Lepší Praha. Nové čtvrti budou vypadat jako Vinohrady nebo Dejvice

Zatím je to jen pár desítek metrů pěšího bulváru s květinami, stromky a moderními lavičkami, na kterých v nedělním zářijovém podvečeru převažují zamilovaní teenageři. Když ale drze využijete dvířek, která za sebou nezavřel jeden z dělníků, a vlezete za ohradu na staveniště, otevře se před vámi obrovský prostor, na němž vznikne celá nová čtvrť. Projekt nazvaný Smíchov City zaplní prostor od autobusové stanice Na Knížecí až ke Smíchovskému nádraží.

První dva bloky domů v severní části blíže k Andělu už stojí. Někde se ještě dotahují vnitřní práce, jinde už jsou otevřené obchody s potravinami či kavárny. Stavby ohraničují ulice pojmenované po významných ženách nedávné minulosti, profesorce filozofie a komunistické vězeňkyni Růženě Vackové, socioložce a disidentce Jiřině Šiklové a malířce Toyen. Centrální pěší bulvár i škola, která v rámci projektu vznikne, ponesou jméno Madeleine Albrightové, která se pod jménem Marie Jana Korbelová právě na Smíchově narodila. 

„Přejeme si, aby každá z našich čtvrtí byla výrazem určité symboliky a identity. V projektu Smíchov City chceme připomenout významné ženy, které spojuje celoživotní úsilí o svobodu, demokracii a boj proti totalitě,“ uvedl developer Luděk Sekyra, jehož společnost Sekyra Group za celým projektem stojí. Doplňuje také, že se tak snaží napravit určitou historickou nespravedlnost, protože se v Praze jmenuje po ženách méně než pět procent všech ulic.

Další z ulic bude pojmenována po sběratelce a mecenášce umění Medě Mládkové. V projektu budou i parky Hannah Arendtové nebo Alice a Anny Masarykových. Doplní je ulice pojmenované po spisovatelích Josefu Škvoreckém a Františku Langerovi.

Jména ulic a prostranství však nejsou tím hlavním, v čem je smíchovský projekt z pohledu rozvoje Prahy důležitý. Je totiž příkladem budování skutečně kompaktní čtvrti, která v sobě zahrnuje bytovou výstavbu a kancelářské a obchodní prostory a jejíž součástí bude i nová centrála České spořitelny. Čtvrti, jež se staví v takzvané blokové výstavbě, tedy s klasickými ulicemi, které tvoří bloky domů, jak to známe třeba z Vinohrad, Dejvic nebo Vršovic.

Takový projekt umožnila existence Pražských stavebních předpisů (PSP), které si město prosadilo navzdory tuhému odporu ministerstva pro místní rozvoj. Platí od roku 2016, od té doby byly už několikrát novelizovány. Díky nim je možné v Praze realizovat i výstavbu, která neodpovídá striktní kombinaci všech českých norem a zásad územního plánování.

„Dovedl bych si představit, že již postavené domy na Smíchově klidně mohly být ještě o patro či dvě vyšší, ale i tak je to dobrý příklad toho, jak budovat novou čtvrť,“ říká Petr Hlaváček, který byl u zrodu PSP v letech 2015 a 2016 jako šéf Institutu pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy (IPR). Nyní je už druhé volební období náměstkem primátora zodpovědným za územní rozvoj. Zdůrazňuje, jak je důležité, aby příprava tak velkého projektu probíhala v úzké součinnosti všech zúčastněných stran, včetně projednávání s místními obyvateli. Role města podle něj spočívá i v tom, aby dovedlo slaďovat různé zájmy.

Zpátky do centra

Současný šéf IPR Ondřej Boháč popisuje, že bloková výstavba v Evropě ustoupila do pozadí v poválečném období, kdy se nejen u nás, ale i na západě začal více prosazovat takzvaný koncept modernistických sídlišť. Jenže v moderních evropských metropolích se pokračovalo dál a postupem času se vrátili k takzvanému zahušťování měst, protože to dávalo ekonomický smysl a má to i pozitivní vliv na kvalitu života obyvatel. „My se tímto směrem vydáváme po nějakých čtyřiceti padesáti letech,“ podotýká Ondřej Boháč.

