Jiný život sester Drahotových: Medaile, pády, zdravotní potíže i nečekaný happyend

Říjen 2014, na titulní straně historicky druhého čísla magazínu Reportér vychází fotografie dvou dívek, takřka identických. Jmenují se Eliška a Anežka Drahotovy, je jim devatenáct, jsou dvojčata. A naděje české atletiky. Věnují se především chůzi, ta je jejich hlavní disciplínou. Ale vzhledem k až neskutečným fyzickým předpokladům (jejich trenér mluví o „funkčních parametrech, jaké mívají chlapi“) se dívkám daří i v dalších vytrvalostních odvětvích, hlavně v běhu a cyklistice. 

Obě už mají za sebou velké úspěchy, Anežka je v chůzi juniorskou mistryní světa a světovou rekordmankou, ze seniorské Evropy přiváží jen pár týdnů před naším rozhovorem bronz. Eliška je tou dobou bronzovou medailistkou z juniorské Evropy i seniorského mistrovství ČR. 

Medaile jsou vystavené ve vitríně, kterou doma v Rumburku speciálně za tímto účelem zřídila Erika Drahotová, matka dívek. Přičemž ty z předešlých kategorií (žákyň nebo mladších dorostenek) leží naházené v krabici pod postelí: je jich tolik, že je ani nemá smysl počítat. 

Holky bydlí na internátu v Jilemnici, chodí na zdejší sportovní gymnázium – ale spíš nechodí, mají individuální studijní plán, většinu času tráví na trénincích. Sní o olympiádě (nejbližší bude za dva roky v Riu) a sport je pro ně vším. 

Tolik základní obrázek. 

A teď se podívejme pozorněji. 

Zatímco Anežka jde výkonnostně nahoru, Eliška padá. Obě dívky jsou pod enormním tlakem, podstupují extrémní tréninkovou zátěž, obě řeší vážné problémy s příjmem potravy, což je u vytrvalostních sportovců časté téma. 

Eliška se potýká se zdravotními problémy, má zraněnou nohu, lékaři ne a ne stanovit diagnózu a dívčino okolí (trenér, sportovní psycholožka…) se čím dál víc přiklánějí k názoru, že „je to určitě psychosomatika“. Eliška se stále zřetelněji ocitá na druhé koleji, doma i v tréninkové skupině, nemá dost podpory, kterou by v devatenácti letech potřebovala.

Nůžky mezi dívkami se rozevírají, sestry, které přišly na svět v rozmezí pěti minut a po celý dosavadní život se od sebe takřka nehnuly, se jedna druhé vzdalují. Obě jsou – nebo brzy mají být – nešťastné, každá po svém. Až nakonec mají, taky každá po svém, dospět. 

Tohle je jejich příběh v další dekádě.

Kdybychom nezávodily

Obě holky vždycky bavila matika. A kreslení. Tenkrát, když jim bylo devatenáct, shodně říkaly: „Kdybychom nezávodily, šly bychom na architekturu.“ 

Jenže žádné „kdybychom nezávodily“ tehdy v jejich světě neexistovalo. „Neznaly jsme nic jiného než sport,“ potvrzuje Eliška. Přičemž to měla být právě ona, kdo z prostředí vrcholové atletiky odejde jako první. 

„Víš, já na tu dobu vzpomínám strašně nerada,“ říká dneska. „Byla jsem nešťastná. Sport mi nešel – a to je v situaci, kdy se tvoje hodnota odvozuje od času na kilometr, problém.“