Žijete s alkoholikem? Vyhledejte pomoc i pro sebe, spoluzávislost vás může vyřadit z provozu

Na film Zápisník alkoholičky přišlo v létě do českých kin bezmála půl milionu diváků. Jak jste spokojená s přijetím filmu – u kritiky i u diváků?

Kritiku nesleduji vůbec – čtu vesměs jen reakce lidí, kteří napíšou přímo mně. Vůbec nevyhledávám žádné recenze, nechodím na ČSFD. V rámci zachování duševního zdraví je lepší se tomu vyhnout.

A co vám tak lidé píšou?

Jsou to hodně pozitivní reakce, v lidech film rezonuje třeba i několik dní. Docela často se ve zprávách opakuje, že pisatelé sice věděli, na co jdou, a sami ani problém s alkoholem nemají, i tak ale ve filmu našli témata, která v nich zůstávají. Snímek totiž není jen o závislosti na alkoholu – a je fajn, že to diváci zaregistrovali.

Je i o vztazích, o krizích v nich…

Určitě. Špatné vztahy v rodinách, nedostatečná komunikace a sebepéče, špatné nastavení hranic…

Diváci často oceňují, že se otevírá důležité téma, že k tomu běží osvětová kampaň nebo že jsou herecké výkony skvělé. Na druhou stranu ale filmu vytýkají nízkou úroveň řemeslného zpracování. Jak tohle vnímáte, když jde o váš osobní příběh?

Upřímně – mně je to jedno. Film splňuje to, co jsem od něj chtěla. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. Pije v něm hlavní hrdinka moc, nebo málo? A je v něm málo léčby, nebo hodně? To je tak individuální, každý jsme jiný a šlo by o tom natočit tisíc příběhů.

Film zachycuje ženské pití v rámci určité sociální skupiny. Hrdinka Míša je takzvaná zelená vdova: na mateřské, žije na předměstí, manžela, který ji živí, skoro nevidí. Do toho má konflikty s tchyní, zároveň ale nemá problém s penězi, takže si, když to řeknu blbě, pití může dovolit…

Tohle je dost typická situace alkoholiček. Takhle to většinou začíná, a i když to často vidíme až u žen 50 plus, jejich problémy často pramení právě z období mateřské. Seniorky zase většinou začínají pít ve chvíli, kdy jim děti odejdou z domu. Toto jsou dvě nejsilnější skupiny. Takže z hlediska cílové skupiny film zasáhne tu nejobsáhlejší – co se týče alkoholiček.

Rozumím, ale píšou vám třeba i lidé z vyloučených lokalit nebo míst, která se s alkoholismem stereotypně spojují? Kdo s ním totiž nemá blízkou zkušenost, může si snadno představovat, že jde především o problém nějaké periferie.

No jasně! Lidé píšou napříč republikou a jedno z nejnavštěvovanějších kin bylo Uherské Hradiště, dále třeba Louny, Příbram… Vůbec se nebavíme o Praze a jejích multiplexech, máme mnohem větší návštěvnost v těchto lokalitách.

V hospodě vs. doma

Z Národního výzkumu užívání tabáku a alkoholu v ČR v roce 2003 vyplynulo, že u nás asi 1,5 milionu lidí pije rizikově, u 350 až 500 tisíc už jde o závislost a 6 až 7 tisíc lidí ročně na alkoholismus umře, z toho asi 600 žen. Škodlivě nebo rizikově pije čtrnáct procent žen…

A myslím, že ta čísla jsou ještě hodně podhodnocená.

… ambulantní psychiatrickou péči předloni využilo přes 23 tisíc osob, více než třetina byly ženy. V léčebnách končí ročně přes dva tisíce žen. Mohla byste trochu bilancovat, co se v českém přístupu k léčbě závislostí změnilo od doby, kdy jste se vy sama léčila?

