Zločiny bez trestu. Nájemní vrazi umírají, bossové podsvětí mohou být v klidu

Vlastimil Spěvák nemá rád, když se říká, že je šéfem podsvětí. Lidé z prostředí organizovaného zločinu ho ale takhle vnímají a stejně o něm mluví v důvěrných zprávách i policisté. Když jsem to Spěvákovi koncem letošního srpna říkal, nehnul brvou. Až teprve když jsem mu sdělil, že z debat s policisty a zločinci vyplývá, že patří k nejvlivnějším lidem takzvaného polosvěta, změnil výraz ve tváři. „Jsem polichocen, že to tak cítíte nebo že jste to tak vydedukoval,“ řekl Spěvák a souhlasil s neformálním rozhovorem.

Šéf podsvětí, nebo boss polosvěta? Ten nepodstatný terminologický rozdíl ukázal, jak moc Spěvákovi záleží na tom, aby se vymanil ze staré doby, kdy se opravdu pohyboval jen v kriminálním podsvětí, které si postupem doby podmanil a ovládl.

Spěvák, jemuž bude letos sedmdesát let, si dává velký pozor na to, k čemu se vyjadřuje. Moc dobře ví, že cokoli řekne, se může obrátit proti němu. A tak ze zásady nemluví do protokolů policie a nevykecává se do telefonů. A je naprosto výjimečné, když si sedne na kafe s novinářem. A je svým způsobem zázrak, když na chvíli vypne mód ostražitosti a přestane mluvit ve frázích „nebudu se vyjadřovat, otočme list, na shledanou“.

Asi jsem měl štěstí. Možná měl jen dobrou náladu a já se do ní zrovna trefil. A tak vznikla příležitost ho vyzpovídat.  

„S investigativními novináři je to těžký. Taháte ze mě rozumy, chcete vědět všechno a úplně nejraději, kdo je kde zahrabanej. Ale vy moc dobře víte, že vám nic takovýho nepovím. U ničeho takovýho jsem totiž nebyl a o ničem takovým nevím,“ řekl Spěvák.

Jako by odtušil, kam mé otázky povedou.

Pravidla podsvětí

V podsvětí platí jedno zásadní pravidlo: „Kdo je tuhej nebo sedí, tomu se nevyplácí.“ Myšleno, jako peníze, samozřejmě.

A tak se někdy unáší a vraždí. „Protože tomu, kdo chtěl z kšeftu moc peněz nebo je naopak měl a nechtěl se dělit, se pak nemusí dávat podíl. Protože je tuhej. Prostě není. Zhasnul. A když není, tak není. A není ani problém s penězi,“ řekl mi zdroj z podsvětí.

„Pravidlo číslo dvě je: udělat to dobře. Aby nezůstaly stopy po tom, když se někdo zhasíná. To musí být luxusní práce. Promyšlená. Ne vystřílet zásobník a utéct z místa. Jen debil tam nechá plno stop, a ještě k tomu náboje,“ dodal tento muž.

„No a pravidlo číslo tři je: když jste zmizelej, tak jste zmizelej. Nejlepší je, když vás prostě nikdo nenajde. Slehne se po vás zem a je to. Nejste. Jste nic. Jedno velké nic. Když není mrtvola, není soud. Na to tady u nás v podsvětí sázíme,“ vysvětlil. 

Likvidátoři těl

Nájemný vrah Adolf Hlubik jednou při výslechu na policii popsal, že k likvidování obětí používal kyselinu. Jindy zase továrnu na výrobu vápna, kam se podle něj dá oběť hodit. A když ho prý v roce 2002 požádalo komando, které jednu oběť uneslo a pak i zabilo, aby jim s likvidací těla pomohl, navrhl, že když momentálně u sebe nemá kyselinu a ani není po ruce vápenka, tak jednoduše koupí benzin a tělo spálí. To prý únosci odmítli, protože by nešlo o bezproblémovou likvidaci. 

Před Hlubikem se prý mafiáni ještě bavili o tom, že tělo buď rozpustí v kyselině jinde, nebo ho hodí do šrotovacího stroje. „Já jsem se přikláněl k tomu šroťáku. Ten se dá snadno sehnat. Má to spoustu soukromých zemědělců. Tam toho člověka prostě pomelete,“ řekl nájemný vrah a likvidátor těl Adolf Hlubik do protokolu v červnu 2008.

(Hlubik v roce 1983 kladivem ubil k smrti spoluvězně v Leopoldově. I s jinými trestnými činy strávil ve vězeních v průběhu svého života 43 let. Po roce 2002 byl nějakou dobu na svobodě. V roce 2012 byl odsouzen na pět let za napadení obsluhy jedné restaurace nožem a nakonec v roce 2022 zastřelil v olomoucké herně jednu ženu – a dostal doživotí.)

