Nechceme mít doma ferrari, ale zdravé dítě, kterému bude dobře, říkají rodiče nadaného Josefa 

Josef se narodil v roce 2017 v Jižní Koreji, kde oba rodiče několik let pracovali. „Už jako hodně malý byl často nespokojený a neustále vyžadoval pozornost. Měla jsem pocit, že si neumíme vyjít vstříc, nedávám mu, co potřebuje, a je to celé moje chyba,“ vzpomíná Kamila na svůj první rok v roli matky.

Když už nevěděla, co dál, našla si na sociálních sítích skupinu matek cizinek, kde se svěřila se svou frustrací. „Napsala jsem jim, že už nemůžu, a popsala, jak to u nás doma vypadá,“ líčí Kamila. Někdo jí tehdy poradil, aby si zkusila najít informace o vysoce citlivých dětech. „Nakonec se ukázalo, že nejsem sama, kdo takové dítě doma má. Od té doby bylo mnohem snazší přijímat, jak náročné to s Josífkem někdy bylo.“

Že mají Jírovcovi doma přemýšlivé dítě, ale tehdy ještě jasné nebylo. „Zpětně nějaké náznaky vidím, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Faktem je, že Josífek byl vždycky hodně komunikativní a měl velký zájem o to, co se kolem něj děje. Když mu byl necelý rok, naučili jsme ho znakovat, aby tu domluvu s námi měl trochu snazší,“ popisuje Kamila. S manželem se tenkrát dočetli, že znakování může zmírnit frustraci u dětí, které se chtějí dorozumět, ale ještě neumí mluvit. Josef si osvojil asi dvě desítky znaků, které rukama předváděl. Záhy začal mluvit – a rozumět i složitým výrazům. Jeden den se rodičů zeptá, co to slovo znamená, a druhý den už ho používá.

On je nadaný, že jo?

Když byly Josefovi dva, rodina se vrátila ze Soulu do Prahy. „I tady jsem ale měla pořád pocit, že to nedávám a mám málo sil, zatímco moje dítě stále něco potřebuje,“ vzpomíná Kamila. 

Úplně první, kdo Jírovcovým řekl, že by mohli mít doma nadané dítě, byla jejich logopedka. „Myslím, že to zmínila už na prvním sezení. Říkala nám: On je nadaný, že jo? A my na to, že nevíme. A ona: Já už pár dětí viděla a můžu vám říct, že je.“ 

Josefovi bylo pět a Jírovcovi se rozhodli zajít do Centra nadání, které sdružuje odborníky a nabízí služby poskytující podporu a diagnostiku právě pro nadané děti. Z vyšetření vyplynulo, že ze šesti kategorií je Josef ve třech velmi vysoce nadprůměrný a ve zbylých třech vysoce nadprůměrný. Jen pro představu, kategorie jsou logické myšlení, praktické myšlení, úroveň grafomotoriky, verbální schopnosti, prostorová a plošná představivost a matematické představy. Všechny dohromady pak tvoří takzvaný aktuální celkový intelekt. 

Rodiče začali přemýšlet, co dál. Nebyli si jistí, zda má jejich syn nastoupit do školy v necelých šesti (narodil se v druhé půlce září), anebo ho mají ještě rok nechat ve školce. U druhé varianty se báli, že by to pro něj byla moc velká nuda. Nakonec ale rozhodla úroveň jeho školní připravenosti a vyzrálosti: „Josef hodně špatně spal, byl dráždivý, zaťatý, emoce u něj lítaly nahoru dolů, nevydržel se dlouho soustředit,“ shrnuje Martin. Dohodli se tudíž, že do první třídy půjde o rok později. 

Načež nastala otázka – kam. Soukromé školy Jírovcovi zavrhli. „Bylo pro nás důležité, aby chodil do školy nejlépe v blízkosti domova, aby měl partu kamarádů, mohl s nimi chodit ven na hřiště si zakopat, aby nevyrůstal v žádné bublině,“ říká Martin. 

V Centru nadání jim poradili, aby se zašli podívat do Lvíčat, na univerzitní základní školu při ČVUT, vzdušnou čarou nedaleko od Břevnova, kde bydlí. 

Do Lvíčat se dělají přijímačky, Josef je zvládl, Jírovcovi ale nakonec zvolili běžnou břevnovskou základku. Tu samou, kam chodil kdysi i Martin. „Shodli jsme se, že nechceme mít doma ferrari, ale zdravé dítě, kterému bude dobře. To je pro nás nejdůležitější,“ říká Kamila.

Na matiku do jiné třídy

Je začátek školního roku. „Zatím se rozkoukáváme a nechceme na školu vyvíjet tlak. I pan zástupce nás prosil, ať počkáme do října, listopadu. Pak uvidí, co dál. Škola připustila možnost, že by Josef mohl chodit na matematiku do vyššího ročníku,“ říká Martin. To je nabídka, která na českých školách není úplně běžná, břevnovská základka s tím má ale dobrou zkušenost.

A jak hodnotí školu Josef? „První týdny, kdy se vše pomalu rozjíždělo, hlásil, že je to ztráta času. Ale to říkal i ve školce,“ směje se Kamila. V něčem je napřed: třeba v matematice už dávno počítá do tisíce, násobí a rozumí konceptu dělení. Dle pedagogicko-psychologické poradny jeho matematické a logické schopnosti daleko přesahují jeho věk. Je i členem dětské Mensy. „Chápeme, že ho ve škole občas něco nudí, ale chceme, aby pochopil, že jsou i věci, které je potřeba dělat. Třeba čárkovat, než se začnou učit psát,“ vysvětluje Martin.

Jírovcovi řeší i to, jak mají s Josefem komunikovat jeho nadání. „To je téma, o kterém mluvíme často,“ potvrzuje Kamila. Rodiče nechtějí, aby se jejich syn povyšoval nad ostatní děti. „Mnohem větší nebezpečí ale vidím v tom, že by na sebe mohl začít klást velká očekávání a pak být zklamaný, pokud by je nenaplnil.“

A co ségra?

Josef má ještě o necelé tři roky mladší sestru Adinu. „Ona je tak jiná,“ shodují se rodiče. Pohybově nadaná, sociálně velmi silná, ráda zkouší nové věci. „Už jsem z několika stran slyšela: Počkej Josífek, ale Áďa, ta vám teprve ukáže,“ směje se Kamila. „V matematice tak silná není,“ říká Martin. „Ale holčičky to často skrývají,“ odvětí jeho žena. Z různých výzkumů skutečně plyne, že u chlapců se na jejich nadání přijde častěji. Zkrátka proto, že bývají výraznější v chování, a tím pádem se u nich víc řeší, čím to je. Oproti tomu dívky, jelikož jsou sociálně víc napřed, dokážou často upozadit svoje kognitivní potřeby. Třeba proto, aby zapadly v kolektivu. A tak se stane, že jejich talent dlouho nikdo neobjeví.

Žijí mezi námi, i když o nich mnohdy nevíme. Nadané děti mají mimořádné schopnosti i specifické starosti. O nich, ale také o jejich učitelích pojednává seriál Přemýšlivec, vznikající ve spolupráci s Nadací RSJ, která se problematice nadaných dětí dlouhodobě věnuje.