Nechceme mít doma ferrari, ale zdravé dítě, kterému bude dobře, říkají rodiče nadaného Josefa 

Josef se narodil v roce 2017 v Jižní Koreji, kde oba rodiče několik let pracovali. „Už jako hodně malý byl často nespokojený a neustále vyžadoval pozornost. Měla jsem pocit, že si neumíme vyjít vstříc, nedávám mu, co potřebuje, a je to celé moje chyba,“ vzpomíná Kamila na svůj první rok v roli matky.

Když už nevěděla, co dál, našla si na sociálních sítích skupinu matek cizinek, kde se svěřila se svou frustrací. „Napsala jsem jim, že už nemůžu, a popsala, jak to u nás doma vypadá,“ líčí Kamila. Někdo jí tehdy poradil, aby si zkusila najít informace o vysoce citlivých dětech. „Nakonec se ukázalo, že nejsem sama, kdo takové dítě doma má. Od té doby bylo mnohem snazší přijímat, jak náročné to s Josífkem někdy bylo.“

Že mají Jírovcovi doma přemýšlivé dítě, ale tehdy ještě jasné nebylo. „Zpětně nějaké náznaky vidím, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Faktem je, že Josífek byl vždycky hodně komunikativní a měl velký zájem o to, co se kolem něj děje. Když mu byl necelý rok, naučili jsme ho znakovat, aby tu domluvu s námi měl trochu snazší,“ popisuje Kamila. S manželem se tenkrát dočetli, že znakování může zmírnit frustraci u dětí, které se chtějí dorozumět, ale ještě neumí mluvit. Josef si osvojil asi dvě desítky znaků, které rukama předváděl. Záhy začal mluvit – a rozumět i složitým výrazům. Jeden den se rodičů zeptá, co to slovo znamená, a druhý den už ho používá.

On je nadaný, že jo?

Když byly Josefovi dva, rodina se vrátila ze Soulu do Prahy. „I tady jsem ale měla pořád pocit, že to nedávám a mám málo sil, zatímco moje dítě stále něco potřebuje,“ vzpomíná Kamila. 

Úplně první, kdo Jírovcovým řekl, že by mohli mít doma nadané dítě, byla jejich logopedka. „Myslím, že to zmínila už na prvním sezení. Říkala nám: On je nadaný, že jo? A my na to, že nevíme. A ona: Já už pár dětí viděla a můžu vám říct, že je.“