•••

Jiný likvidátor těl, Petr Hruška, kriminalistům do protokolu v únoru 2014 sdělil, jak postupoval on. Hruška nebyl (na rozdíl od Hlubika) specialista, jen vykonával pokyny od zadavatelů. „K tělu mrtvého mi jednou moji šéfové přidali ještě dva pytle, každý o váze asi dvacet kilogramů. V těch pytlích byly granule matné bílé barvy. Byly cítit po čpavku,“ uvedl do výpovědi Hruška.

„Řekli mi, že až tělo budu zakopávat, mám rozříznout pytle, tělo zasypat granulemi a zahrabat. Granule měly tělo rozložit,“ dodal. „Pak mi řekli, že jáma, do které tělo pohřbím, musí být nejméně jeden a půl metru hluboká.“ 

Těla, která měl Hruška na příkaz mafie údajně zahrabat, se nikdy nenašla. Pár dnů předtím, než měl vstoupit do ochranného programu policie a místa se zakopanými těly ukázat, Hrušku někdo ve vězení zmlátil. A několik dní po tomto incidentu spáchal Hruška záhadnou sebevraždu. Oběsil se na tkaničce od bot. Jemu ale žádná tkanička nescházela.

•••

Jiný případ: nájemní vrazi vylákali svou oběť na schůzku pod záminkou, že ho odvezou k muži, s nímž měl nevyrovnané obchodní spory. A tak si budoucí oběť v klidu sedla do auta k nájemným vrahům, protože chtěla dostat desítky milionů korun ze svého bývalého obchodního partnera. 

Jenže tento muž netušil, že jeho bývalý obchodní partner zaplatil nájemným vrahům za jeho smrt. Už v autě mu jeden z nich píchl do krku injekci s omamnou látkou. Pak ho zabili. A tělo měli nakonec „likvidátoři mafie“ podle jedné verze, kterou zaznamenala policie během operativních schůzek, zamrazit na teplotu minus 45 stupňů a poté tělo rozřezat na kousky a zahrabat do země. 

Příbramská mafie

V případech, kdy někdo zmizel beze stopy, hráli podle policejních analýz hlavní roli lidé spjatí s takzvanou příbramskou mafií. Této skupině se tak říká proto, že oba její hlavní historičtí představitelé Jaroslav Starka a Vlastimil Spěvák působili dlouhou dobu jako bossové fotbalového klubu 1. FC Příbram (dříve Marila Příbram).

Jaroslav Starka a Vlastimil Spěvák jakékoli zapojení do násilných trestných činů dlouhodobě odmítají. Oba tvrdí, že se na hraně pohybovali zejména v devadesátých letech, kdy vlastnili noční kluby – a tam si nemohli brát servítky. Ale později se z nich stali – jak tvrdí – obyčejní podnikatelé. „Nejsme žádná mafie,“ řekl Spěvák, který budí respekt už jen tím, jak vypadá. Je totiž asi dva metry vysoký. 

•••

S Vlastimilem Spěvákem jsem se v posledních patnácti letech viděl několikrát, ale vůbec nejvíc si pamatuji setkání, které se odehrálo v říjnu 2010 v restauraci jednoho malého penzionu na okraji Prahy. Tehdy jsem dopisoval knihu Svědek na zabití, v níž jsem popisoval osud někdejšího veksláka a pozdějšího člena mafie Michaela Klimenta. Ten pak od mafie „odešel“ a později se stal informátorem policie a jedinečným svědkem v mnoha kauzách. Kliment policii a pak i v knižní zpovědi často zmiňoval příbramskou partu, zejména Spěvákovu roli v mnoha násilných akcích podsvětí. 

Potřeboval jsem tedy požádat Spěváka o vyjádření.

Schůzka s ním pro mne nebyla nikterak příjemná. Sedíte proti jednomu z nejobávanějších bossů českého podsvětí a kladete mu otázky ke kauzám, v nichž jde o únosy a vraždy.

Přiznávám ale, že úplně nejvíc mě tenkrát vyděsilo, když jsem zjistil, že v prázdné restauraci penzionu nesedíme jen my dva – tedy já a Spěvák. Po nějaké době se do sálu nepozorovaně vkradl Miroslav Rus. Usadil se nedaleko a jen se díval. Byl blízkým přítelem Spěváka – a podle policie figuroval v několika případech jako muž na špinavou práci. 

Pamatuji si, jak mě polil studený pot, když jsem jeho přítomnost zaznamenal. Ale Spěvák mě uklidňoval, že je to jen jeho řidič.

Je po smrti

Koncem letošního srpna, když jsem se Spěvákem mluvil naposledy a ptal se ho na Rusa, si na tuhle situaci Spěvák sám vzpomněl. „Mirek Rus… jo, jo. To je ten sympatickej člověk, jak za vámi tehdy seděl v té restauraci,“ řekl Spěvák a smál se u toho. Moje tehdejší zděšení bylo asi dost viditelné. „Úplně upřímně, pane Spěváku, docela jsem se tehdy bál,“ přiznal jsem se teď po letech. „Nee, nebylo čeho,“ reagoval Spěvák. „On byl hodnej člověk. Byl sice odsouzenej za vraždu, ale byl to hodnej člověk,“ řekl Spěvák.