Podle architekta Pavla Hniličky, který se problematice zahušťování měst dlouhodobě věnuje, je dnes koncept měst krátkých vzdáleností, kde se lze vyhnout nekonečným cestám autem a obejít si spoustu věcí pěšky, stále více považován za příznak lepší kvality života a bydlení. „U nás zatím ještě tolik projektů tohoto typu nestojí a spíše se připravují nebo rozjíždějí, ale ve společenském vnímání je zřetelný posun,“ říká. Je to podle něj znát jak u budoucích obyvatel takových čtvrtí, tak i v postojích ze strany měst a jejich orgánů. „To je extrémně důležité, pokud to například Praha vnímá jako žádoucí, tak se to také bude opravdu dít. Kdyby se k tomu stavěla negativně, blokovala by to a vytvářela překážky,“ zdůrazňuje Pavel Hnilička.

Zasazuje také různé urbanistické přístupy do dobových souvislostí. Představa optimálního bydlení na okraji města v zeleni vycházela z dob, kdy byla v centrech koncentrována průmyslová výroba, často s vysokou spotřebou uhlí. Prostředí tak bylo špinavé a nezdravé, proto se jevila sídliště či další bytová výstavba mimo centra jako ideální řešení. Jenže s přesunem stále většího množství lidí do tohoto typu bydlení začaly dramaticky růst nároky na přesuny a potíže s dopravou. Málo obývaná centra navíc prožívala období úpadku. A tak se postupem času začal v západních metropolích prosazovat opačný koncept, návrat do města. To bylo podpořeno i tím, že těžká průmyslová výroba z center postupně mizela. Proto se rozvinul koncept budování nových čtvrtí na tzv. brownfieldech, tedy místech někdejších továren, skladů či center nákladní dopravy. „V tomto směru začínáme následovat světový trend, jen s určitým zpožděním,“ říká Pavel Hnilička.

Sedm tváří města

Architekt Hnilička se spolu s dalšími odborníky z IPR a Českého vysokého učení technického (ČVUT), mezi nimiž byl i bývalý primátor Tomáš Hudeček, podílel před několika lety na studii Hustota a ekonomika měst, která analyzovala jednotlivé typy pražské městské zástavby, její využití a také náklady spojené s provozem města.

Pro účely srovnání se odborníci podívali na sedm typů zástavby: rostlá struktura, bloková struktura, solitérní vily, malé rodinné domy, dvojdomy a řadové domy, smíšená struktura a modernistická sídliště. Odborný tým si od každé z nich vzal čtyři srovnatelně velké příklady a detailně je analyzoval.

Rostlá struktura představuje historická centra měst s nepravidelnými ulicemi, vzniklými především pro pěší provoz, kamennými náměstími, kde domy tvoří nepravidelné bloky – v případě Prahy se jedná například o Petrskou, Anenskou a Vojtěšskou čtvrť nebo Nové Město. Bloková struktura byla typická pro 19. století, ulice tvoří zpravidla pravidelnou síť s jasným odlišením hlavních a vedlejších, domy stojí na uliční čáře, bloky jsou uspořádány do čtvrtí a doplněny parky – v hlavním městě jsou to například Dejvice, Žižkov, Vinohrady nebo Vršovice. Solitérní vily byly typické pro meziválečná zahradní města, domy jsou většinou vícepatrové, za ploty s předzahrádkami – jako příklad si výzkumný tým zvolil Děkanku, Ořechovku, Cibulku a Vinohradskou stráň. Malé domy se od solitérních vil liší zejména rozměrem a výškou, i ony jsou v zahradách, zpravidla dále od centra – pro účely srovnání byly vybrány Nová Dubeč, Slivenec, Újezd nad Lesy a Tyršova čtvrť v Modřanech. Dvojdomy a řadové rodinné domy asi není potřeba nijak více charakterizovat – typické ukázky jsou například v oblastech Malý Břevnov, Starý Spořilov, Zahradní Město nebo Starý Chodov. Smíšená zástavba představuje kombinaci blokových i otevřených struktur, někdy i s prvky moderního sídliště – najdeme ji třeba v Braníku, Kobylisích, Dolní Zbraslavi nebo okolo ulice Kladenská v Praze 6. Modernistická sídliště, pro která jsou typické velké solitérní stavby obklopené parkem, představují například Jižní Město, sídliště Ďáblice, Řepy nebo Bohnice.  

