Čtyřicet žebráků na cestě k Pravčické bráně. Turismus začal měnit České Švýcarsko v 18. století

V oblasti, kde se nyní rozkládá Národní park České Švýcarsko, žili lidé od pravěku. Kdy jsou o tom první kontinuální písemné doklady?

Pro nás samozřejmě byla zásadní velká kolonizace ve 12. a 13. století, i když nějaké osady tu byly už předtím. Osobně mě ale nejvíc zajímá až období zhruba od 16. století, kdy už právě existují souvislé písemné prameny. V případě Děčína nebo České Kamenice máme výhodu, že se například dochovala víceméně souvislá řada městských účtů od 16. století. Tím pádem máte šanci sledovat, jak místní lidé žili. Staré účty vám prozradí snad i to, jakou barvu měly tkaničky na podvlíkačkách kováře. Čím blíž se dostáváte k naší osvícené době, tím víc se z účtů příběhy vytrácí.

Jak se tedy v oblasti dnešního parku žilo? Je to místo plné skal, asi to nebyl jednoduchý život.

Máte pravdu, nebyla tu zemědělská krajina jako třeba u Kolína. Ale zas tu byl les, který dával obživu v podstatě devadesáti procentům místních. Celá oblast byla takovým obchodním centrem, kde se obchodovalo nejen se dřevem, ale i s produkty, které se ze dřeva vyráběly – sudovinou, šindeli, dehtem či smolou. Největším odběratelem bylo Sasko, řeka Labe byla snadnou transportní trasou. Bez dříví a uhlí z místních lesů by nefungovaly železné hamry u Pirny, nebylo by opevnění Drážďan a neměli byste doma sbírku míšeňského porcelánu – všechna místní panství, která měla napojení na Labe, měla smlouvy na „porcelánové dříví“.

Na saské straně lesy nebyly?

V německé oblasti došlo k poměrně velkému odlesnění krajiny, třeba právě kvůli železným hamrům. Zdejší dříví sloužilo nejen jako topivo, ale také ve výrobě a na stavbách, třeba lodí. Proto se plavilo z Čech i v době, kdy se jednalo o strategickou surovinu, která se nesměla vyvážet. Všechna panství – Lipová, Česká Kamenice nebo Bynovec – měla přiznanou výjimku. Jak zásadní roli hrála v minulosti řeka, neukazuje jen obchod s dřívím, ale i dalším zbožím, například s ovocem. I v pobělohorské době, kdy odsud odešla řada lidí protestantské víry, se sem někteří mohli vracet a odvážet odsud čerstvé i sušené ovoce. Ono je to vlastně pořád stejné, veškeré zákony a nařízení se nakonec stejně podřizují ekonomice.

Jak hodně se měnily hranice mezi Čechami a Saskem v oblasti, o které mluvíme?

Hodně, linie se proměňovala s majiteli panství. A stejně hodně se lidé o hranice i přeli. Hraniční spory patří k zajímavým a šťavnatým příběhům, jaké archiválie nabízejí. Já se kdysi naivně domnívala, že se průběh hranic utvářel především vojenskou silou, za pomoci zbraní. Jenže občas hrálo větší roli, jak výmluvného svědka měla která vrchnost při „kontrole hranic“. A občas se hranice změnily i díky obyčejné motyce, jak ukazuje příběh ze zaniklé osady Zadní Jetřichovice.

Co se tam stalo?

Jednoho dne roku 1783 zjistil místní lesník při obhlídce revíru, že kdosi prokopal meandr řeky Křinice, která tvoří i dnes hranici. Domkař ze Saska pouhou motykou upravil zemskou hranici a na zabraném území začal pást krávy. Kvůli tomu se sešla mezinárodní komise, která rozhodla, že hinterhermsdorfský domkář musí řeku vrátit do původního řečiště. Což sice udělal, ale až po osmi letech. Do té doby byly Čechy o meandr chudší.

Do současné podoby se hranice stabilizovaly kdy?

Ještě po druhé světové válce došlo k drobným korekcím, ale z valné části vede současná hranice tam, kde byla už v 17. století. Když tedy budete putovat po hraničnících, máte šanci najít řadu krásných historických hraničních znamení, v Českém Švýcarsku hlavně kříže sekané do skal a balvanů – ale najdou se i jiná. Trasa ovšem dnes není příliš dostupná, část prochází klidovým územím národního parku a někde se o chuť „pohádat se o hranici“ postarala příroda. I tam, kde v roce 2022 nehořelo, se dnes nedá projít.