Sice nevím, jak to jde dohromady – být hodnej a přitom vraždit –, ale nechal jsem to být. Rus byl jeho celoživotním kamarádem, a tak se dá pochopit, že k němu bude cítit sympatie. A to i přesto, že Rus byl skutečně už v době komunismu odsouzen na pětadvacet let za jednu brutální vraždu.

Letos jsem opět potřeboval Spěváka konfrontovat s informacemi v tomto textu. A také se ho zeptat, zda je pravda, co jsem slyšel v prostředí organizovaného zločinu – tedy že Miroslav Rus už je po smrti. „Jo, je to pravda. Mirek umřel,“ potvrdil mi Spěvák. „Teď už to bude pět let. Zemřel v říjnu 2019,“ dodal Spěvák, čímž potvrdil široké veřejnosti neznámou informaci.  

„Nezemřel násilnou smrtí?“ ptám se. „Ne. Zamotal se doma v ložnici, spadl a umřel. Byl nemocnej. On říkal, že má všechny nemoci místo mě. Rakovina, ledvina pryč, infarkty,“ řekl Spěvák. „Divný. Takovej hodnej člověk to byl. Nedělal nic špatnýho. A i tak se proti němu karma obrátila,“ zauvažoval.

Nejsem si jistý, nakolik právě tohle myslel Spěvák vážně. Ale vzhledem k tomu, že se u toho nesmál, to mohlo být jeho upřímné přesvědčení. Jiní lidé, třeba celá řada policistů, která se kdy věnovala organizovanému zločinu v Česku, by asi mluvila jinak. Rusa považovali za nebezpečného člověka, který figuroval v kauzách, během nichž mizeli lidé beze stopy. 

V devadesátých letech, poté, co se Rus vrátil z vězení za vraždu, si našel ihned své místo v podsvětí. „A později se z něho stal vykonavatel násilných činů,“ řekl mi jeden z detektivů.

Čtyři záhadná zmizení…

Výčet vražd, které policie přisuzuje „příbramské galerce“, je poměrně dlouhý. Zde jsou jen ty, při nichž se někdo „ztratil“ beze stopy.

V říjnu 2002 zmizel Lambert Krejčíř, otec gangstera Radovana Krejčíře. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Ale byl prohlášen za mrtvého. Policie byla přesvědčena, že Lamberta Krejčíře unesla „příbramská mafie“, která se ve spolupráci s tehdejšími Krejčířovými nepřáteli chtěla zmocnit značného majetku rodiny Krejčířovy. Bylo to v době, kdy Radovan Krejčíř seděl několik měsíců ve vězení za ekonomické zločiny.

V říjnu 2004 byl unesen podnikatel Petr Kác. Tento muž se pohyboval v prostředí, kde se praly špinavé peníze z obchodu s ropnými produkty. K této podnikatelské skupině, v níž Kác působil, měla příbramská mafie hodně blízko. Petr Kác byl prohlášen za mrtvého. Tělo se nikdy nenašlo.

V březnu 2005 byl unesen podnikatel Jakub Konečný. Svůj podnikatelský život spojil s gangsterem Radovanem Krejčířem: ten ale po něm po nějaké době začal vymáhat desítky milionů korun. Konečný byl údajně tím, kdo si zadal u „příbramské mafie“ únos Lamberta Krejčíře. Později se stal informátorem policie, aby se ochránil a aby dostal Radovana Krejčíře do vězení – jenže zmizel beze stopy. Poslední schůzku s Konečným měl dlouholetý spolupracovník Vlastimila Spěváka, bývalý boxer Petr Řezníček. Podle policie byl Konečný zabit na pokyn Krejčíře poté, co Krejčíř uzavřel dohodu se Spěvákem a se Starkou o narovnání vztahů.

V květnu 2010 zmizel vlastník fotbalového klubu FC Viktoria Plzeň a místopředseda fotbalového svazu Miroslav Kříž. Měl finanční spory s obchodními partnery. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Policie ho po půlroce prohlásila za mrtvého.

… plus jedna vražda  

K tomuto výčtu je třeba ještě doplnit vraždu bývalého veksláka Petra Šebesty, který coby nájemce provozoval rekreační areál na Vystrkově u vodní nádrže Orlík. V jeho případě se nejednalo o „důslednou likvidaci“. Šebesta nezmizel. V září 2003 ho zastřelil nájemný vrah, když jel v lese na Vystrkově na skútru. 