Bohužel se toho moc nezměnilo. Řeknu to ostře: ústavní léčba, ač jsem si vědoma, že bez ní v Česku vůbec nejsme schopni fungovat, je z mého pohledu nutná možná tak u deseti procent lidí z těch, kteří ji vyhledají. Zbytek by se dal řešit jinou formou – pobytovou a terapeutickou. Ústavní léčba je primárně režimová, určená pro lidi, kteří ztratili veškeré sociální kontakty a návyky a potřebují se znovu naučit normálně žít. Ale většina lidí, kteří se závislostí bojují, potřebuje péči terapeutickou. Představa, že alkoholik je člověk s krabicákem u Penny, neplatí. Osmdesát procent alkoholiků jsou běžně fungující lidé, samozřejmě s nějakými těmi škobrtnutími, ale drží si práci i rodinu. Tam je terapie na prvním místě.

A co atmosféra ve zdejší společnosti, mění se trochu?

Je to zasekané – a po pandemii covidu ještě horší. Před ní to vypadalo, že společnost, minimálně mladá generace, směřuje k tomu, že alkohol nebude běžnou součástí života. Ale jak jsme všichni museli zůstat doma, začalo se tam i víc pít – společenské pití se proměnilo v to domácí. A spousta lidí u toho zůstala.

Společenské versus samotářské pití. Dá se říct, které je „lepší“, respektive méně nebezpečné?

Pít skrytě doma je určitě horší, protože chybí kontrola, pocit, že někdo vidí, jak se upíjím. Ale pití v hospodě s kamarády je typičtější pro chlapy a to skryté pro ženy – ty tak většinou pijí už od počátku. Muži na něj přecházejí z toho společenského postupně, až když zavnímají, že mají problém. Ženy se společenskému pití vyhýbají, protože se stydí.

Ve všech rolích najednou

Podle statistik začne pětina všech alkoholiček pít právě na mateřské. U vás v Alkosu tvoří matky na rodičovské nebo těsně po ní třetinu klientek, koneckonců i vy sama jste začala pít na mateřské. Věříte, že se s tím dá něco dělat?

Edukovat o tom, že porod vše změní. Že šestinedělí je náročné a vede k mnoha psychickým změnám – to je jedna věc a myslím, že se už docela daří to nějak změnit. Ale druhá věc je zapojení mužů.

V jakém smyslu?

Oni musejí začít vnímat, že žena nemůže stát ve všech rolích najednou. Protože ženám role neubývají, ba naopak, stále přibývají. Očekává se, že budou aktivní i jako matky, ať už sociálně, nebo profesně. Že si udrží kariéru. A do toho budou pečovat o dítě, domácnost, partnera. Dokud partner nepřijde a nepřevezme část těch rolí, minimálně v péči o dítě, budeme se hrozně těžko někam posouvat. Další věc je problém zaměstnavatelů, kteří nechtějí brát ženy s dětmi.

Setkala jste se s mnoha případy žen, které to měly podobně jako vy? Nemyslím jen tím začátkem pití na mateřské, ale i rodinnou situací, například společným bydlením s rodiči a tak dál? Trochu mi totiž připadá, že i kdyby všichni zúčastnění byli svatí, takové soužití je časovanou bombou a vede k únikovému pití…

No jasně, to tak je. Ony třeba nemusí spadnout do závislosti, ale může se to vyvinout v nějakou úzkost, mohou se cítit velmi vyčerpané a podobně.

Spoluzávislí

Vaše centrum Alkos dosud pomohlo asi 300 klientů. Pochopila jsem, že vám jde hlavně o individuální přístup a také zapojení rodiny. Můžete přiblížit, jak to ve vašem centru chodí?

První telefonát klienta, který chce nastoupit, je o tom, že zjistíme jeho stav. Pokud je schopen nastoupit rovnou bez detoxu, bude čekat maximálně týden. V prvním týdnu prochází vyšetřeními včetně psychiatrického a je zároveň zapojen do terapeutického programu, který je od pondělí do pátku od 8 do 17 hodin.

Takže velmi intenzivní…

Ano, probíhá to ve skupince maximálně 10 klientů se dvěma až třemi terapeuty, aby se jim mohli dostatečně věnovat a nic jim o klientech neuteklo. Mimoto mají klienti individuální konzultace. Zůstávají u nás čtyři, šest, osm týdnů, podle aktuálního stavu. A od půlky léčby se už pracuje s rodinou klienta.

