Jak padla nesmrtelná Káťa. Třicetiletá snajperka a máma malého Denyse zemřela u Avdijivky

Hele, chci o tobě udělat reportáž, velkou! Pro Němce a pro Čechy – povídám tomu prckovi, co pokuřuje na schodech, v jedné ruce cigáro, v druhé plecháček s kávou. „Ale musíš mluvit slušně, tak jak se na dámu patří.“ „Pizda jebať na chuj!“ přiletí ke mně její odpověď jako salva z raketometu. Vojáci okolo se smíchy lámou v pase, ona se jen ušklíbne. Je jasné, že ještě krok a dá mi klidně ránu pěstí. Tahle holka si umí zjednat prostor. 

Vlastně toho o Kátě moc nevíme. Jen to, že je jí čerstvě třicet. Že pochází z Kramatorsku, a že když se tady na Donbase před deseti lety začali roztahovat separatisté, ze dne na den odmítla mluvit rusky. Během chvíle se naučila bezchybně ukrajinsky a jinak teď už nepromluví. Bez výjimek. Miluje své horské kolo, které má zaparkované v kůlně, nikdo se ho nesmí – stejně jako jí samotné – ani dotknout. Moc víc toho o ní nevíme – ona totiž minulost zde na frontě není důležitá. Platí jen to, co je teď a tady. A také jestli je na tebe spoleh. A spoleh, ten na Káťu je. Unese svůj šestikilový kvér a k tomu pětašedesát kilogramů nákladu.  

Je to jedna z nemnoha holek v ukrajinské armádě, která doopravdy bojuje. Dívky zde k vidění sice občas jsou – většinou coby zdravotnice, skladnice, armádní novinářky anebo také coby okrasné doplňky důstojníků. Jenže Káťa je jiná, je snajperka. Ona ruské nepřátele zabíjí. Kdepak pěstěné nalepené nehty! Ona má v dlaních zažranou zákopovou špínu. Bydlí sama v pokojíčku dva krát dva a půl metru, spí na kavalci pod velkou žluto-modrou vlajkou. „Hele, Káťo, jak ty to máš vlastně s chlapy?“ zeptám se jí jednou s jistým podezřením. „Normálně, na západní Ukrajině mám manžela a syna!“ vyrazí mi tou odpovědí dech. „Jo, jo, Kaťjucha má někde nějakou rodinu,“ odkývají mi to její spolubojovníci, když jim překvapeně ten drb sdělím. O příbuzných prý ale nikdy nemluví. 

„Jak asi ten její manžel vypadá?“ napadá mě od té doby často.

Káťa se tady nikdy na žádného chlapa ani nepodívá. Rádi ji přitom mají všichni. Jsou na ni pyšní. Ženská – a odstřelovačka! Ta naše! 

Příliš dlouho

Káťa tady s námi už není. Jak na to stále nemyslet? Ale jak vůbec o tom psát? V téhle proklaté válce umírají denně stovky, možná tisíce lidí, jenže nikdy, nikdy až do posledního nevěříte, že smrt přijde tak blízko. Věděli jsme, že Káťa, Kaťjucha, ta je přece nesmrtelná. Že tomuhle bojovému skřítkovi, jak jsme jí z legrace mezi sebou říkali, se nikdy nic nemůže stát. Že Whisky, což byl její oficiální armádní volací znak, se z akce vždycky v pořádku vrátí. 

Mezi Vuhledarem a Avdijivkou tuhle holku z 53. brigády znali skoro všichni a my chtěli věřit tomu, že je, jako i my sami, nesmrtelná. Jenže kdepak – projektily, granáty a miny, klouzavé bomby a sebevražedné drony nenasytně rozsekávají těla na kusy. Hodinu za hodinou, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Fronta rusko-ukrajinské války je fronta čekání na smrt. Nad hrdinstvím zde vládne odpudivá statistika, v níž na každého přijde řada. 

A Káťa tu byla už příliš dlouho…

Mylný zásah

Nejblíž měla k Pandovi. Vlastně tady u jednotky s tímhle třiadvacetiletým klukem začínala. Pandův rodný dům i máma zůstaly na území okupovaném Putinovou armádou, a tak i když i on sám mluvil od narození rusky, měl dobrý důvod Rusy nenávidět. 

