Dvojí emigrace: Od tanků v ČSSR k tankům v Chile a zpět

Jeho otec pracoval v drogerii. „Začínal jako soukromník, po válce jej ustanovili národním správcem obchodu, který před odsunem patřil Němcům. Potom se stal vedoucím prodejny podniku Chemodroga,“ vypráví syn Antonín. 

Spíš z rodinné setrvačnosti se přihlásil na chemickou průmyslovku v domovském Ústí nad Labem. „Což byl omyl, vůbec mě to nebavilo,“ svěřil se předloni studentům zlínské školy Creative Hill College.

Po maturitě nastoupil do podniku Chemopharma, kde se vyráběly náplasti či léky pro domácí zvířata. „Tehdy jsem se měnil z kavárenského povaleče v nadšeného botanika, s kamarádem jsme lezli po kopcích Českého středohoří,“ vzpomíná.

Když v srpnu 1968 přijely okupační tanky, bylo mu devatenáct. O měsíc později se rozhodl emigrovat. „Musím upřímně říct, že to nebylo z politického naštvání. V mém případě to byla ze všeho nejvíc touha po dobrodružství.“ 

Pět dní ve vazbě

Na rakouském velvyslanectví v Praze vystál frontu na vízum a v bance vyměnil úspory v korunách za sedmdesát šilinků. 

Sedmnáctého října nastoupil do vlaku Vindobona směr Vídeň. Po příjezdu do města ho zatkli. Úřední důvod: potulka.

„Neměl jsem u sebe  – až na těch pár drobných – žádné peníze. Tak mě šoupli na pět dní do basy, pak mě s dalšími podobnými týpky odvezli do Traiskirchenu.“

Nějaký čas strávil v utečeneckém táboře kousek za Vídní, kde se seznámil se dvěma vrstevníky s podobnými choutkami. „Hledali jsme dobrodružství,“ vzpomíná. Pak narazil v novinách na vládní výzvu z Chile: „Zvali uprchlíky s tím, že tam mohou začít nový život. To bylo něco pro nás.“

Trojice emigrantů přeletěla z Vídně do Frankfurtu a odtud do Santiaga de Chile, kam dorazila v polovině prosince 1968.

Využít amnestii

Ubytování zajišťoval chilský stát, Antonín Chládek se ocitl v internátu výzkumného ústavu ministerstva školství. Půl roku studoval španělštinu, v červenci 1969 získal místo ve státním bakteriologickém ústavu jako laborant. 

Seznámil se s Yvonne Lobos Sánchez. „Sehnala mi podnájem, půjčovala mi peníze, držela mě nad vodou,“ vzpomíná. V prosinci 1969 se vzali, v září 1970 se jim narodil syn Jan. „Žili jsme si dobře. Můj plat byl slušný, brzo jsem se stal vedoucím provozu. Yvonne vyučovala v ústavu pro doškolování učitelů a jako akademická sochařka dávala lekce kreslení na soukromé škole.“

11. září 1973 cestou do práce spatřil tanky v ulicích. „Šofér autobusu to obrátil, a když jsem si doma pustil rádio, ukázalo se, že je to státní převrat,“ vzpomíná Antonín na okamžiky, kdy v Chile převzala moc vojenská junta vedená generálem Pinochetem. Prezident Salvador Allende ještě ten den spáchal sebevraždu.

Antonín a Yvonne s tříletým synem se rozhodli odjet ze země. „I proto, že strýc mojí ženy, který byl guvernérem jedné z chilských provincií, byl unesen neznámo kam a už ho nikdy nikdo nespatřil,“ přibližuje Antonín. Chvíli uvažovali o Finsku, kde jim kamarád nabídl dočasné zázemí, ale volba nakonec padla na Československo, které se tehdy snažilo lákat utečence zpět.

Za nedovolené opuštění republiky hrozilo až několik let vězení. Prezident Ludvík Svoboda ale v rámci širší amnestie vyhlásil na tyto případy generální pardon. „Přiletěli jsme 31. prosince 1973, tedy poslední možný den amnestie,“ říká Antonín Chládek.

Staronový domov

V Praze, kde byl v nepřítomnosti odsouzen na dva roky nepodmíněně, se o něj ale tajná policie stále zajímala. „V dalších týdnech si mě StB opakovaně zvala. Říkali, že chtějí zjistit, jestli jsem v cizině nepoškozoval zájmy země,“ říká navrátilec.

Rodina se ubytovala u Antonínových rodičů v Ústí nad Labem, narodil se jim druhý syn, Alexander Diego. „Uvažoval jsem, že bych využil znalosti španělštiny a vystudoval překladatelství, ale pak jsem si kvůli obživě musel najít práci.“ 

Pracoval na dělnických pozicích. „O rodinu jsem se moc nestaral, protože jsem se snažil vydělávat hodně peněz,“ říká otevřeně. O sobotách a nedělích si bral přesčasy jako dozor při vykládání vagonů.

Časem se dostal do kanceláře, stal se vedoucím zásobování. Po listopadu 1989 se pustil do podnikání ve stavebnictví, které dopadlo neslavně – jeden ze společníků firmu vytuneloval. V roce 1996 se stal vedoucím pískovny v Bohušovicích nad Ohří, v roce 2005 jej zdravotní potíže poslaly do invalidního důchodu.

Yvonne Chládková jako vystudovaná umělkyně a pedagožka pracovala nejdříve v krajském domě pionýrů a mládeže, až po roce 1989 získala nostrifikaci svých diplomů a mohla začít učit na univerzitě – ústecké UJEP. 

Dosud vyučuje externě na katedře výchov uměním – keramiku, origami a dekorativní tvorbu. „Když se vezmou dva lidé z jiného prostředí, jeden vždycky o něco přijde,“ říká Antonín a jeho žena dodá: „Naštěstí jsem tady našla druhý domov.“

V rámci projektu zpracovali: Jonáš Frýza, Naomi Chládková, Petr Chromčák a Natálie Jančová z Creative Hill College ve Zlíně pod vedením Martina Marka, koordinátorka Jitka Andrysová