Podle kriminalistů, kteří na případu pracovali, byl Šebesta zastřelen na zakázku Krejčíře: patřil totiž k utajovaným svědkům, kteří proti němu měli svědčit. Krejčíř na vraždu spěchal. Nechtěl, aby Šebesta mluvil u soudu. Proto nebyl čas připravit „záhadné zmizení“. Vraždu provedli podle policejních závěrů opět lidé blízcí „příbramské mafii“. 

•••  

Všech pět vražd je dnes už téměř nemožné objasnit. Tři vraždy z tohoto seznamu jsou právně promlčené, uplynulo od nich totiž již dvacet let. Ale to hlavní, co činí z těchto vražd „policejní pomníčky“, je skutečnost, že možní vykonavatelé jsou po smrti. O Miroslavu Rusovi, jehož jméno figurovalo mezi podezřelými v případech Lamberta Krejčíře, Petra Káce, Jakuba Konečného a Miroslava Kříže, už řeč byla. V kauze zabití Petra Šebesty se ve spisech policie objevuje jako hlavní podezřelý muž jménem Robert Hrabý. Ani on už není mezi živými. Nedlouho předtím, než uplynula dvacetiletá promlčecí lhůta v případu vraždy Šebesty – v září 2023 – byl Robert Hrabý nalezen mrtvý. 

Tento muž patřil k podsvětí od devadesátých let. Jako muž na špinavou práci pendloval zejména mezi dvěma organizacemi. Využívala ho parta kolem Františka Mrázka. Ale dělal také pro „příbramskou mafii“. Kriminalisté jsou přesvědčeni, že Hrabý asistoval například i u vraždy někdejšího vládce podsvětí z první poloviny devadesátých let, jímž byl Antonín Běla. Toho zabilo, zřejmě na objednávku kmotra Mrázka, komando nájemných vrahů v dubnu 1996 v Úvalech u jeho domu. Hrabý tehdy vezl Bělu domů a poté, co ho vysadil před jeho vilou, hned odjel. Policie je přesvědčena, že Hrabý věděl, co se chystá. Proto odmítl Bělu chránit a doprovodit ho až do domu. 

V případě Šebesty byl pak Hrabý hlavní podezřelý.

•••

Postupně začal Hrabý představovat pro mafii problém. Upoutával na sebe příliš pozornosti. Hrabého zatkla policie v září 2016 v Příbrami v jednom ze sportbarů. A obvinila ho z několika trestných činů, například vydírání. Případ se sice týkal sporů s rodinnými příslušníky, pro podsvětí to ovšem i tak bylo riziko. Existovala totiž možnost, že by Hrabého mohla policie dostat pod tlak a přinutit ho mluvit.

Policie navíc začala podezřívat Hrabého i z toho, že je aktivní v drogovém byznysu. Na Příbramsku dělal skutečně problémy. Když ho někdo naštval, „vybouchl vzteky“ a vytáhl pistoli. V říjnu 2022 měl pak nehodu se svým vozem Audi. Stalo se to v noci na Příbramsku po honičce s jiným autem. Hrabý narazil do stromu a musel být ze zdevastovaného vozu vyproštěn. Už v té době se spekulovalo, že nemuselo jít o náhodu. Hrabý nakonec zemřel – údajně nenásilnou smrtí – v únoru 2023, půl roku před promlčením vraždy Šebesty.

Vlastimil Spěvák vzpomíná i na Hrabého jen v dobrém. „Já ho měl rád. On měl srdce, ten kluk,“ řekl a dodal: „Jinak on byl drbna, provokatér. Vrážel klíny mezi lidi. Jsem mu říkal: ty seš nejukafranější frajer, co znám. Na takový ty štengry mezi těma lumpama. Jestli mi rozumíte. To on byl úplnej král. Ale srdcař to byl. A proto jsem ho měl rád.“

Zavírá se voda

Proč tohle všechno zmiňuji? Proč jsou úmrtí Hrabého a Rusa tak důležitá? S jejich odchodem totiž končí jedna éra v českém organizovaném zločinu, která je protkána sérií neobjasněných únosů, vydírání a vražd. A jejich skon udělal tečku za případy, v nichž figurovala příbramská mafie. Jde o zlom, protože policii, které šlo celá léta o to, dostat Spěváka a spol. do vězení, se to už zřejmě nikdy nepodaří.

„Jo, hodně věcí se tím ukončuje,“ souhlasil Spěvák. Pro „příbramskou partu“ tak nastala doba většího klidu, protože stále hrozilo, že si pro ně může někdy kvůli starým vraždám přijít policejní komando. „Pravda je, že zemřeli lidé, které policie podezřívala z mnoha věcí. A ať už to udělali, nebo neudělali – já nevím –, tím, že umřeli, to vlastně končí. Zavřela se nad tím voda. Předpokládám,“ uvedl Spěvák.