Žebráci a prodejci cetek

Co Pravčická brána? Hrála v minulosti nějakou významnější roli? Jak ji dřívější obyvatelé regionu vnímali?

Ptal jste se na hranice a Pravčická brána je v tomto ohledu docela zajímavé místo. Díky nejstarším hraničním protokolům totiž víme, že v určité době tvořila i hranici mezi Saskem a Čechami. Podle popisu mělo být na Velké bráně, jak se jí tehdy říkalo, vytesáno sedm křížů.

Větší roli ale začala hrát až s rozvojem turistiky, je jedním z nejstarších turistických cílů a díky ní bylo milovníky přírodních krás brzy objeveno i Hřensko. Počátky turistiky se tu datují již koncem 18. století. Začátkem 19. století pak na Pravčické bráně postavili na zkoušku první kiosek a už první rok zjistili, že je to „zlatá slepička“. Oproti tomu víc do vnitrozemí, třeba na Jetřichovicko, začali turisté proudit až v druhé polovině 19. století.

Dá se říct, jak turismus zdejší region změnil?

Bylo to hrozně rychlé. Třeba v roce 1852 napočítal hřenský úřad už kolem čtyřiceti žebráků a prodejců různých cetek, kteří čekali na turisty mířící k Pravčické bráně. Vlastně se dá říct, že od 19. století tu vypukl hon na návštěvníky. Byla tu obrovská konkurence. Pokud byste si pročítal v děčínském archivu živnostenskou korespondenci z této doby, budete se prodírat konvolutem šťavnatých udání. Jeden podnikatel udával druhého, že prodává teplé nápoje, přestože má koncesi jen na studené, nebo že má reklamu na nepovoleném místě.

Třeba v Zadních Jetřichovicích to bylo hodně divoké, protože tam stálo jen osm domů a z toho jen v jediném se oficiálně nemohli turisté ubytovat. Místní se navzájem hlídali, jen aby soused neměl třeba víc ubytovaných hostů a nekrátil mu zisk.

Jak se tu v 16. nebo 17. století mluvilo? Zněla tu jen němčina?

Pokud budete studovat předválečnou literaturu, případně i současnou německou, tak se obvykle dočtete, že se tu mluvilo jen německy. To ale neplatilo vždy. Když se podíváte do nejstarších městských knih, najdete v nich řadu českých místních názvů nebo českých příjmení a mluvilo se tady oběma jazyky. Na společenské postavení neměl jazyk žádný vliv, to je relativně mladý „vynález“.

Už jste mluvila o tom, že se odtud vozilo dřevo, a byly tu tudíž obchodní stezky. A kde jsou obchodníci, jsou i lupiči. Jak to tedy bylo se zločinem?

Věnovala jsem se tomu v knize … a v prach se obrátíš aneb Bídáci z Děčínska, v níž jsou mimo jiné podchycené i nejstarší zdokumentované případy přepadení. Skalnaté území bylo pro loupežné bandy rájem. Jedna z hmotných připomínek zločinů na obchodních trasách se kdysi nacházela u Zadních Jetřichovic. Zmizela až v 19. století, kdy byla pro výstavbu myslivny odlámána část skály Krammerstein, s vysekanými starými monogramy, letopočty a lebkou. Hraniční protokoly je objasňovaly coby památku na kramáře přepadeného a zmordovaného lupiči.

Zločinu jste se věnovala i v knize o smírčích křížích na území Českého Švýcarska. K jakým událostem se vážou ty nejznámější?

Je celkem problém to přesně říct. Samozřejmě víme, že některé z křížů jsou skutečně svázané s trestním právem. Do roku 1627 existovala šance, že když došlo k usmrcení člověka a pozůstalí se rozhodli vyřešit tragickou záležitost odškodněním, mohli s pachatelem uzavřít takzvanou smírčí smlouvu. V ní se viník s pozůstalými domluvil na finanční kompenzaci, ale i na jiných podmínkách, nejčastěji odsloužení určitého počtu mší. Vzácně se objevil i požadavek osadit kamenný kříž. Jenže málokterou smlouvu se podařilo přiřadit ke konkrétnímu kříži. U většiny z nich tak existuje jen pověst, kterou si k ní lidé vybájili.