Hlavy na hektar

Právě sídliště byla v lidovém vyjádření často hanlivě označována za noclehárny, či dokonce králíkárny. Noclehárnami v pojetí dobového plánování sídliště skutečně byla. Tehdejší urbanistické pojetí měst počítalo s oddělením částí měst určených pro práci, pro bydlení a pro odpočinek.

Ovšem pojmenování sídlišť jako králíkáren, kde je nacpána velká spousta lidí na malém prostoru, příliš nesedí. Ukazují to dobře právě údaje ze studie Hustota a ekonomika měst. Zde si odborníci vzali srovnatelně velké kusy území pokryté různými strukturami zástavby, vždy o rozměru kolem 25 hektarů, a poměřovali je mezi sebou.

Ve srovnání hustoty obyvatelstva na hektar jsou na tom zmiňovaná čtyři sídliště velmi podobně jako Nové Město i Vojtěšská a Petrská čtvrť. Ty mají od 167 do 187 obyvatel na hektar (z historických čtvrtí se vymyká jen Anenská se zhruba poloviční mírou zalidnění), zatímco u Ďáblic, Bohnic, Řep a Jižního Města se jedná od 172 až 191 obyvatel na hektar. Daleko nad oběma těmito typy jsou ovšem blokové čtvrti: Vinohrady mají 221, Dejvice 246, Žižkov 250, a Vršovice dokonce 322 obyvatel na hektar.

Mezi zalidněnější se dají počítat ještě smíšené čtvrti, které se s výjimkou Dolní Zbraslavi pohybují od 110 do 150 obyvatel na hektar. Solitérní vily a dvojdomy s řadovými domy mají stejný průměr 54 obyvatel na hektar a malé rodinné domy 29 obyvatel na hektar. 

Studie srovnávala čtvrti podle řady dalších faktorů – počet pracujících na hektar, podíl veřejných prostranství, zastavěnost lokality – i podle takzvaného indexu využití plochy. 

Naprosto největší počet pracujících na hektar mělo ze srovnávaných lokalit Nové Město (527 pracujících na 167 bydlících), nejméně pak Tyršova čtvrť a Nová Dubeč (1 pracující na 42 bydlících, resp. 1 pracující na 21 bydlících). Téměř přesně vyrovnaný je poměr pracujících a bydlících na Vinohradech (224/221). (Podrobně viz mapky a tabulky ve fotogalerii.)

Jak je to drahé

Zkoumání hustoty zalidnění a využití území bylo zároveň doprovázeno podrobným vyčíslením nákladů, které by byly při stejně velké ploše potřeba na vybudování jednotlivých typů osídlení, a také toho, na kolik potom vyjde město provoz – tedy například údržba silnic, chodníků a veřejných prostranství.

Konkrétní vynaložené částky vycházejí z doby, kdy byla studie zpracována, a dnes již po vlně inflace nebudou odpovídat realitě. Nicméně poměry zůstávají stejné nebo velmi podobné.

Nejdražší je vybudovat hektar blokové struktury, na druhém místě jsou sídliště, která jsou zhruba o desetinu levnější. Budování smíšené struktury a dvojdomů je na hektar asi o čtvrtinu levnější, než kolik by stála bloková výstavba. Nejmenší náklady si vyžádá vybudování struktury malých domů, náklady jsou na hektar plochy ani ne poloviční proti blokové struktuře.

Na provoz a údržbu jsou zdaleka nejdražší sídliště. Je to způsobeno velkým poměrem veřejných prostranství, který je na sídlištích výrazně větší (cca 70 % celkové plochy území) než ve všech ostatních typech zástavby (20 až 40 % plochy). Nejmenší provozní náklady mají čtvrti malých domů, kde je také nejmenší veřejný prostor, protože většinu plochy mezi domy pokrývají soukromé zahrady.

Situace se ale zcela promění, pokud se tyto náklady přepočtou na jednoho obyvatele. Náklady na provoz a údržbu města na jednoho člověka žijícího v oblasti malých rodinných domů jsou totiž přinejmenším čtyřikrát vyšší, než kolik je tomu u člověka bydlícího v blokové výstavbě, která je v tomto ohledu nejvýhodnější.

