Nejsme rozené pečovatelky, naplňujeme očekávání společnosti. To se musí přesunout i na muže
5. října 2024
5. října 2024
V covidu si Martina Dvořáková začala víc všímat, jak ženy nemají šanci zvládnout, co všechno se v péči o rodinu a děti od nich očekává. Loni v září spustila platformu Férová domácnost, v jejímž rámci nabízí audit domácnosti, pečlivě rozkrývající veškeré práce, péči a povinnosti, které většina žen doma zastává a o řadě z nich muži ani nemají ponětí. Co je to emotivní práce? Proč ženy vysává víc mentální práce než fyzická? A jak si s pomocí auditu doma nastavit spravedlivější fungování?
Nemám pocit nespravedlnosti, ale pocity přetížení mívám často, intenzivně jsem je zažívala v létě. Prázdniny mě nervují, protože je potřeba vymyslet program pro naše dva školáky, doplánovat dovolené, aby všechno klapalo. A protože mám flexibilní práci a nižší úvazek než můj muž, jsme domluveni, že volno dětí a jejich nemoci pokrývám já. Někdy je to ale náročná logistika.
Bylo to během pandemie, kdy lockdown ještě víc odhalil, že ženy nemají šanci zvládnout množství povinností, které se na ně sesypalo. Začala jsem se tématem víc zabývat a fascinovalo mě, jak ten nespravedlivý model péče o domácnost trvá už desítky let a nejsme schopni ho změnit. Ve společnosti je ohromný pokrok v řadě oblastí, doma přitom máme často nastavení rolí jako před sto lety.
V květnu vyšel v Centru pro výzkum veřejného mínění průzkum ohledně postojů, jak by měla fungovat rodina, a ukázalo se, že postoje českých mužů a žen jsou velmi egalitární. Myslíme si, že bychom měli mít stejné příležitosti, stejně se podílet na péči, stejně přispívat do rozpočtu, mít stejně volného času. V našich hlavách je to nastavené dobře. Fenomén nerovné dělby rolí je i podrobně odborně popsaný, máme data, umíme jasně definovat, co je problém, jaké negativní dopady má a jak lze situaci zlepšit. Ale v praxi se skoro nic nemění.
Pomohlo by, kdyby muži chodili na rodičovskou dovolenou. To je systém, který mají ve Skandinávii nebo v Německu. Debaty by se pak odehrávaly na jiné úrovni – ženy a muži by se bavili o něčem, co zažili oba. Také musíme změnit očekávání o roli mužů ve společnosti. Proč jsou ženy dobré manažerky domácností, primární pečovatelky? To není vrozené, naplňujeme očekávání společnosti, že to máme dělat a zvládat. Stejná očekávání potřebujeme přesunout i na muže.
Zrovna příběh s lovci a sběračkami je vyvrácený řadou studií, víme, že ženy plnily i aktivní roli v lovu, neseděly celý den u jeskyně. Navíc obhájci tradiční rodiny adorují obvykle model nukleární rodiny, ve kterém jsou striktně rozdělené mužské a ženské role, a ten prezentují jako historickou danost. Ale tahle podoba rodiny je tady jen nějakých sto let. Ještě v 18. století se rodinný život odehrával v rámci hospodářství. V rodině byla jak produktivní, tak reproduktivní práce, všichni se podíleli na všem.
Tyto dva světy oddělila až placená práce mimo domov. Muži začali odcházet z domácnosti, ženy v ní zůstávaly. Od druhé poloviny 19. století začaly i ženy nastupovat do placených profesí, ovšem péče o domov jim zůstala.
Je to všechno, co drží domácnost v chodu. Kromě klasické fyzické práce, jako je úklid nebo vaření, sem patří péče o děti a jejich výchova, organizování či vytváření pohodové atmosféry. Na to se často zapomíná – aby lidé mohli být výkonní v placené práci, potřebují mít zázemí, kde je jim dobře, kde si odpočinou, najedí se, vyspí, ráno si vezmou čisté oblečení a jdou zas do práce. Jedno bez druhého by nebylo.
Je to emoční práce. Řada žen zná pocit, kdy nemohou dát úplně najevo, jak se cítí nebo co si myslí. Přetvařují se – pro klid druhých. Třeba s dětmi dokola stavíte lego, přitom vás to nebaví. Nebo během rodinných oslav vytváříte pohodu, ač jste unavená, máte všeho plné kecky, ale nechcete kazit atmosféru. Děláte to, co letušky – usmíváte se a vytváříte dojem klidu a pohody.
