Čtyřicet žebráků na cestě k Pravčické bráně. Turismus začal měnit České Švýcarsko v 18. století

V oblasti, kde se nyní rozkládá Národní park České Švýcarsko, žili lidé od pravěku. Kdy jsou o tom první kontinuální písemné doklady?

Pro nás samozřejmě byla zásadní velká kolonizace ve 12. a 13. století, i když nějaké osady tu byly už předtím. Osobně mě ale nejvíc zajímá až období zhruba od 16. století, kdy už právě existují souvislé písemné prameny. V případě Děčína nebo České Kamenice máme výhodu, že se například dochovala víceméně souvislá řada městských účtů od 16. století. Tím pádem máte šanci sledovat, jak místní lidé žili. Staré účty vám prozradí snad i to, jakou barvu měly tkaničky na podvlíkačkách kováře. Čím blíž se dostáváte k naší osvícené době, tím víc se z účtů příběhy vytrácí.

Jak se tedy v oblasti dnešního parku žilo? Je to místo plné skal, asi to nebyl jednoduchý život.

Máte pravdu, nebyla tu zemědělská krajina jako třeba u Kolína. Ale zas tu byl les, který dával obživu v podstatě devadesáti procentům místních. Celá oblast byla takovým obchodním centrem, kde se obchodovalo nejen se dřevem, ale i s produkty, které se ze dřeva vyráběly – sudovinou, šindeli, dehtem či smolou. Největším odběratelem bylo Sasko, řeka Labe byla snadnou transportní trasou. Bez dříví a uhlí z místních lesů by nefungovaly železné hamry u Pirny, nebylo by opevnění Drážďan a neměli byste doma sbírku míšeňského porcelánu – všechna místní panství, která měla napojení na Labe, měla smlouvy na „porcelánové dříví“.

Na saské straně lesy nebyly?

V německé oblasti došlo k poměrně velkému odlesnění krajiny, třeba právě kvůli železným hamrům. Zdejší dříví sloužilo nejen jako topivo, ale také ve výrobě a na stavbách, třeba lodí. Proto se plavilo z Čech i v době, kdy se jednalo o strategickou surovinu, která se nesměla vyvážet. Všechna panství – Lipová, Česká Kamenice nebo Bynovec – měla přiznanou výjimku. Jak zásadní roli hrála v minulosti řeka, neukazuje jen obchod s dřívím, ale i dalším zbožím, například s ovocem. I v pobělohorské době, kdy odsud odešla řada lidí protestantské víry, se sem někteří mohli vracet a odvážet odsud čerstvé i sušené ovoce. Ono je to vlastně pořád stejné, veškeré zákony a nařízení se nakonec stejně podřizují ekonomice.

Jak hodně se měnily hranice mezi Čechami a Saskem v oblasti, o které mluvíme?

Hodně, linie se proměňovala s majiteli panství. A stejně hodně se lidé o hranice i přeli. Hraniční spory patří k zajímavým a šťavnatým příběhům, jaké archiválie nabízejí. Já se kdysi naivně domnívala, že se průběh hranic utvářel především vojenskou silou, za pomoci zbraní. Jenže občas hrálo větší roli, jak výmluvného svědka měla která vrchnost při „kontrole hranic“. A občas se hranice změnily i díky obyčejné motyce, jak ukazuje příběh ze zaniklé osady Zadní Jetřichovice.

Co se tam stalo?

Jednoho dne roku 1783 zjistil místní lesník při obhlídce revíru, že kdosi prokopal meandr řeky Křinice, která tvoří i dnes hranici. Domkař ze Saska pouhou motykou upravil zemskou hranici a na zabraném území začal pást krávy. Kvůli tomu se sešla mezinárodní komise, která rozhodla, že hinterhermsdorfský domkář musí řeku vrátit do původního řečiště. Což sice udělal, ale až po osmi letech. Do té doby byly Čechy o meandr chudší.

Do současné podoby se hranice stabilizovaly kdy?

Ještě po druhé světové válce došlo k drobným korekcím, ale z valné části vede současná hranice tam, kde byla už v 17. století. Když tedy budete putovat po hraničnících, máte šanci najít řadu krásných historických hraničních znamení, v Českém Švýcarsku hlavně kříže sekané do skal a balvanů – ale najdou se i jiná. Trasa ovšem dnes není příliš dostupná, část prochází klidovým územím národního parku a někde se o chuť „pohádat se o hranici“ postarala příroda. I tam, kde v roce 2022 nehořelo, se dnes nedá projít.

Žebráci a prodejci cetek

Co Pravčická brána? Hrála v minulosti nějakou významnější roli? Jak ji dřívější obyvatelé regionu vnímali?

Ptal jste se na hranice a Pravčická brána je v tomto ohledu docela zajímavé místo. Díky nejstarším hraničním protokolům totiž víme, že v určité době tvořila i hranici mezi Saskem a Čechami. Podle popisu mělo být na Velké bráně, jak se jí tehdy říkalo, vytesáno sedm křížů.

Větší roli ale začala hrát až s rozvojem turistiky, je jedním z nejstarších turistických cílů a díky ní bylo milovníky přírodních krás brzy objeveno i Hřensko. Počátky turistiky se tu datují již koncem 18. století. Začátkem 19. století pak na Pravčické bráně postavili na zkoušku první kiosek a už první rok zjistili, že je to „zlatá slepička“. Oproti tomu víc do vnitrozemí, třeba na Jetřichovicko, začali turisté proudit až v druhé polovině 19. století.