To znamená, že se zaměřujete i na takzvaně spoluzávislé. Což je věc, o níž se v Česku pořád málo ví, dost lidí asi vůbec netuší, že jsou oběťmi – soustředí se na alkoholika a jeho problém a ztrácejí kontakt s vlastními potřebami a hodnotami. Kdy by měli lidé, kteří jsou alkoholikům nablízku, zpozornět a říct si o pomoc?

Co nejdřív! Nemusí tam být žádné signály, ve chvíli, kdy s někým takovým žijete, byste měla pomoc vyhledat kvůli sebepéči, aby se spoluzávislost nerozvinula až do těch rozměrů, že vás vyhodí z běžného fungování. Chtě nechtě vás to ovlivňuje.

A co když někomu vůbec nepřijde, že by s ním bylo něco špatně?

Ve chvíli, kdy jste na život druhého zaměřená víc než na ten svůj a svůj život mu přizpůsobujete, je to jednoznačná spoluzávislost. Jakmile se posouvají vaše hranice, což se nutně děje, i když si to neuvědomujete: když budete žít s někým, kdo pije, dva roky, vy tomu budete přihlížet a pak se zeptáte sama sebe – kdybych tak před pěti lety byla v této situaci, akceptovala bych to?

To je dost zásadní signál, ale asi už trochu pozdní.

Jo. Ale lepší než pomoc nevyhledat vůbec. Člověk v tom nemusí být sám. Existují podpůrné skupiny, individuální konzultace a tak dál. My v Alkosu máme podpůrnou skupinu pro rodinné příslušníky nebo spoluzávislé, abychom jim vysvětlili, co a proč se děje.

V souvislosti s Alkosem vám někdy vytýkají, že je léčba příliš drahá. Na kolik to ve vašem centru přijde?

Vždy záleží na délce pobytu, jde to od 180 tisíc korun (měsíční pobyt) nahoru – cena zahrnuje kompletní program, ubytování, stravu. Jsme plně soukromé zařízení, nemáme žádnou smlouvu s pojišťovnou a nebereme žádné dotace.

Existují v Česku centra srovnatelná s tím vaším?

Náš program je unikátní, ale soukromá centra, která se snaží jít podobnou cestou, jsou tu ještě dvě. Ve chvíli, kdy chcete nabízet individuální péči a kladete kvalitu nad kvantitu, je velký problém navázat spolupráci s pojišťovnou. Oni nám neproplatí péči v takovém rozsahu, v jakém potřebujeme. Pokoušela jsem se o to mnohokrát. Paradoxně – léčba ve státním zařízení na tři měsíce stojí pojišťovnu 500 tisíc korun a terapeutické péče je tam jen naprosté minimum. U nás je ten pobyt kratší, ale se spoustou terapeutické, psychiatrické, adiktologické péče – jenže pojišťovna jej proplatit nechce, i když by ji to ve výsledku stálo méně peněz.

Jaké máte v Alkosu vize do budoucna, hodláte služby nějak rozšiřovat?

Určitě. To už děláme, nezaměřujeme se jen na závislosti, ale i na úzkosti, deprese a další psychické potíže. Chtěli bychom se rozšířit na Moravu a případně na Slovensko. Můj největší sen je komplexní klinika, kde bude všechno od zdravotní péče – detox, lůžkové oddělení – přes krátkodobé a střednědobé stabilizační pobyty až po dlouhodobou péči. Včetně školky, aby to mohly využívat i maminky s dětmi. Musíme se ale zamyslet nad tím, jestli bychom na to sehnali investora. Moc bych si to přála.

Mohla byste na závěr představit kampaň Ženy s odvahou, která je s filmem propojená?

Film byl pro ni v podstatě odrazovým můstkem, kampaň začíná v druhé půli září roadshow po celé republice. Promítneme film, budu tam já, ideálně vždy nějaká žena z regionu, která bude mít odvahu svůj příběh sdílet, a nějaký odborník z organizace, která v místě působí. Dalším aspektem projektu je web Zenysodvahou.cz, který poskytne rozcestník pomoci ženám, aby efektivně našly péči, kterou právě potřebují. A samozřejmě tam budeme sbírat příběhy žen, které budou ochotné se o ně podělit.