Emancipace je pomalá, svobodně vydechnou až moje vnučky, říká Denemarková

Před pár týdny jste se vrátila z tvůrčího pobytu ve švýcarských Alpách. O co šlo?

V roce 2019 jsem ve Švýcarsku dostala za román Příspěvek k dějinám radosti literární cenu Spycher Literaturpreis Leuk. S ní se pojí možnost během pěti let pracovat vždy dva měsíce v jižním kantonu Wallis ve městě Leuk. Ta cena je výtečně vymyšlená, udílí ji mezinárodní porota a posílá autory do hor, protože ví, že nejvíc potřebují klid. Mají k dispozici byt a peníze, aby mohli výhradně psát. Během roku mám spoustu čtení, festivalů, žiju jen s kufrem, a tak píšu hlavně ve vlaku, na letišti a po nocích. Ve Švýcarsku se pak mohu plně koncentrovat. Před rokem touto dobou jsem odsud odesílala nakladateli hotový text Čokoládové krve.

Chodíváte v horách i na túry?

Chodím, protože jindy na sportování není čas, pokud tedy nepočítám dobíhání vlaků. Potřebuji se usebrat o samotě a příroda je blaho pro duši. Loni jsem podnikla výstup na zdejší nejvyšší ledovec Aletsch. Ledovce brutálně mizí a poslala bych sem každého, kdo popírá klimatickou katastrofu. Výstup jsem málem nepřežila, protože vyžaduje skutečně horolezeckou přípravu. Ale stálo to za to.

Vášnivá. No a?

V nejnovější knize proplétáte osudy Boženy Němcové, George Sandové a Johna D. Rockefellera. První jmenovaná byla obětí národního obrození, druhá úspěšnou bojovnicí za práva žen spisovatelek a ten třetí kdysi nejbohatším člověkem světa. Bylo vám od počátku jasné, že do knihy chcete tyhle tři typy lidí?

Měla jsem mnoho variant. Tento postup se mi osvědčil u divadelní hry Spací vady – naroubovat témata na postavy, které každý zná a fungují jako univerzální „obraz“. Potřebovala jsem paralelně prosvětlit dění v habsburské monarchii, Francii a USA. Události, ke kterým došlo, ovlivnily celý svět. A věděla jsem, že to musí být román o české nátuře.

Kniha se dotýká řady témat od drancování přírody přes zvrácené vlastenectví až po genderové nerovnosti, zneužívání moci a tak dál. Někdy je ta kritika až vyhrocená. Máte nějakou mez, za kterou nejdete?

Mnohohlasí románu nezná žádné meze. Svobodu tvorby je třeba hájit zvlášť dnes, kdy ve vzduchu visí politická korektnost a mnohá témata jsou všude ve světě natolik zideologizovaná, že už pomalu není možné použít například černý humor. Autocenzura je daleko zákeřnější než cenzura – a vidím ji u spousty kolegů.

Takže román má provokovat?

Román má otevřít nové perspektivy, vést k polemice. I mě nejvíc ovlivnily knihy, kterými jsem se musela prokousat nebo mě rozčilovaly. Letos máme výročí Franze Kafky a každý papouškuje jeho větu, že kniha má být „sekerou na zamrzlé moře v nás“. Já tu sekeru házím – a spoustu lidí to irituje.