Vám se jeden smírčí kříž, z roku 1669, který byl desítky let ztracený, vloni podařilo najít u obce Tisá. Jak?

Začala jsem ho hledat už někdy v osmdesátých letech. Kříž měl tehdy dokonce ještě pamětníka – bývalého revírníka, který kolem něj chodíval. Pán byl už dost starý a ještě víc podivný. Když jsme ho s mým tehdejším mužem vyzvedli v Jílovém, jen si natáhl holiny, bez pozdravu přisedl do auta, u Cihlářského rybníka vylezl a bez jediného slova zamířil do bažin. Zrovna bylo počasí jak ze Psa baskervillského, pro mlhu nebylo vidět na dva kroky. Pak kdesi zmizel a já měla velmi špatný pocit, že až se z mlhy zhmotní, vezme nás klackem přes hlavu. Nic takového, prostě se vynořil a zavrtěl hlavou, jako že kříž nenašel. Mlčky nasedl, mlčky vystoupil z auta, ani se neotočil – a za měsíc zemřel. Tak jsme přišli o svědka.

Takže kříž jste pak našla jak?

Prošla jsem postupně všechny možné zmínky, ale jediné, čeho se dalo chytit, bylo, že stál u potoka. Prolezla jsem oba břehy s nosem u země – a nic. Kamarádi ze Společnosti pro výzkum kamenných křížů, která působí při muzeu v Aši, tu uspořádali i mohutnou pátrací akci. Do Tisé se sjela početná kompanie „křižáků“ z celé republiky a v rojnici jsme procházeli promáčené louky a píchali sondami do země, protože jsme si mysleli, že bude zapadlý a zarostlý. A zase nic.

Až loni…

Měla jsem nečekaně volný den a napadlo mě znovu zajet do Tisé. Najednou mi došlo, že ten potok má dvě ramena, jen to levé pravidelně vysychá. Tak jsem zamířila do marastu u suchého ramene – a najednou tam byl. Až jsem se lekla, v duchu jsem doufala, že bude vidět aspoň špička, a on tam ležel v celé své nádheře, jen přerostlý kořenem jeřábu.

Po požářišti chodím v euforii

Na skalách v Českém Švýcarsku se dají najít různé značky. Co se z nich dá všechno vyčíst?

Je to různé. Asi nejčastější jsou hraniční znamení. Ale občas to jsou i záznamy tragických událostí, jak jsem se zmiňovala v případě Krammersteinu. Na řadě míst jsou jen monogramy. Ty staré luštím ráda, občas se propojí s archivními zprávami a pak je to na kankán. Třeba u dehtařských pecí, kdy mi potvrdí, kdo tu v lese pracoval. U těch současných mě ale berou čerti – mají význam jenom pro autory iniciál. Pro hledače rytin jsou pak lahůdkou takzvané vlašské značky, které do skal údajně vyryli vlašští (italští – pozn. red.) prospektoři, kteří tu před staletími hledali zlato, stříbro a drahé kamení. Jestli jsou ale skutečně „prospektorské“, kdo ví?

Vaše poslední knížka vnikla po požáru v parku v roce 2022. Hodně se v ní věnujete změně celé krajiny. Odhalil tedy požár něco, co jste si předtím neuvědomovala?

Já se hlavně potřebovala vypsat z toho, jak mě požár zasáhl, a zároveň to propojit s některými historkami z místa. Já tehdy v parku pracovala, a ač to tak z médií možná nevypadalo, ten požár jsme tam všichni duševně odskákali. Někdo se uzavřel do sebe, někdo se zhroutil, protože mu najednou zmizel svět, který znal a v němž se pohyboval desítky let. Chtěla jsem proto do knihy zanést, jak jsem celou krajinu vnímala ještě jako cácorka, pak jako člověk, který aktivně do této oblasti jezdil, a na závěr to, jak na mě působila krátce po tom ohni.

Tehdy jsem se po dlouhé době ztratila.

Nepoznávala jste krajinu?

Přesně tak, byla jsem schopná zabloudit v místech, kterými jsem v minulosti chodila div ne poslepu. Všechno bylo hnusně černé, popel a troud. Na ten zázrak, co následoval, myslím nebyl nikdo připravený. Asi ani kolegové, co věci – na rozdíl ode mě – rozumí. Teď chodím po požářišti v euforii – jen strach, že se někde ještě může odloupnout kus skály, naprasklé při požáru, ve mně zůstává. Ale přírodě? Té to pomohlo.