V prvních měsících velké války na jaře 2022 spolu Káťa s Pandou bojovali na Donbase u Volnovachy a pak i u Vuhledaru. Občas tvořili snajperský tým, jindy se zase kryli. Tak se stalo, že Káťa Pandu málem zabila. On tehdy operoval spolu s družstvem pěšáků, byly to boje o domky na kraji vesnice. Panda na to vzpomíná: „Už se hodně šeřilo, když jsme šli opatrně skrz zahrady na Rusy zaútočit. Najednou zničehonic šílená rána do prsou, bylo mi okamžitě jasný, že jsem to koupil. Viděl jsem, že krvácím, a netušil jsem, jestli jsem ještě živej, anebo už ne. Hned mi došlo, že to musel bejt snajpr. Jenže ne ruskej, ale náš, přilétlo to z naší strany! Kdo jinej nežli Káťa, která nás měla krýt? Musela si nás v tom podvečeru splést.“

Pěšáci ohlásili do vysílačky, že to Panda schytal. Káťa tehdy prý na své pozici zkameněla a nemohla se půl hodiny hrůzou pohnout. Ze své samonabíjecí ukrajinské pušky UAR-10 trefila na osm set metrů svého kamaráda přímo na komoru! Naštěstí však tehdy nepoužila průbojně-zápalné střelivo, a tak devět-apůlgramový projektil jejího náboje ráže 7,62 × 51 mm zastavila Pandova neprůstřelná vesta. Jenom plášť střely se po dopadu smekl a rozsekl Pandovi ruku, odtud ta krev. Panda si pak nechal na hrudi v místě, kam se jeho spolubojovnice trefila, vytetovat terč. Vzpomínku na to, jak se podruhé narodil. 

Na to se neptej

„Nikdy, nikdy, nikdy se už takhle neptej! Můžeš se ptát na cokoliv, jen tuhle otázku nesmíš snajprovi nikdy položit!“ utrhne se na mě Prokurátor jedinkrát za ty měsíce, co ho znám. Urostlý šestatřicetiletý bojovník s minulostí zápasníka, vždy v dokonale padnoucí uniformě. Než se dobrovolně přihlásil do války, býval státním zástupcem, odtud ta přezdívka. On, tohle ztělesnění vojenské autority, je velitelem jednotky odstřelovačů 53. brigády, do které patří i Káťa. Teď mi Prokurátor dává lekci, v ruštině si je jistější: „Žádnej snajpr, kterej za něco stojí, ti nikdy neřekne, kolik doopravdy zabil lidí. Zaprvé – a to si zapamatuj: my lidi nezabíjíme! My eliminujeme nepřítele. Zadruhé: jak můžu vědět, co se tam, kilometr od ústí hlavně mé pušky, stalo? Důležité je, že ten kulomet po nás přestal střílet. Jestli tam všichni chcípli, jestli jsou jen postřelení, anebo prostě utekli, je skoro jedno. Rozhodující je, že máme od toho kulometu pokoj – bojový úkol je splněn.“

Káti se na to pak už otevřeně zeptat nedokážu, ale stejně mi to nedá. V jejich družstvu se šušká, že je hodně dobrá, určitě už Rusů sejmula nejmíň dvacet. A možná taky padesát. Ale Panda je prý ještě lepší. 

Po Volnovaše, Vuhledaru a Bachmutu nakonec Prokurátorovi odstřelovači brání Avdijivku. Ještě v létě 2023 tam působí, jak se na snajpry patří. Stovky metrů za frontou trpělivě vyčkávají ve svých zamaskovaných pozicích a odtud nepřátelské vojáky likvidují. Však má také Prokurátor na stejnokroji nášivku One shot – One kill. Pak ale přijde podzim a s ním nekonečné ruské útoky podpořené leteckými údery. Jediný dopad půldruhé tuny těžké klouzavé bomby zbourá celý panelák. Rusové nakonec vpadnou nezajištěným podzemním drenážním kanálem Ukrajincům do zad, překvapí je a pevnost Avdijivka se zhroutí. 

Situace na bojišti se dramaticky odlišuje od tiskových zpráv generálního štábu ukrajinské armády. Rozvážný taktický ústup do připravených pozic? Kdepak. V únorovém bahnu se Ukrajinci stahují za bílého dne otevřenými poli a Rusové jim při tom dýchají na záda a zároveň to do nich sypou ze všeho, co mají k dispozici. 