Ano, mentální zátěž je primárně na ženách. Dnešní otcové mají větší snahu se zapojit, ale potřebují být úkolováni, žena jim musí konkrétně říct, co mají udělat, bez toho partner tápe. Žena je ta, která si musí problému všimnout, naplánovat řešení a pak zkontrolovat, jestli funguje. V rámci jednoho měsíce jsou to stovky věcí, které musí rozhodnout, zařídit, ale muž o nich většinou vůbec netuší. To je dlouhodobě vysilující, přitom málokterá statistika vůbec mentální zátěž počítá, kalkuluje se primárně jen s fyzickou prací.
Je to tak, ženy kolikrát netouží po tom, aby se muži radikálně zapojovali do péče o domácnost, ale chtějí, aby někdo ocenil, že to není banální práce. Adorujeme placenou práci, často se skrze ni identifikujeme – co děláš a kolik vyděláváš, podle toho jsi dobrý. Žena mohla být ve své profesi před porodem také úspěšná. Ale najednou se ocitla doma, za zavřenými dveřmi, pečuje o rodinu a nedostává za to peníze. Přitom dělá velmi důležitou práci – vychovává platného člena společnosti. Málokdo to ale ocení.
Evropské země se dají rozdělit na severozápad, kde je to lepší, a jihovýchodní země, kde je to horší. Tam spadáme my. Máme vysoký podíl neformální péče, jakmile někdo v rodině potřebuje péči, většinou ji zastává žena. Ta tím pádem vypadává z placené práce a přechází do role pečovatelky. I na severozápadě toho ženy dělají v domácnosti víc než muži, ale třeba ve Skandinávii je větší podíl flexibilní pracovní doby a větší podpora ze strany veřejného sektoru.
Těch výzkumů je řada, jeden uvádí, že ženy v produktivním věku, které jsou zaměstnané na plný úvazek, dělají denně doma další čtyři a půl hodiny neplacené práce a péče. U mužů je ten čas poloviční. Ženy tím pádem mají méně volného času, a ještě má kvalitativně jinou povahu než ten mužů. Oni si ho umí užít naplno, odejdou z domova, jdou si zaběhat, na kolo, zahrát fotbal. Ženy často volný čas tráví doma, třeba cvičí vedle dětí, které si hrají. Nebo je jejich čas rozstrkaný během dne po desetiminutovkách, což není aktivní odpočinek.
V roce 2013 koupil holding Andreje Babiše vydavatelství Mafra, a odstartoval tak postupnou oligarchizaci médií v České republice. A hned v září 2014 vznikl magazín Reportér, který se chtěl věnovat nezávislé žurnalistice.
Co vzniku Reportéra předcházelo? Jaká byla noc před vydáním prvního čísla? Co všechno dnes můžete na stránkách Reportéra najít? Které osobnosti s námi spolupracují? A co všechno nabízí náš web?
Momentálně téměř deset tisíc. Teď chystáme online verzi auditu, takže se těším, že uvidím i anonymizované výsledky.
Různé. Nedávno jsem potkala paní, která mi vyprávěla, že s mužem nad auditem strávili hezký večer, dost se nasmáli.
S tím se také setkávám a hodně jsem řešila, jak opečovat lidi, kteří se auditu bojí nebo se do něj pustí a po deseti minutách jsou na rozvod. Proto jsem přidala na úvod auditu návod, jak komunikovat konstruktivně. Je důležité nastavit správnou atmosféru, v klidu se o všem pobavit a zapracovat na změnách postupně.
Určitě není dobré se do něj pustit, když jste naštvaná a vaším cílem je partnerovi jen omlátit o hlavu, kolik toho děláte. To skončí fiaskem. Vnímejte, jak se cítíte. Pokud to ve vás při čtení auditu začíná pěnit, tak, ač je to těžké, zkuste to v sobě nechat probublat, uklidnit emoce. Také na partnera netlačte. Jedna žena mi říkala, že audit nechala ležet na kuchyňském stole. Manžel vždycky nakouknul – a po měsíci byl ochotný ho udělat. Upřímně komunikujte, proč je audit pro vás důležitý. Že máte pocit, že vám vše přerostlo přes hlavu, je toho moc a potřebujete delegovat povinnosti, abyste se mohla doma cítit dobře. Nastavte si pravidla komunikace.