„A jak se teď cítíte? Bez rizika, že něco přijde?“ ptám se ho. „Cítím jistou úlevu z toho, že si už na mne nemůže nikdo nic vymyslet. Tohle asi na mne vliv má. Jinak, mně je to samozřejmě jedno. Kdyby proti mně někdo mluvil, stejně by lhal. Protože jsem nic neudělal. Ale takhle je to asi jednodušší,“ řekl Spěvák.

•••

Aby bylo jasno: Spěvák odmítá, že by se účastnil násilných akcí. „Tohle naprosto odmítám. Jsou to nesmysly,“ prohlásil. Tím, že říká, že je to teď pro něj jednodušší, myslí to, že si „proti němu už nikdo nevymyslí lživé svědectví“. A v této souvislosti připomněl případ Lamberta Krejčíře, v němž spolu se Starkou a s Rusem a s několika dalšími komplici figuroval jako obviněný.

„Jak jistě víte, nejvíc nás podezřívali z únosu a smrti Lamberta Krejčíře. Tam nás bylo devět podezřelých a spoluobviněných. A neznám případ, kde by bylo devět spoluobviněných a ani jeden se nezačal přiznávat. V české ani slovenské kriminologii neznám takový případ, že by se nepřiznal ani jeden. A v našem případě se to nestalo. Protože nebylo k čemu se přiznávat, samozřejmě. Ale proč o tom mluvím. Tento případ je naštěstí už promlčený. (Únos se stal v roce 2002, takže dvacet let promlčecí lhůty uplynulo před dvěma lety – pozn. aut.) A mně, přiznám se, spadl kámen ze srdce. Protože vždycky je nebezpečí, že jeden z těch devíti lidí bude mít nějaký jiný průser, třeba i osobní, nebo loupežné přepadení a podobně. A najednou si jakoby vzpomene, jak to bylo s Lambertem, že by se to dalo obnovit a pomoct policii, a tedy i sobě od těch svých problémů. A toho já jsem se bál. Těch devět lidí je hrozně moc. Tam vždycky hrozí to nebezpečí. Takže zaplaťpánbůh, tohle je už za námi a je to promlčené,“ řekl mi Spěvák.

•••

Dá se tedy říct, že policie byla na „příbramské Palermo“ krátká. Jen jednou, v roce 2006, zatkl tým Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Starku, Spěváka i Rusa a vsadil je do vazby. Bylo to právě ve zmíněné kauze zmizení a vraždy Lamberta Krejčíře. Jenže za čtyři měsíce se dostali na kauci ven a později – v roce 2011 – bylo jejich stíhání zastaveno pro nedostatek důkazů.

Nejdále se policie dostala v případu zmizení Miroslava Kříže. Kriminalisté přišli s tím, že mají sérii nepřímých důkazů svědčících o tom, že v případu figuroval jako hlavní organizátor únosu Miroslav Rus. Na Spěváka jako na zadavatele nicméně policisté neměli „nabito“, tak ho za tento skutek neobvinili. 

Policie zjistila, že si Rus prostřednictvím své spolupracovnice Michaely F. pronajal byt v domě, kde Kříž bydlel. A monitorovali ho, aby měli přehled o jeho zvycích a životním režimu. 

Stejně tak měli policisté údaje od mobilních operátorů, ze kterých vyplývalo, že poslední hodiny před únosem se Křížův telefon „pohyboval“ po stejných trasách jako telefon, který – jak později zjistila policie – používal Rus jen při této operaci. 

Miroslav Rus byl nakonec obviněn alespoň ze zbavení osobní svobody a podle nejpřísnějšího odstavce mu hrozilo až šestnáct let vězení. V červenci 2012 ale soud konstatoval, že sice existuje celá řada nepřímých důkazů, ale že nemá stoprocentní jistotu o vině – a zprostil ho obžaloby.

Křížův rolls-royce 

Ke Křížovu případu mám drobnou vzpomínku, jež se váže k setkání se Spěvákem (a Rusem), kterou jsem zmiňoval už na začátku textu. Když jsem tehdy v říjnu 2010 v restauraci u Prahy ukončil se Spěvákem debatu, byl už večer. Rychle jsem se rozloučil a šel ke svému autu. Na potemnělém parkovišti byla v tu chvíli jen dvě auta. Moje a Spěvákovo. Nechtěl jsem nic riskovat, a tak jsem rychle otvíral svůj vůz a chtěl odjet.  

Jenže Spěvák s Rusem šli za mnou a mířili ke svému vozu opodál. A Spěvák na mě najednou zničehonic zavolal: „Pojďte, něco vám ukážu.“ A otevřel dveře svého vozu. Byl to nejluxusnější rolls-royce. Myslím, že model Ghost.

Spěvák mi u auta začal říkat, jaký to má výkon, že 570 koní, a zrychlení z nuly na sto km/h za 4,9 vteřiny.