A to studie nijak nebrala v potaz vzdálenost jednotlivých čtvrtí od centra, a tím pádem také míru využívání hromadné dopravy či páteřních komunikací města. Pavel Hnilička upozorňuje, že za minimální hustotu obyvatel pro provozování hromadné dopravy bývá považováno alespoň 50 lidí na hektar. „Za rozumnou hranici pro ekonomiku města se pak bere sto lidí na hektar a více,“ podotýká architekt. Právě od zmiňovaného počtu už se obvykle v místě mohou také uživit základní služby a pro obyvatele se tak naplňuje ona idea města krátkých vzdáleností.

Normy jako břitva

Bloková výstavba má jasný ekonomický smysl pro developery, kterým umožní dostat co nejvíce metrů a zákazníků na danou plochu. Finančně výhodná je i pro město, jelikož se s veškerou péčí o parky, ulice, chodníky a další veřejné prostory a zařízení dostane na nejlepší poměr na jednoho obyvatele. A určitě by ani netrpěla nedostatkem zájemců, uvážíme-li, jaký je zájem o bydlení na Vinohradech, Letné, ve Vršovicích nebo v Dejvicích, navzdory tamním vysokým cenám bytů a nájmů. Proč se tedy takové byty a celé čtvrti nestaví už dávno?

„Protože to donedávna nebylo možné. Kombinace technických norem a zastaralého systému územního plánování způsobuje, že by takové byty nebylo možné postavit a úspěšně zkolaudovat,“ vysvětluje šéf IPR Ondřej Boháč. Kdyby Praha neměla své vlastní stavební předpisy, nešlo by o tom podle něj uvažovat dodnes.

Přibližuje to na dvou příkladech. Normy pro povinné oslunění nových bytů jsou takové, že proti sobě nejde postavit dvě řady pětipatrových domů na vzdálenost dvaceti metrů, což je běžná šířka ulice. 

Zároveň při blokové výstavbě nelze splnit povinné procento zelené plochy rostlé na zemi. Pokud bychom vzali běžný rozměr uličního bloku o rozměrech sto krát šedesát metrů a postavili tam zase třeba pětipatrové domy s vnitroblokem, může tam pohodlně bydlet nejméně čtyři sta lidí. „Všichni by byli nejspíš nadmíru spokojení. Jenže se tak nepodaří splnit předepsaných třicet procent zelené plochy v územním plánu,“ vysvětluje Ondřej Boháč.

Aby se na stejné ploše podařilo splnit všechny předpisy a normy, bylo by nejlepší tam postavit tři až čtyři samostatné bytové domy a natočit je vzájemně k sobě tak, aby si nestínily více, než je přípustné.

„Naše normy nejsou nějak zásadně odlišné od těch, které platí jinde po Evropě. Tam jsou ale většinou ve městech brány jako ideál nebo doporučení, ke kterému je dobré se přiblížit co nejvíce podle toho, jak to daná lokalita umožňuje. U nás je ovšem bereme dogmaticky jako zcela nepodkročitelné minimum,“ popisuje šéf IPR a dodává, že to by pro kompaktní městskou zástavbu nemohlo fungovat.

Praha proto například při jedné z novel svých stavebních předpisů vyměnila požadavek na povinné oslunění, který sleduje přímý dopad slunečních paprsků na podlažní plochu, za jednodušší požadavek na množství denního světla. Na první pohled se to může jevit jako detail, ale v praxi to dělá zásadní rozdíl.

Náměstek primátora Petr Hlaváček nabízí konkrétní praktický příklad, dva nedávno dostavěné pětiúhelníkové bytové domy na Rohanském ostrově podle návrhu studia proslulé české architekty Evy Jiřičné. „Někteří lidé se podivují, proč jsou to právě takové – podle nich šišaté a zvláštní – domy. Jenže ten projekt vznikal dávno, ještě před vytvořením a schválením samostatných pražských předpisů. A chtěl dodržet tehdejší platné náležitosti,“ přibližuje náměstek Hlaváček. Oba domy, pojmenované jako Diamond Karlín, tak nejspíš nebudou architektonickým rozmarem, ale spíše zhmotněním tuzemského předpisového diktátu.