Prokurátorova kdysi pětadvacetičlenná jednotka přijde o pět mužů, jsou mrtví a nezvěstní. Kromě velitele a jeho dvou zástupců a samotné Káti utrpí všichni ostatní vojáci zranění. Často opakované. Špatně dopadne Volt, sice přežije, ale bez ruky a půlky tváře. 

Bude to nakrátko

21. února 2024 nám před barákem zastaví náklaďák, z něj vyskáče sedm maníků. V maskáčích, se zbraněmi v rukou, s plnou polní na zádech a v zablácených botách se hrnou do naší nejteplejší místnosti, aby se aspoň trochu ohřáli. Teď je přivezli z první linie a večer se tam budou zase vracet. Čeká je ten nejobávanější úkol – budou krýt ukrajinský ústup. Povede je Káťa a přibere si ještě našeho Malého – po třech dnech tam tak vystřídá Pandu a jeho muže. „Mám si vzít pušku?“ ptá se Káťa svého velitele. Ten jí vysvětlí, že její dlouhá odstřelovačka tam bude jenom na obtíž. „Vezmi si jen ákáčko, tam to bude nakrátko,“ poradí jí. 

Jindy věčně dobře naladěný Malyj si balí věci a ani se při tom neusměje. 

„Na jak dlouho tam jdete, na tři dny?“ zeptám se ho. 

„Tři dny tam znamenají sebevraždu! Nemáš tucha, jaký peklo se tam odehrává!“ řekne mi rozmrzele. 

„Tak na jak dlouho tam teda jdete?“ nenechám se odbýt. 

„Na tři dny!“ zamumlá a ani se mi při tom nepodívá do očí.

Do první linie

Vojáci se na frontu zaváží večer. Rychle vyskáčou z auta a pak se úplnou tmou – tak, aby je neviděly ruské drony – přesouvají kolem křovin rozbitého remízku. Táhnou s sebou tolik střeliva, kolik jen můžou unést. Každý má deset plných zásobníků a pytel patron k tomu. Káťa vede a velí, je tady nejzkušenější. Těch pět kilometrů jdou tři hodiny a až před desátou dorazí na poslední pozici, dál už jsou jenom Rusové. Skočí do jámy, kde je čeká Panda. Má tam zraněného kulometčíka, záda plná střepin. Panda s Káťou se jen rutinně vystřídají. Na velké řeči tady nikdo nemá ani čas, ani chuť. 

Káťa v téhle větší jámě zůstane a nechá si tu po ruce Malého a ještě čtyři pěšáky. Tři zbývající bojovníky pošle do kráteru padesát metrů napravo od nich. Můžou se tak vzájemně krýt. 

Panda vyvede své muže nočním remízkem zpět k autu a zaveze zraněného kulometčíka na polní ošetřovnu. Uprostřed noci dorazí na základnu, vleze do horké sprchy, a když vyjde, převlékne se do suchého. Pak vyrazí pěšky do tmy, blátem přes pole, tentokrát se ale nevyhýbá ruským dronům nýbrž vlastním, ukrajinským kontrolním stanovištím. 

Panda se rozhodl, pro něho tahle válka skončila. Nedokáže ta jatka dále snášet. Nenechá se tady zabít. Chce do tepla, ke své holce do Dněpru. Do toho Dněpru, kde jsou každý večer plné restaurace, jako by o dvě stě padesát kilometrů dál na východ žádná válka ani neexistovala. Když zástupce velitele zjistí, že se po Pandovi slehla zem, okamžitě mu to docvakne. Skočí do auta a jede najisto. Uprostřed nočního pole Pandu opravdu najde. „Nech toho a koukej se se mnou vrátit!“ snaží se dezertéra přesvědčit. Jenomže Panda se už rozhodl. Chce ke své holce. Chvíli se dohadují a pak mu šéf řekne: „Tak si, sakra, naskoč!“ a odveze ho do Pokrovsku na nádraží. Většinu z těch 120 000 hřiven (kolem 70 000 Kč) měsíčního žoldu vojáka v první linii prohrál Panda v ruletě, v hazardní aplikaci, co má v mobilu. Naštěstí mu ale zbylo dost na taxíka do Dněpru. Chce ke své holce!