V tu chvíli jsem ztuhl. Říkal jsem si, jestli mě nestrčí do auta. Jenže Spěvák najednou u otevřených dveří u řidiče zmáčkl na jejich boku knoflík a řekl: „Tadyhle to se mi líbí úplně nejvíc.“ A pak z boku dveří vyjel deštník. Spěvák se usmíval. Já to ocenil lehkým hvízdnutím jako že „fíha“ a pak rychle vsedl do svého vozu a konečně odjel.

Až po několika týdnech jsem se dozvěděl, že v květnu 2010 zmizel „jakýsi“ Miroslav Kříž a že jezdíval stejným rolls-roycem.

Spěvák dnes tvrdí, že „to tenkrát s tím vozem“ byla neuvěřitelná náhoda. Auto po zmizelém Křížovi totiž nabízela k prodeji jedna leasingová společnost. „Toho rollse jsem si tehdy normálně koupil,“ řekl nyní Spěvák s tím, že s únosem Kříže neměl nic společného. 

Akce Singer

Naposledy se detektivové ÚOOZ pokusili dostat „příbramskou galerku“ ještě v roce 2012. V úplně jiné kauze. Už v roce 2010 založili spis Singer a ukládali do něj veškeré poznatky o aktivitách příbramské mafie. 

Anglické slovo „singer“ přitom v překladu znamená „zpěvák“.

Policisté se věnovali starým kauzám zmizelých podnikatelů Krejčíře či Konečného. Ale detektivové z odboru V1, který se specializoval na objasňování násilné trestné činnosti, v průběhu šetření zachytili v prostředí zločinu operativní informaci, že se „příbramská mafie“ opět chystá někoho unést a zabít. Mělo se jednat o zakázku z vysokých kruhů byznysu. Dva podnikatelé prý měli finanční spory a jeden z nich to chtěl vyřešit vraždou. Proto přišel jeden z prostředníků za „příbramskou mafií“.

Spory mezi sebou vedli údajně podnikatelé, kteří zbohatli v byznysu kolem uhelných dolů. „Podnikatel, který má být usmrcen, disponuje značným majetkem. K jeho usmrcení má dojít na dosud nezjištěném místě s tím, že jeho usmrcením mají být vyřešené obchodní nesrovnalosti skupiny podnikatelů v objemu asi 15 miliard korun, které by po smrti poškozeného připadly zadavateli vraždy,“ napsala policie do spisu Singer. Problém byl, že policie měla jen operativní informaci o zakázce na únos a zabití, ale nevěděla, kdo přesně má být obětí a kdy a kde k tomu má dojít.

Policie pak skupinu kolem Spěváka sledovala a odposlouchávala. A po nějaké době zaregistrovala, že Miroslav Rus opět navázal spolupráci s Michaelou F., která mu pomáhala se zajištěním bytu, když sledovali Miroslava Kříže. 

V určitou chvíli pak udělal jeden ze Spěvákových spolupracovníků chybu a do telefonu, když se s ním bavil, řekl něco, co mohlo být vykládáno jako indicie k chystané vraždě. Řekl, jestli má s sebou vzít už i to „závaží“, což policie dešifrovala jako krycí výraz pro případnou oběť.

Spěvák v tu chvíli debatu podle spisu Singer utnul. Musel tušit, že jeho skupina je pod stálým dohledem policie. Policisté pak případ uzavřeli s tím, že „příbramská mafie“ od chystaného únosu ustoupila. Koncem roku 2012 tak byla akce Singer ukončena. 

„Já jsem zaslechl různý nesmysly a tohle k nim patří,“ odbyl Spěvák to, po čem šla tehdy policie.

Současně přiznává, že o akci Singer slyšel: „Z doslechu jsem některé věci zaslechl. Ale oni (policajti) byli úplní mimoni. Slyšel jsem, že se pokoušeli nasadit do našeho prostředí jednu holku od Bojana.“ Bojan je přezdívka pro bosse balkánské mafie, který působí v Česku a který patří k nepřátelům Spěváka. „Prý měla vyzpovídat jednu holku, se kterou jsem já údajně něco měl,“ uvedl Spěvák. 

Tato informace sedí. Policie se snažila získat svědectví o zapojení Spěváka a Rusa do případu zmizení Jakuba Konečného. „Bojanova dívka“ se měla seznámit se ženou ze Spěvákova blízkého okolí tak, že se obě ženy měly jakoby náhodou potkat v jezdeckém oddílu na koních. „Té holce od Bojana už prý policajti kupovali sedlo a chtěli pronajímat koně,“ přiblížil Spěvák. „Bojanovi a spol. nabízeli policajti nějaké výhody, když na mě něco vytáhnou,“ dodal. 

Ani tento plán ale policii nakonec nevyšel.

Starka se stáhl

Jak se mají příslušníci příbramské party dnes?

