Vlčáci

V úterý si uklízečka Jiřka posteskla, jak ten čas letí, že to jsou zrovna tři roky, kdy zemřel posunovač Volf.

„No jo,“ na to Adámek, „toho si pamatuju.“

Adámek totiž na dráze začínal jako posunovač, proto všechny ty staré vlčáky znal. Málokterý posunovač byl mladší padesáti let, tedy až na Adámka a možná tři čtyři další, dokonce i Volfovi bylo v tom čase nějakých pětapadesát, měl kriminálnicky potetované paže, ostře řezanou tvář, vykotlané a zpřerážené zuby a husté, k zakouřenému stropu vyčesané vlasy. Punker, jako by vypadl ze starých zlatých punkerských časů, kdy se místo veganství a elektrokoloběžek s nápisem Punk’s not dead vzýval alkoholismus a narkomanie. V letních vedrech se na ranžír vydával v pantoflích, kanady nechával ve skříňce, v těch se pařily nohy, ploužil se od koleje ke koleji, většinou na velkém placu, a chytal na čuby ložené a prázdné vagony, které mu hengr posílal ze svážného kopce. Tihle staří posunovači do vysílaček chrchlali, drmolili, mluvili sprostě, nechávali do sebe třískat ložené vagony, však se jim nic nestane, nenosili helmy a v letních vedrech překračovali koleje v pantoflích, jako lufťáci na dovolené v Egyptě. Šel kolem Volfa bezpečák, vytřeštil oči a povídá: „Volfe, kde máš pracovní obuv?“

Volf ukázal bradou na rozťapané pantofle. Odpověděl: „Tady, na hnátech.“

Jenže bezpečák nebyl žádné nevzdělané hovado, ale vzdělané, takže se nedal jen tak oklamat a dorážel dál: „To sou pantofle. A ještě jim ňák plandaj podrážky.“

Za Volfem třískl vagon o vagon, až bezpečákovi sklouzly po nose brejle. Volf se rozkatil, ale jen tak v sobě, navenek zůstal klidný, povytáhl koutek úst a medovým hlasem pravil: „I s pantoflema na hnátech ti můžu nakopat prdel.“

Adámek u posunovačů dlouho nevydržel, přesto na službu tu a tam vzpomínal jako na dobrou. Před lety nastupoval jako posunovač, byl tři měsíce v zácviku, seznámil se s většinou padesátníků a šedesátníků, učil se utahovat brzdy, seskakovat z jedoucí soupravy, vždy po směru jízdy, učil se předpisy, návěsti, povely vysílačkou, chytal vagony na čuby, učil se svěšovat, četl čísla na vozech, sestavoval vlaky. 

U zkoušek ho drtili pět hodin, byl dutý jako bambus. Řekl: „Helejte, necháme už toho. Já teď pojedu a rozhodnu se, jesli to zkusim ještě podruhý.“ Tehdy se zkoušející polekali, protože do kurzu s Adámkem nastoupilo dvacet zájemců o službu na dráze, jenže ke zkouškám šli jen dva, Adámek a ještě jeden, ostatní to vzdali buď kvůli množství učení, ty vole, čeřili se, já chci bejt posunovač, ne raketovej inženýr, nebo během praxe, to člověk párkrát na kost promokl nebo chytl úžeh nebo mu ruplo v zádech nebo se konečně dozvěděl pravdu o výplatě – a už nechtěl být posunovačem, už tu dráhu tak rád neměl, už bez ní dovedl žít. Zkoušející se tedy polekali.