Dávka do nebe

Ta jáma padesát metrů napravo dostane přímý minometný zásah jen chvíli poté, co se tam na Kátin rozkaz ti tři muži přesunou. Jsou na místě mrtví. Za svítání pošlou Rusové do útoku tři bojová vozidla pěchoty. Dvě se podaří dělostřelectvu poškodit, vyskáčou z nich ale pěšáci a začnou Kátinu pozici obkličovat. 

„Whisky, Whisky, to je Prokurátor.“  – „Prokurátore, to je Whisky.“ Šéf snajprů ve štábu sleduje válečnou vřavu na monitoru, kam se přenáší obraz z dronu, jenž visí Kátě nad hlavou. Prokurátor dává povely do vysílačky. Snaží se Káťu, Malého a ty čtyři pěšáky, co jsou ještě naživu, dostat z té utahující se smrtící smyčky. 

„Whisky, Whisky, to je Prokurátor, musíte se stáhnout.“  – „Prokurátore, to je Whisky!“ – „Whisky, Whisky, to je Prokurátor, musíte nabrat další tři zraněné.“  – Whisky, Whisky, to je Prokurátor, stahujte se rychleji.“  – „Whisky, Whisky, to je Prokurátor, slyšíš mě, pošleme za vámi bojové vozidlo pěchoty, vyveze vás odtamtud!“ 

Nekonečná pauza, nakonec se ale po pár dalších minutách Káťa ozve: „Prokurátore, to je Whisky!“ Stěží odpovídá, nemůže popadnout dech a její hlas zní nejistě dětsky a prosebně. 

„Whisky, Whisky, to je Prokurátor, už za vámi jedou, vydržte!“  Po dalších dvou minutách velitel pokračuje.  „Whisky, Whisky, to je Prokurátor, to naše bojové vozidlo pěchoty právě dostalo zásah, musíte dál sami.“  – „Whisky, Whisky, to je Prokurátor, zprava je to čistý, hlídej si to zleva a utíkej. Slyšíš mě? Utíkej!“  – „Whisky, Whisky, to je Prokurátor, kolem tamhle toho vraku musíte proběhnout co nejrychleji!“ 

Nikdo netuší, že pod tím vrakem jsou zalehlí a připravení dva Rusové. Probíhají jim přímo před nosem a Rusové je tam rozstřílejí všechny. Káťu první. Jen Malyj, když padá, pokouší se ještě vztyčit na kolenou, ale ta dávka, co posílá ze svého kalašnikova, už jde do nebe. 

Vyznamenání pro Pandu

Na základně stojí kolem ohromného monitoru v půlkruhu chumel šesti mužů. Skoro jako chlapi v hospodách, co pozorují rozhodující fotbalový turnaj. Jen tihle mají maskáče a mlčí. Je po všem. Dron znovu a znovu nalétává nad mrtvá těla. „Ach, Káťo, Káťo…,“ zanaříká Anžej a všichni se beze slova po jednom vytratí. Anžej si sedne na postel, oběma rukama si chytne hlavu a rve si vlasy. 

Zástupce velitele, skoro šedesátiletý veterán rusko-ukrajinské války, Ivanovič vezme na vodítko své štěně stafordšírského bulteriéra, a když se s ním až pozdě za tmy vrátí, má rudě napuchlé oči.  Alexej stojí na hlídce, pokuřuje a s nepřítomným pohledem se mně snaží vysvětlit, že takhle to je lepší. „Nedopadlo to nejhůř. Mohlo to bejt horší, kdyby Káťa padla do zajetí. Tam by si zažila strašné věci. Takhle to nebylo nejhorší,“ přesvědčuje sebe i mě. A dodá, že když na začátku války zajali Ukrajinci doněckou snajperku Baghíru, bojující na straně Rusů, bylo to prý hodně ošklivé.

Za soumraku dorazí ze štábu na základnu i velitel Prokurátor. Je odhodlaný se v noci probít s tankem skrz pole a vyvézt odtud ta mrtvá těla. Jenže mezitím Rusové postoupí o celý kilometr a na nic takového nemůže být ani pomyšlení. 