Jaroslav Starka se potýkal s opravdu vážnými zdravotními problémy. Má cukrovku, nevidí na jedno oko. Když prodělal prasečí chřipku, ležel po ní dva měsíce v umělém spánku a lékaři mu nedávali moc šancí. Nakonec ale přežil a nyní se věnuje – coby bafuňář – svému milovanému fotbalu. V polosvětě už není příliš aktivní. 

Dominantní roli převzal Vlastimil Spěvák, který si v polosvětě udržel velkou autoritu, a to u všech. „Vlasta je šéf. Má respekt,“ řekl mi jeden ze členů podsvětí, který pro Spěváka nepracuje. Stejně se na něj dívají i policisté. Ti ho považují za nástupce Antonína Běly, který vládl podsvětí v první polovině devadesátých let, a také za nástupce kmotra Františka Mrázka: oba jsou dnes mrtví.

„Ve svém textu chci na základě debat, které jsem vedl se zločinci a s policisty, napsat, že jste v dané chvíli nejvýše postavená autorita polosvěta. Jinými slovy, že jste nejvlivnější. Souhlasíte s tím?“ řekl jsem Spěvákovi.   

„Líbí se mi, že říkáte, že jsem jedna z nejvlivnějších postav, to mi samozřejmě lichotí. Ale ze skromnosti to musím odmítnout. A nebál bych se říct, že i z opatrnosti,“ odpověděl Spěvák. 

Kdo byl nejsilnější

Když ještě policie intenzivně pracovala na dopadení Spěváka a spol., vypracovala zajímavou zprávu o stavu české (nikoli cizojazyčné) mafie. Souhrnná analýza sepsaná ÚOOZ v červnu 2011 popisuje začátky podsvětí zkraje devadesátých let. Skupiny, jež „páchaly závažnou majetkovou trestnou činnost“, pocházely z prostředí „takzvaných veksláků, tedy z obchodníků s nedostatkovým zbožím, kteří působili v Československu před rokem 1989“.

V Česku devadesátých let se pak podle policistů zformovala tři hlavní uskupení.

•••

V prvé řadě to byla skupina kolem zavražděného Františka Mrázka a jeho parťáka Tomáše Pitra. Podle policie se ve svém podnikání zaměřovala „na ekopaliva, bionaftu, její výrobu a prodej a dále pak na potravinářský průmysl“, současně tunelovala banky a jiné společnosti se státním podílem. Měla kontakty na politiku, policii a bezpečnostní složky, čehož využívala při manipulaci vyšetřování, k získání vlivu využívala korupci, ale byla proslulá i „odstraňováním nepohodlných osob“.

Analýza uvádí, že tato skupina nejprve při organizování vražd využívala „řadových delikventů, které následně zlikvidovala“. Postupem doby se do skupiny dostali bývalí policisté, zejména ze zásahových jednotek, kteří „páchali vraždy velmi kvalifikovaným způsobem“.

•••

Na druhém místě je v policejní analýze zmíněna skupina kolem Radovana Krejčíře. Tento gangster byl odsouzen za řadu ekonomických zločinů a vydírání, a protože nechtěl skončit ve vězení, uprchl v červnu 2005 ze své vily v Černošicích, právě když u něj probíhala rozsáhlá domovní prohlídka. Krejčíř pak nějaký čas pobýval na Seychelách, ale nakonec se usadil v Jihoafrické republice, kde dokonce převzal vedení části místního organizovaného zločinu. 

Skupina kolem Krejčíře byla v Česku podle detektivů aktivní v obchodu s palivy, například ve vztahu k firmě Čepro, věnovala se pašeráctví, využívala mezer v zákonech a „páchala daňové delikty“. „Je zjištěno, že řídil osobu Elemíra Slepčíka, který organizoval obchod s drogami. Krejčíř měl jistý vliv i do politických kruhů, dále pak využíval své kontakty do bezpečnostních složek státu, zejména pak do řad policie,“ stálo v analýze ÚOOZ.

Krejčířova skupina využívala podle policistů k násilné trestné činnosti – hlavně k vydírání – zločince z bývalé Jugoslávie zapojené do obchodu s drogami. „Krejčíř pak následně při únosech a vraždách spolupracoval s Vlastimilem Spěvákem a s jeho lidmi,“ napsali detektivové s tím, že Krejčíř uzavřel se Spěvákem „dohodu o narovnání vztahu a následné spolupráci obou skupin“ někdy v letech 2003 a 2004.

•••

Třetí skupinu, kterou policisté v analýze zmínili, tvořili lidé z okolí Jaroslava Starky. Nazvali ji „příbramskou klikou“, složenou z bývalých restauratérů, vyhazovačů a recidivistů. Skupina vstoupila do světa fotbalu i do potravinářství, „čímž kryla nelegální zisky z násilné trestné činnosti a trestné činnosti v oblasti prostituce a kuplířství“. 