Místo, kde lze být

Množství veřejného prostoru v modernistických sídlištních strukturách působí velkolepě. Na sídlišti Bohnice jsou to dokonce plné tři čtvrtiny plochy. Na těch ostatních jen o něco méně. „Jenže jde také o kvalitu toho veřejného prostoru, když je ho hodně kolem bytového souboru někde na samém okraji Prahy, hodí se dobře třeba na vycházky se psy nebo pobíhání dětí. Jiné funkce ale bude mít jen stěží,“ říká šéf IPR Ondřej Boháč.

Architekt Adam Gebrian, který se problematikou „používání měst“ dlouhodobě zabývá, si definici kvalitního veřejného prostoru stanovil následovně: „Je to takové místo, ze kterého nemusíte odcházet, dokud sami nechcete. To znamená, že se tam můžete najíst nebo napít, dojít si na toaletu, sednout si ve stínu, schovat se před deštěm a nic vás nenutí odejít jinam,“ říká. Takových prostorů je ovšem podle něj po Praze docela málo. A to jak venku, tak i uvnitř veřejných budov a i institucí. Za dobrou výjimku považuje Adam Gebrian parter Národní technické knihovny (NTK) v Dejvicích, který za to podle něj vděčí především osvícenému přístupu ředitele Martina Svobody. „Čekal bych ale, že takových míst bude o poznání více. Nabízelo by se to například v Jelením příkopu i jinde v areálu Hradčan. Když se mluví o otevírání Pražského hradu, vždycky přemýšlím o jeho uživatelské přívětivosti a ta moc vysoká není,“ říká Adam Gebrian.

Ten problém je podle něj ale obecnější. „Je to takový začarovaný kruh. My moc neumíme to město neformálně používat, ale ono pro to také není nijak zařízené,“ říká známý propagátor architektury.

Živo každý den

Velké plány na vytvoření široce dostupného veřejného prostoru má Česká spořitelna. Její kampus, tvořený čtyřmi budovami, bude dominantou jižní části smíchovského projektu. I mezi těmito budovami bude pokračovat kilometr dlouhý pěší bulvár Madeleine Albrightové, který propojí celý projekt Smíchov City.

„Chceme být dobrým sousedem a maximálně otevřít kampus obyvatelům Smíchova jako místo přátelského setkávání, které nabízí kulturní program 365 dnů v roce,“ říká předseda představenstva České spořitelny Tomáš Salomon.

Přímo z pěšího bulváru bude vstup do multifunkčního auditoria s kapacitou 380 návštěvníků, které půjde propojit s veřejným prostranstvím před kampusem jako přirozené kulturní centrum. Auditorium doplní tzv. Španělské schody, tedy venkovní tribuna s vlastním pódiem a kapacitou sto padesát diváků. V prostoru se má nacházet také řada obchodů, kaváren a velká zaměstnanecká restaurace spořitelny, která má být přímo zvenku přístupná i veřejnosti. 

„Budeme investovat do profesionální dramaturgie – výstav, koncertů, filmových i divadelních představení, workshopů, dětských dnů a sportovních akcí, které zajistí, že kampus nebude mrtvou administrativní zónou, ale živým komunitním centrem,“ slibuje šéf spořitelny Tomáš Salomon. A říká, jak banku těší, že bude moci být přímou součástí městského života.

Byznysovou, jižní část Smíchova City navrhlo studio architekta Pavla Hniličky ve spolupráci se studiem Baumschlager Eberle Architekten. U Dietmara Eberleho přitom Hnilička absolvoval své postgraduální studium na prestižní curyšské škole ETH. Tato dvě studia si přímo ve své režii ponechala právě nové sídlo spořitelny, řešení ostatních administrativních budov se ujaly další přední kanceláře.

Koncept celku a bytové severní části Smíchova City mělo na starosti architektonické studio A69. Jednotlivé domy pak také navrhovaly různé další renomované kanceláře. „To je přístup, který se používá u podobných úspěšných velkých projektů ve světě,“ říká architekt Hnilička. Výsledkem je dodržení jednotného konceptu, ale zároveň se jednotlivé stavby liší a odrážejí v sobě rozdílné přístupy a vize svých tvůrců.