Prokurátor na mě kývne, ať si sednu, a položí přede mě na stůl obálku. „Koukej, co dnes přišlo!“ Rozbalím papír i igelitovou fólii. Na červeno-černé stužce se pohupuje zlatavá medaile. Vedle lejstro s věnováním: Příkazem velitele Ozbrojených sil Ukrajiny z 6. 1. 2024 se Ivan Michajlovič Berezin vyznamenává Zlatým křížem. Podepsán osobně V. F. Zalužnyj. „Vyznamenání pro Pandu, dorazilo dnes,“ řekne velitel. 

Pohřeb

Boje u Avdijivky neutuchají, Rusové využívají toho, že se jim Ukrajince podařilo vyhnat z jejich opevnění, a tlačí je dál a dál. V Prokurátorově jednotce – kromě velitele a jeho dvou zástupců – nezůstal už ani jediný odstřelovač. Všichni padli. Prokurátor si vyžádá posily, aby vůbec mohl vykazovat nějakou bojovou činnost. Dostane čtyři pěšáky. Do týdne je jeden z nich mrtvý a jeden těžce zraněný. 

Začátkem jara rozhodne ukrajinské armádní velení o tom, že celá 53. brigáda je tak vyčerpaná a utrpěla takové ztráty, že je potřeba ji vyměnit. Prokurátorovi muži si tak můžou po roce bojů konečně odpočinout. Panda si to vyznamenání od Zalužného nikdy nepřevezme, k jednotce se už nevrátí. Je se svou holkou v Dněpru a pracuje načerno v myčce aut. 

Ještě měsíc po její smrti svítí v Kátině cimře žárovka a hřeje tam přímotop, co jí věnoval Anžej v lednu k třicetinám. Na stole nůž a patrona, jako by odešla včera. Všichni se tam bojí z úcty vstoupit. Káťa nezanechala žádný kontakt na své příbuzné. Nakonec se přes dobrovolníky, kteří snajperku materiálně podporovali, podaří najít Kátinu mámu. A pak i jejího muže a syna. Tak se dozvědí, co se u Avdijivky s jejich Katerynou stalo. Nějakým zázrakem, možná trikem, se podaří Kátino tělo po měsíci od Rusů získat. 

Pochovají ji 16. dubna 2024 na Volyni, v Ostrohu, kousek od Rivna. Poznám je okamžitě. Ten klouček vypadá jako dokonalý Kátin klon. Šestiletý blonďáček s hezkým oválným obličejem a modrýma ubrečenýma očima. Choulí se před dřevěným chrámem svatého Mykoly Pravoslavné církve Ukrajiny ke svému tátovi. A ten šedivějící brýlatý třicátník ho k sobě tiskne. Stojí vedle rakve přikryté žluto-modrým praporem, kráčí v pohřebním průvodu až na náměstí plné stovek klečících lidí se sklopenými hlavami. Objímají se na hřbitově, když rakev dosedne do hrobové jámy. Salva čestné stráže. Všichni se už rozcházejí, jen ten chlapec stojí nad máminým hrobem, v rukou tu složenou ukrajinskou vlajku z její rakve. Prý na věčnou památku. Poprchává. 

Tam na východě

Následující den se zpátky na hřbitov vydáme s Andrijem, Kátiným mužem a čerstvým vdovcem. Musíme na dvojramenný dřevěný kříž připevnit Kátinu fotografii, tak se to sluší a patří.  Vruty do lakovaného dřeva ne a ne zalézt, nakonec ten obrázek přimotáme obyčejnou izolepou. Fouká ostrý vítr a modré nebe je plné dubnových kumulů. Sedíme na lavičce, koukáme na ten poslední z hrobů na venkovském hřbitově. Portrét copaté Káti zakryl sošku Krista, stejně blýskavou jako to Pandovo nikdy nepředané válečné vyznamenání. Andrij se mezi vzlyky rozpovídá. 

„Naposledy za námi přijela někdy na podzim. Jen na pár dní. Ustlala si tehdy mezi mnou a klukem, na zemi, přímo pod stolem. Prý že tak je zvyklá, že takhle se cítí v bezpečí. Celé noci tam pak naříkala. Vyla jako zvíře a křičela ze spaní. Nikdo si prý neumíme představit, co se tam na východě odehrává.“

Občanské jméno Pandy bylo autorem změněno kvůli vojákově bezpečnosti.