Každý den musíte být připraveni na nejhorší. Příběhy těch, kteří pečují o blízké s alzheimerem 

Víte co? „Tahle paní je nejhodnější člověk na světě,“ rozplývá se u snídaně osmaosmdesátiletá Alžběta, které doma neřeknou jinak než babi. Nadšeně mluví o své vnučce Kateřině Hunalové, která se o ni šest let intenzivně stará. „Snažím se jí připravovat hezké jídlo na pohled. Na lidi s Alzheimerovou nemocí to funguje, mají pak větší chuť k jídlu,“ vysvětluje Kateřina. Mezitím babička úhledně skládá stonky rajčat vedle sebe.

„Daj ma, mamičko, za môjho frajíra. Konec, amen, spadl na bábu kamen,“ zavtipkuje babička. „Dneska má dobrý den,“ reaguje Kateřina a babi se na ni na oplátku za stolem šibalsky usměje. „Ale byly i doby, kdy ať jsme dělali, co jsme dělali, stejně bylo všechno špatně.“ Kromě péče o babičku se stará také o velkou rodinu, protože mají šest dětí. Nejstaršímu je jednatřicet, nejmladší dceři dvanáct.

Zlobit se na svět

I když se snaží, aby byla babička co nejsamostatnější, bez nepřetržité péče se téměř neobejde. První rok byl pro rodinu nejtěžší. „Babi trpěla bludy, obviňovala členy rodiny i své okolí a byla agresivní. Tehdy jsem na sobě cítila největší tlak, protože na mě jako hlavního pečujícího útočila nejvíc. Hodně se zlobila na svět,“ vrací se Kateřina ve vzpomínkách. Nejvíc ji uklidňovalo vědomí, že při troše štěstí tyto stavy trvají obvykle rok. „K tomu jsem se upínala, že taková nebude navždycky.“ Výrazně jim pomohla také vhodně zvolená medikace. 

Ještě ráno plánovaly odpolední výlet, letní vedro je ale nakonec přimělo změnit plány.

„Zahrajeme si scrabble,“ navrhne Kateřina. A vezme ze stolu krabici, kterou zachrastí. Babička si hraje s písmenky, ze kterých se snaží složit slovo. „Tak to musíme vyměnit, z tohohle nic neposkládáme. To je bída, babi,“ řekne a podává babičce pytlík, aby v něm našla další písmenka. Ta se úkolu ujme s radostí. Nakonec společně sestaví slovo ovce. „Je to dobré pro mozek, ten totiž potřebuje různé podněty,“ vysvětluje.