Dvojí emigrace: Od tanků v ČSSR k tankům v Chile a zpět

Jeho otec pracoval v drogerii. „Začínal jako soukromník, po válce jej ustanovili národním správcem obchodu, který před odsunem patřil Němcům. Potom se stal vedoucím prodejny podniku Chemodroga,“ vypráví syn Antonín. 

Spíš z rodinné setrvačnosti se přihlásil na chemickou průmyslovku v domovském Ústí nad Labem. „Což byl omyl, vůbec mě to nebavilo,“ svěřil se předloni studentům zlínské školy Creative Hill College.

Po maturitě nastoupil do podniku Chemopharma, kde se vyráběly náplasti či léky pro domácí zvířata. „Tehdy jsem se měnil z kavárenského povaleče v nadšeného botanika, s kamarádem jsme lezli po kopcích Českého středohoří,“ vzpomíná.

Když v srpnu 1968 přijely okupační tanky, bylo mu devatenáct. O měsíc později se rozhodl emigrovat. „Musím upřímně říct, že to nebylo z politického naštvání. V mém případě to byla ze všeho nejvíc touha po dobrodružství.“ 

Pět dní ve vazbě

Na rakouském velvyslanectví v Praze vystál frontu na vízum a v bance vyměnil úspory v korunách za sedmdesát šilinků. 

Sedmnáctého října nastoupil do vlaku Vindobona směr Vídeň. Po příjezdu do města ho zatkli. Úřední důvod: potulka.

„Neměl jsem u sebe  – až na těch pár drobných – žádné peníze. Tak mě šoupli na pět dní do basy, pak mě s dalšími podobnými týpky odvezli do Traiskirchenu.“