Už skoro nikomu nevěříme

Až pandemie vyhasne, přijde čas na otázku, proč v ní selhalo nejen Česko, ale většina postkomunistické Evropy: v těchto zemích počty nadměrných úmrtí výrazně přesahují průměr Evropy západní nebo Skandinávie – současně tyto státy zaznamenávají i výrazné ekonomické ztráty.

Některá vysvětlení budou zdravotní (více komorbidit typu obezity), některá demografická – ve státech východní Evropy a Středozemí mladí lidé odcházejí z domovů rodičů takřka o deset let později než ve Skandinávii, což vytváří různé podmínky pro šíření viru mezi generacemi. Další budou souviset s ekonomickým prostředím – ve státech typu Česka, Polska nebo Slovenska pracuje okolo pětatřiceti procent lidí v průmyslu, což je dvojnásobek oproti zemím, jež covid-19 úspěšně zkrotily mimo jiné masivním navýšením home office (které se samozřejmě v průmyslu zavést ve velké míře nedají).

Jedno z klíčových vysvětlení se ale podle mě týká hodnot a důvěry.

Země postkomunistické Evropy se až na výjimky stále vyznačují nižší společenskou důvěrou (například více lidí ve výzkumech souhlasí s výroky typu „většina lidí by mne podvedla, pokud by mohla“), nižší důvěrou v instituce a jejich schopnost efektivně pomáhat.

Stejně tak platí, že se instituce v době pandemie nejen v Česku, ale i na Slovensku a dalších zemích vyznačovaly tím, že dlouho nebyly kromě restrikcí schopny zavést smysluplné motivace: jasnější kompenzace poškozeným, zvýšení náhrady mzdy v prvních čtrnácti dnech nemoci (aby hrozba propadu příjmů neodrazovala lidi od testování a sebeizolace), uvolnění PCR testů zdarma, podporu skutečně postižených typů domácností – zejména rodin s dětmi – snížením daní či zvýšením přídavků na děti nebo třeba motivace firem i zaměstnanců k práci z domova.