Se slepotou se ještě vyrovnám. Ale být úplně hluchá, to by bylo kruté
30. září 2024
Zvětšitfoto: Iveta Polochová
Jako dítě začala ztrácet sluch. Později, když už byla matkou dvou malých dcer, se přidala i postupná ztráta zraku a lékaři jí diagnostikovali nevyléčitelný Usherův syndrom. Musela nechat práce, přestat řídit auto, což bylo možná nejsložitější: „Když bydlíte na vesnici, máte děti a autobus vám jede dopoledne a večer, je auto nezbytnost,“ říká dnes pětašedesátiletá Dagmar Prošková. S postižením se však naučila žít. A to docela intenzivně.
Říká se, že když člověk přijde o některý ze smyslů, zesílí se mu jiný. Je to pravda?
Ano. Já až pětkrát intenzivněji vnímám veškeré vůně a pachy. Někdy si připadám jako můj pejsek. Když má třeba někdo silnou voňavku a sedí přede mnou v autobuse, je ta cesta utrpení, začne mě bolet hlava, mám pocity, jako bych měla alergii.
Jak moc máte postižený zrak a sluch?
Co se týče sluchu, podle tabulek jsem prakticky hluchá, bez sluchadel z 87 až 90 procent. Oči mi odcházejí postupně. Ze začátku jsem neviděla do stran, do všeho jsem vrážela. Postupně se zrak dál zužoval, až mi zůstal jen střed, ten byl čistý. Ale dneska už se kalí i on. Vidím světlo, vás vidím zblízka, ještě vás trochu zaostřím, ale na delší vzdálenost už vás uvidím jen obrysově. A nic nepřečtu. Díky pejskovi se můžu na ulici pohybovat samostatně, ale kde nejsou přechody, začínám mít problémy. Třeba když slyším auto, nedokážu očima odhadnout, jak daleko je. Jestli ještě zvládnu přejít, nebo ne.
Jak to řešíte?
Velkou pomocí je můj pes. Anebo jdu s někým. V prostředí, kde to neznám, jedině s někým. Když jsem na cestách, dávám své omezení najevo tak, že zvednu červeno-bílou hůl pro hluchoslepé. Ale lidé dodnes nevědí, k čemu červeno-bílá hůl slouží. Je to hodně složité. Nicméně musím to brát pozitivně. Měla jsem štěstí, že jsem odmalička viděla, takže když mi někdo něco popíše, dokážu si to představit. Lidé, kteří měli slepotu vrozenou, si všechno musí představovat podle maket. Myslím, že jsem na tom i lépe než někdo, kdo přijde o zrak okamžitě, třeba po úraze. Postupně se můžu připravovat, jak to zvládat.
Dá se říct, co je pro vás horší? Ztráta zraku, nebo sluchu?
Říkám si, že s očima se vyrovnám, ale neslyšet vůbec, to by bylo kruté. Fungovat můžu díky sluchadlům. Když je sundám, jsem jak poleno, musela byste mi mluvit přímo do uší. Ale když je mám, vnímám vás a rozumím. Jsem strašně vděčná, že existují.
Přečtěte si také
Řidičák? Odevzdejte
Trpíte takzvaným Usherovým syndromem. Kdy se u vás projevil?
Podpořte Reportér sdílením článku
Pracuje v zahraniční redakci ČTK. Dřív působila jako zahraniční reportérka v redakcích MF DNES a iDNES.cz, několik let také pracovala pro mezinárodní humanitární a zdravotnickou organizaci Lékaři bez hranic. A před tím vším žila řadu let ve Velké Británii, do níž se pořád ráda vrací.
VÝBĚR DNE