Třeba že každý bude mluvit pět až deset minut, nebudete se přerušovat a budete druhého aktivně poslouchat. Můžete zkusit metodu opakování: zopakovat vlastními slovy, co ten druhý řekl. Ověříte si tak, že si vzájemně rozumíte. A když vám společná debata nejde, raději audit nechte a vraťte se k němu později.
Loni v září spustila platformu Férová domácnost, která poukazuje na stále trvající nespravedlivé rozdělení péče o děti a domácnost a nabízí řešení v podobě Auditu domácnosti. Vystudovala společenské vědy na univerzitách v Praze a v Amsterdamu. V profesním životě se věnovala osvětě a výzkumu v sociálních službách, především v péči o seniory a v paliativní péči. S manželem, se kterým se snaží o co nejspravedlivější nastavení vlastní domácnosti, vychovává syna a dceru.
To víme ze sociologických výzkumů, že když muži hodnotí své zapojení a pak je hodnotí jejich ženy, neshodují se. Muži vidí své zapojení ve větší míře než ženy. Popravdě, o spoustě věcí, které ženy v rámci rodiny dělají, muži ani nevědí. V tom nemusí být žádný zlý úmysl, oni opravdu nemají tušení. Proto v našem auditu chybí skóre, přišlo mi zbytečné zavádět do debaty o domácí práci soutěživost. Zásadní je mít na papíře před sebou celý rozsah té péče, už to mužům otevírá oči.
Je třeba zmínit, že férová domácnost není ta, kde je všechno půl na půl. Každé rodině to vyhovuje jinak, zásadní je, aby se v tom oba cítili dobře. Když si rozdělíte nově povinnosti, nejdůležitější je nemít očekávání, že se všechno podaří změnit hned. Popravdě, nové nastavení vám pravděpodobně vydrží tak dva týdny a pak sklouznete do starých kolejí, budete muset začít znovu. Vyberte si na začátek tři věci, které chcete změnit, a zapište si je do sdíleného kalendáře. Nechte partnera být – žádné dohlížení, pošťuchování nebo komentování, že to nedělá dobře. S odstupem několika týdnů si shrňte, co se osvědčilo a co je naopak třeba dělat jinak. A počítejte s tím, že nastavení férového rozdělení péče musíte pořád upravovat. My si doma každý rok děláme nový plán.
Začněte dělat domácí práce jako rodinnou týmovou akci. Řekněte si například, že v sobotu dopoledne budete společně uklízet. Ať tu neviditelnou práci, kterou jinak dělá žena ve svém volnu, vidí i zbytek rodiny. Učte děti, aby samy vnímaly, co je aktuálně třeba udělat. Nedávejte jim konkrétní příkaz, ale vyzvěte je: „Děti, rozhlédněte se po obýváku. Co je potřeba udělat, aby to tu vypadalo dobře a mohli jsme tu fungovat? Kdo z vás co udělá?“ Tím podporujete jejich vnímavost, protože jinak pořád budete v pozici manažerky, která přiděluje úkoly a namáhavě je vynucuje.
Vždycky ve společnosti budou lidé, kteří mají nastavené role doma tradičně. A je to v pořádku, když se v tom cítí dobře. Mně jako feministce u fenoménu tradwives vadí, že jimi prezentovaná tradiční role ženy v domácnosti s sebou nese izolaci, ekonomickou závislost a omezování životních trajektorií a možností. Nemůžu souhlasit s tím, že svět žen se omezuje na domácnost a že se ženy nemají podílet na řízení světa a jeho směřování.
Řešit to budou, ale věřím, že to bude jiné, i když bude záležet, v jaké části společnosti. Ukazuje se, že k egalitární dělbě rolí víc tíhnou vzdělanější muži. Ale svět bude ještě propojenější, takže se budeme víc inspirovat v těch jeho částech, kde to funguje lépe. A prospěje určitě i to, že bude přibývat žen na významných pozicích, které se budou snažit, aby se tyhle věci měnily k lepšímu.
Podpořte Reportér sdílením článku
Specializuje se na rozhovory a lifestylová témata, která se snaží rozbít zažité stereotypy.