Druhý poločas Martina Kuby. Vidíme kandidáta na premiéra pro rok 2029?

Martin Kuba prožívá osobní politický triumf. Takový výsledek – přes 47,5 procenta – ještě v krajských volbách nikdo nikdy nezískal. Obdobný volební úspěch v ODS zaznamenal jen Pavel Bém v roce 2006, když jeho strana dostala přes 54 procent hlasů ve volbách do pražského zastupitelstva. V převaze v zastupitelstvu Kubova kandidátka (34 z 55 křesel) tu Bémovu (42 ze 70 křesel) dokonce ještě lehce předčí.

Tento úspěch považuje doktor Kuba za místní záležitost a veřejně vyhlašuje, že s ním vedení strany nemá nic společného. „Bylo by velmi nešťastné vykládat to jako úspěch republikové ODS. Ten výsledek je velmi specifický a já myslím, že na těch číslech je to jasně vidět. Je to úspěch jihočeského týmu, který se mi podařilo sestavit, a jsou za ním roky práce,“ prohlašoval od vyhlášení výsledků někdejší ministr průmyslu. Od vedení své strany se lehce distancuje, dává veřejně najevo nesouhlas s konceptem koalice Spolu a kampaň vedl spíše pod značkou Kuba 2024, i když kandidující stranou byla ODS (bez dalších stran zastoupených na celostátní úrovni ve Spolu).

Druhá šance

Letošní vítězství je zatím nejvýraznějším bodem druhého poločasu Kubovy politické kariéry. Ten první skončil v letech 2013 a 2014. Tehdy v roli úřadujícího předsedy ODS dovedl stranu k historicky nejhoršímu volebnímu výsledku ve volbách do Sněmovny, když dostala jen 7,72 procenta hlasů. On sám tehdy ani mandát poslance nezískal, protože v jižních Čechách získala strana jen jedno křeslo a Kubu tehdy preferenčními hlasy přeskočil o generaci starší Jan Zahradník, který býval hejtmanem v letech 2000 až 2008. V lednu 2014 pak na kongresu Kuba odevzdal vedení ODS do rukou Petra Fialy. Sám tehdy na žádnou funkci ve vedení strany ani nekandidoval. Když na podzim 2014 neobhájil ani místo zastupitele v Českých Budějovicích, zdála se být jeho kariéra u konce.

Novou šanci dostal na čtvrtém místě krajské kandidátky v roce 2016 (v čele byl tehdy už zmíněný matador Zahradník). O čtyři roky později už Kuba krajskou kandidátku vedl, ODS skončila těsně druhá za ANO, ale dovedla utvořit většinovou koalici a někdejší ministr se stal hejtmanem. Voliči s ním byli evidentně spokojení a odměnili ho rekordním volebním ziskem.

Sólista

Už ve svém prvním politickém poločasu byl Martin Kuba občas považován za sólistu. Když se stal v roce 2012 prvním místopředsedou strany, který měl krýt záda předsedovi a premiérovi Petru Nečasovi, býval docela často přirovnáván k Pavlu Bémovi, který dělal prvního místopředsedu za dob premiéra Mirka Topolánka. A nebylo to tím, že Bém i Kuba mají lékařský diplom. O obou se říkalo, že jsou to pobočníci, které je lepší mít na očích před sebou než za zády.

Martin Kuba se stranické soudržnosti a loajality dovolával jen tehdy, když se mu to hodilo. V létě 2013 se mu nelíbilo, že by měla být volební lídryní Miroslava Němcová. Prohlašoval, že ODS musí hrát jako tým. „A snažit se o co nejlepší výsledek ODS. Osobní ambice by v tuto chvíli měly u každého ustoupit stranou ve prospěch dobrého výsledku. Za ten jsme odpovědní,“ citoval tehdy Kubova slova server Aktuálně.cz.

Určitá míra sólování zároveň přinášela Kubovi i politické úspěchy. Příkladem může být rok 2021, kdy se kraj pod jeho vedením nepodřídil vládní očkovací strategii a na vlastní pěst rozjel velkokapacitní očkovací centra. Podobný koncept se pak rozjel i jinde, například v Praze, a výrazně urychlil tehdejší očkování proti covidu.

Slovo „já“ patřilo k nejfrekventovanějším ve slovníku Martina Kuby už před dvanácti lety a s postupujícím věkem se na tom zjevně nic nemění. Je to bezesporu výhoda ve volebních kampaních a zároveň určitá nevýhoda v rámci soužití se stranickými kolegy či koaličními partnery.

Návrat?

Logickou otázkou po významném volebním úspěchu je případná proměna stranické pozice. Pavel Bém kdysi svůj triumf přetavil do získání role prvního místopředsedy. To pro něj ale byla nakonec ve stranické hierarchii konečná stanice, střet o roli předsedy s Topolánkem v roce 2008 prohrál a pak se už na jeho kariéře podepsala kombinace osobních vazeb a životního stylu.

Martin Kuba už prvním místopředsedou strany byl. Býval i ministrem, do funkce ho tehdy vynesl odchod Martina Kocourka po slavném „odklánění“ milionů před manželkou. Usilovat o návrat na ministerskou funkci by v Kubově současné situaci nedávalo příliš logiku. Prvního místopředsedu Petru Fialovi by nejspíš také dělat nechtěl – že by to nechtěl Petr Fiala, je, myslím, ještě jasnější.

Pro Kubu by tak mohlo nejspíše dávat smysl, aby si počkal, zda nebude k mání funkce předsedy a potenciálního kandidáta na premiéra.

Kdyby volby příští rok nedopadly pro ODS dobře, vznikla by ve straně nejspíš poptávka po obměně vedení. Po více než dekádě s jedním předsedou by to byl docela logický vývoj. A v takové chvíli je téměř padesátiprocentní volební zisk z krajských voleb docela dobrým odrazovým můstkem.

Jméno Martina Kuby bývá často zmiňováno pro případ, že by se ODS chtěla po příštích volbách nechat zlákat do koalice s Babišovým hnutím. Jeho pověst lehce sobeckého pragmatika se pro politický kšeft s ještě sobečtějším pragmatikem v čele ANO docela nabízí.

Pomíjí ale jednu věc a tou je věk Martina Kuby. Přestože se na politické scéně pohybuje už „odpradávna“, je mu teprve jedenapadesát. A sám asi tuší, že i když se druhá šance v politice občas naskytne, třetí je prakticky vyloučená.

Zkusme si tedy položit otázku, která by nám mohla dát vodítko směrem k politické budoucnosti jihočeského hejtmana. Je lepší vlézt ve dvaapadesáti do chomoutu s tygrem, nebo si ještě čtyři roky počkat a usilovat o vlastní vítězství? Pokud by se konaly volby na podzim 2029, bylo by Andreji Babišovi pětasedmdesát a Martin Kuba by byl pořád ještě o něco mladší než Petr Fiala v době svého volebního vítězství před třemi roky…

Taktika a ambice jdou v politice často proti sobě. Bude zajímavé sledovat, jak tento střet skončí u doktora Kuby.