyhráli olympiádu. 

Anežka bydlí pár set metrů od Elišky. Studuje sportovní diagnostiku a výživové poradenství, dodělává magistra, k tomu pracuje v Centru sportovní medicíny. S Eliškou jezdí na kole. „Ségra je lepší než já,“ usmívá se. Obě dospěly do stavu, kdy sport dělají pro radost, ne kvůli medailím nebo aby byly hubené. 

Problémy s příjmem potravy Anežka nakonec taky zvládla, trvalo to mnoho let. „Pomohla mi i Eliška. Viděla jsem u ní, že to jde, že člověk může normálně jíst a stejně vypadat dobře,“ říká. Měla vlastně štěstí v neštěstí, podle terapeutů byly její problémy s příjmem potravy opravdu navázané takřka výhradně na sport, nepojily se s jinými, například rodinnými nebo vztahovými problémy.

Ze všeho řečeného logicky plyne, že rovnější je dnes i sesterský vztah dívek. I díky odlišným profesím, které si zvolily. „Ony se od sebe musejí trochu odpoutat,“ říkala před deseti lety jejich psycholožka. Potvrdilo se. 

A co bude za další dekádu? Eliška i Anežka mluví o normálním životě. Rodině. Radosti z práce. 

Co všechno se jim povede, se dočtete v říjnu 2034 v magazínu Reportér.