Studio A69 o celém konceptu „města ve městě“ uvádí, že chtělo navázat na blokovou výstavbu známou z 19. století, ale zároveň ji zbavit jejích problémů a propojit s tím nejlepším, co umí soudobá architektura a urbanismus.

Smíchov by už brzy neměl být jediným příkladem klasické městské zástavby. S modernizovanou blokovou strukturou se podle náměstka primátora pro územní rozvoj Petra Hlaváčka pracuje také v prostoru nákladového nádraží Žižkov nebo někdejšího nádraží Bubny za stanicí metra Vltavská. Hned vedle by měla vyrůst nová kulturní dominanta, Vltavská filharmonie.

Vedle samotné výstavby jsou tyto nové projekty důležité i proto, že město „odšpuntují“. Zmizí velké neprostupné plochy, které bylo nutné složitě objíždět. Po dobudování budou stejně průchozí, jako jsou dnes ulice Dejvic, Vinohrad nebo Žižkova.  

Vinohrady všude…

Pojďme si teď ještě na chvíli půjčit Vinohrady jako docela optimální příklad hustoty obydlení, poměru mezi pracující a bydlící populací i nákladů města na správu veřejného prostoru v poměru k počtu obyvatel.

Jak by vypadala Praha, kdybychom si ji chtěli vybudovat podle vinohradského modelu? „Kdybychom vzali Vinohrady včetně Riegrových sadů, Grébovky a dalších parků a naskládali je na celé území Prahy, vešlo by se do města zhruba pět milionů lidí,“ říká Ondřej Boháč s tím, že to je samozřejmě jen taková teoretická hříčka. Podle stejného modelu by se všichni obyvatelé Česka pohodlně vešli na území okresu Praha-západ. Kdyby to mělo být ještě hustší zalidnění, jako je ve Vršovicích, vešli bychom se všichni do okresu Karviná.

A ještě jedna věc pro zajímavost, jak ukazuje mapka ve fotogalerii. Pokud by byla po celé Praze stejná hustota osídlení jako v městské části Praha 2, kde je 121 lidí na hektar, mohlo by být město asi čtyřikrát menší.

Tyhle číselné hrátky mohou začít dávat větší smysl, když si položíme otázku, jestli je Praha připravena absorbovat další obyvatele. „Ve skutečnosti jich ve srovnání s oficiálními počty lidí už spoustu absorbovala. Údaje ze sčítání říkají, že má Praha 1 365 000 obyvatel. Reálně se ale ve městě každý den pohybuje přibližně 1 800 000 lidí,“ říká Ondřej Boháč.

Zvládla by Praha i dva miliony lidí? „Myslím, že zcela jistě, kapacitu na to má,“ je přesvědčen šéf IPR. Pro takový posun by ale podle něj bylo třeba upravit některé byrokratické procesy. „Zjednodušeně řečeno, pokud by se na celostátní úrovni řeklo, že je to pro zemi priorita – a já myslím, že by se to Česku s ohledem na ekonomickou výkonnost Prahy vyplatilo –, dovedlo by to město splnit,“ říká Ondřej Boháč.

Návrat na náměstí

Zahušťování či návrat lidí do centra se ale netýká jen hlavního města. Podle Adama Gebriana se s „pustými centry“ potýká celá řada měst a obcí v Česku. „Celý život žiju v nejrušnějším centru a mám to rád. Takže ať přijedu kamkoli, vždycky si říkám, že bych tam chtěl žít na náměstí. Pronajmout si byt ve druhém patře a pozorovat tamní život. Jenže velmi často zjišťuji, že je to náměstí docela polomrtvé a bydlí tam pár lidí,“ popisuje architekt.

Města podle něj, možná nevědomky, vytvářejí pro náměstí konkurenci v podobě obchodních center na okraji a z centra pak život zmizí. Z hlavního náměstí se tak stává jakási vnitřní periferie, případně parkoviště nebo křižovatka. Historicky významná místa se spoustou kvalitní architektury tak ztratila svou funkci. Přimlouvá se proto, aby si lokální politici vzali téma zalidňování center za své. „Všude na světě se totiž ukazuje, že když v místě není dostatek trvale žijících lidí, nebudou se tam nakonec dobře cítit ani ti ostatní,“ říká Adam Gebrian.