Jak padla nesmrtelná Káťa. Třicetiletá snajperka a máma malého Denyse zemřela u Avdijivky

Hele, chci o tobě udělat reportáž, velkou! Pro Němce a pro Čechy – povídám tomu prckovi, co pokuřuje na schodech, v jedné ruce cigáro, v druhé plecháček s kávou. „Ale musíš mluvit slušně, tak jak se na dámu patří.“ „Pizda jebať na chuj!“ přiletí ke mně její odpověď jako salva z raketometu. Vojáci okolo se smíchy lámou v pase, ona se jen ušklíbne. Je jasné, že ještě krok a dá mi klidně ránu pěstí. Tahle holka si umí zjednat prostor. 

Vlastně toho o Kátě moc nevíme. Jen to, že je jí čerstvě třicet. Že pochází z Kramatorsku, a že když se tady na Donbase před deseti lety začali roztahovat separatisté, ze dne na den odmítla mluvit rusky. Během chvíle se naučila bezchybně ukrajinsky a jinak teď už nepromluví. Bez výjimek. Miluje své horské kolo, které má zaparkované v kůlně, nikdo se ho nesmí – stejně jako jí samotné – ani dotknout. Moc víc toho o ní nevíme – ona totiž minulost zde na frontě není důležitá. Platí jen to, co je teď a tady. A také jestli je na tebe spoleh. A spoleh, ten na Káťu je. Unese svůj šestikilový kvér a k tomu pětašedesát kilogramů nákladu.  

Je to jedna z nemnoha holek v ukrajinské armádě, která doopravdy bojuje. Dívky zde k vidění sice občas jsou – většinou coby zdravotnice, skladnice, armádní novinářky anebo také coby okrasné doplňky důstojníků. Jenže Káťa je jiná, je snajperka. Ona ruské nepřátele zabíjí. Kdepak pěstěné nalepené nehty! Ona má v dlaních zažranou zákopovou špínu. Bydlí sama v pokojíčku dva krát dva a půl metru, spí na kavalci pod velkou žluto-modrou vlajkou. „Hele, Káťo, jak ty to máš vlastně s chlapy?“ zeptám se jí jednou s jistým podezřením. „Normálně, na západní Ukrajině mám manžela a syna!“ vyrazí mi tou odpovědí dech. „Jo, jo, Kaťjucha má někde nějakou rodinu,“ odkývají mi to její spolubojovníci, když jim překvapeně ten drb sdělím. O příbuzných prý ale nikdy nemluví. 

„Jak asi ten její manžel vypadá?“ napadá mě od té doby často.

Káťa se tady nikdy na žádného chlapa ani nepodívá. Rádi ji přitom mají všichni. Jsou na ni pyšní. Ženská – a odstřelovačka! Ta naše! 

Příliš dlouho

Káťa tady s námi už není. Jak na to stále nemyslet? Ale jak vůbec o tom psát? V téhle proklaté válce umírají denně stovky, možná tisíce lidí, jenže nikdy, nikdy až do posledního nevěříte, že smrt přijde tak blízko. Věděli jsme, že Káťa, Kaťjucha, ta je přece nesmrtelná. Že tomuhle bojovému skřítkovi, jak jsme jí z legrace mezi sebou říkali, se nikdy nic nemůže stát. Že Whisky, což byl její oficiální armádní volací znak, se z akce vždycky v pořádku vrátí.