Žijete s alkoholikem? Vyhledejte pomoc i pro sebe, spoluzávislost vás může vyřadit z provozu

Na film Zápisník alkoholičky přišlo v létě do českých kin bezmála půl milionu diváků. Jak jste spokojená s přijetím filmu – u kritiky i u diváků?

Kritiku nesleduji vůbec – čtu vesměs jen reakce lidí, kteří napíšou přímo mně. Vůbec nevyhledávám žádné recenze, nechodím na ČSFD. V rámci zachování duševního zdraví je lepší se tomu vyhnout.

A co vám tak lidé píšou?

Jsou to hodně pozitivní reakce, v lidech film rezonuje třeba i několik dní. Docela často se ve zprávách opakuje, že pisatelé sice věděli, na co jdou, a sami ani problém s alkoholem nemají, i tak ale ve filmu našli témata, která v nich zůstávají. Snímek totiž není jen o závislosti na alkoholu – a je fajn, že to diváci zaregistrovali.

Je i o vztazích, o krizích v nich…

Určitě. Špatné vztahy v rodinách, nedostatečná komunikace a sebepéče, špatné nastavení hranic…

Diváci často oceňují, že se otevírá důležité téma, že k tomu běží osvětová kampaň nebo že jsou herecké výkony skvělé. Na druhou stranu ale filmu vytýkají nízkou úroveň řemeslného zpracování. Jak tohle vnímáte, když jde o váš osobní příběh?

Upřímně – mně je to jedno. Film splňuje to, co jsem od něj chtěla. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. Pije v něm hlavní hrdinka moc, nebo málo? A je v něm málo léčby, nebo hodně? To je tak individuální, každý jsme jiný a šlo by o tom natočit tisíc příběhů.

Film zachycuje ženské pití v rámci určité sociální skupiny. Hrdinka Míša je takzvaná zelená vdova: na mateřské, žije na předměstí, manžela, který ji živí, skoro nevidí. Do toho má konflikty s tchyní, zároveň ale nemá problém s penězi, takže si, když to řeknu blbě, pití může dovolit…

Tohle je dost typická situace alkoholiček. Takhle to většinou začíná, a i když to často vidíme až u žen 50 plus, jejich problémy často pramení právě z období mateřské. Seniorky zase většinou začínají pít ve chvíli, kdy jim děti odejdou z domu. Toto jsou dvě nejsilnější skupiny. Takže z hlediska cílové skupiny film zasáhne tu nejobsáhlejší – co se týče alkoholiček.

Rozumím, ale píšou vám třeba i lidé z vyloučených lokalit nebo míst, která se s alkoholismem stereotypně spojují? Kdo s ním totiž nemá blízkou zkušenost, může si snadno představovat, že jde především o problém nějaké periferie.

No jasně! Lidé píšou napříč republikou a jedno z nejnavštěvovanějších kin bylo Uherské Hradiště, dále třeba Louny, Příbram… Vůbec se nebavíme o Praze a jejích multiplexech, máme mnohem větší návštěvnost v těchto lokalitách.

V hospodě vs. doma

Z Národního výzkumu užívání tabáku a alkoholu v ČR v roce 2003 vyplynulo, že u nás asi 1,5 milionu lidí pije rizikově, u 350 až 500 tisíc už jde o závislost a 6 až 7 tisíc lidí ročně na alkoholismus umře, z toho asi 600 žen. Škodlivě nebo rizikově pije čtrnáct procent žen…

A myslím, že ta čísla jsou ještě hodně podhodnocená.

… ambulantní psychiatrickou péči předloni využilo přes 23 tisíc osob, více než třetina byly ženy. V léčebnách končí ročně přes dva tisíce žen. Mohla byste trochu bilancovat, co se v českém přístupu k léčbě závislostí změnilo od doby, kdy jste se vy sama léčila?

Bohužel se toho moc nezměnilo. Řeknu to ostře: ústavní léčba, ač jsem si vědoma, že bez ní v Česku vůbec nejsme schopni fungovat, je z mého pohledu nutná možná tak u deseti procent lidí z těch, kteří ji vyhledají. Zbytek by se dal řešit jinou formou – pobytovou a terapeutickou. Ústavní léčba je primárně režimová, určená pro lidi, kteří ztratili veškeré sociální kontakty a návyky a potřebují se znovu naučit normálně žít. Ale většina lidí, kteří se závislostí bojují, potřebuje péči terapeutickou. Představa, že alkoholik je člověk s krabicákem u Penny, neplatí. Osmdesát procent alkoholiků jsou běžně fungující lidé, samozřejmě s nějakými těmi škobrtnutími, ale drží si práci i rodinu. Tam je terapie na prvním místě.