„V této skupině je nejvíce využíván k násilné trestné činnosti, tedy k únosům a vraždám, Vlastimil Spěvák s lidmi, kteří se kolem něj sdružovali,“ píše se v analýze ÚOOZ z roku 2011.

„Všechny tři skupiny se buď jednotlivě při řešení svých zájmů, nebo společně při řešení dohodnutých zájmů mezi skupinami dopustily zhruba čtyřiceti vražd,“ napsali detektivové.

Přeskupení sil

Lze říct, že česká mafie zažila největší boom v letech 1990 až 2006. Pak přišlo několik závažných událostí, které vedly k oslabení moci zločinců. Jak už bylo řečeno, v červnu 2005 utekl z domovní prohlídky své vily Radovan Krejčíř. Půl roku poté, 25. ledna 2006, zastřelil dosud neznámý nájemný vrah kmotra podsvětí Františka Mrázka. Tyto dvě přelomové události měly zásadní vliv na český organizovaný zločin. Během půlroku „padly“ dvě vůdčí osobnosti. A jejich skupiny už nikdy nezískaly takovou pozici, jakou měly roky předtím. Česká mafie tedy od roku 2006 výrazně oslabila. 

Když k tomu připočteme ještě tři následující události, svádělo to k domněnce, že stará garnitura českého podsvětí přestala existovat.

Ty další tři události šly ruku v ruce za sebou takto. Koncem roku 2006 zatkli policisté dva obávané bossy podsvětí Jaroslava Starku a Vlastimila Spěváka kvůli podezření, že se podíleli na únosu a zabití Lamberta Krejčíře. A i když je zanedlouho propustili, jejich zatčení a následné policejní vyšetřování poškodily jejich pověst neomezených bossů. V červnu 2007 pak utekl ze země na nějaký čas Mrázkův parťák Tomáš Pitr. V obavě před trestním stíháním se ukrýval ve Švýcarsku. 

V říjnu 2008 zastřelil v opileckém rauši a po vzájemné potyčce podnikatel Bohumír Ďuričko v jedné pražské restauraci Václava Kočku mladšího, jenž patřil do vlivného rodu světských. Kočkové a spol. byli další významnou skupinou českého polosvěta.

•••

Po roce 2008 tedy panovalo přesvědčení, že česká mafie je u konce sil. A ti, kdo přežili, měli sami dost problémů, aby přečkali policejní vyšetřování nebo aby sami sebe uchránili před pomstou nebo před nájezdy cizojazyčných gangů. Jenže tak to vypadalo jen krátce. Po roce 2010 se české podsvětí transformovalo.

V roce 2010 tu hlavní roli sehrávali Spěvák a Starka, kteří se jako první vrátili zpět na své ztracené pozice. A opět fungovali jako šéfové českého „polosvěta“. (Mimochodem výraz „polosvět“ poprvé použil Vlastimil Spěvák, který mi v jednom z rozhovorů řekl, že tu „žádné podsvětí není a že on není mafián“. Ale připustil, že „je tu nějaký polosvět, v němž může mít významné slovo“. Pod pojmem polosvět měl na mysli mezičlánek mezi normálním světem a světem podsvětí.)

Dva roky nato se vrátil na své ztracené místo Tomáš Pitr. Ten si nejdříve prošel zatčením ve Švýcarsku (v červenci 2010) a pobytem za mřížemi ve švýcarském a pak v českém vězení za staré daňové delikty z devadesátých let. V listopadu 2012 se ale Pitr dostal na svobodu. A v té době se vrhl na byznys a formování „polosvěta“.

Radovan Krejčíř naopak svůj vliv ztratil. 

Ale stalo se to až v listopadu 2013, kdy byl zatčen v Jihoafrické republice, kde se stal vůdčí postavou organizovaného zločinu. Tamní policie se na něj zaměřila po sérii několika vražd a atentátů a soud ho nakonec poslal za mříže na 35 let.

Krejčířovi pohrobci  

Sečteno, podtrženo. V roce 2024 se dá konstatovat, že český polosvět stále žije a tři ze čtyř hlavních skupin si udržely své významné pozice i nadále.

Zaprvé. Mrázkova skupina nevymřela, ale dnes ji vede Tomáš Pitr.

Zadruhé. Starka a Spěvák už netvoří silné duo, ale Spěvák vévodí polosvětu i nadále.

Zatřetí. Skupina Kočkových oslabila, ale vedoucí úlohu převzal bratr zavražděného Václava Jan Kočka. 

Začtvrté. Radovan Krejčíř se trápí v jihoafrickém vězení, ale jeho pohrobci jsou aktivní i nadále.

Jeden z Krejčířových blízkých spolupracovníků, Michal Redl, který mu dělal bílého koně a pomáhal vyvádět peníze z tunelovaných firem, byl nedávno zatčen v kauze známé pod označením Dozimetr. Jiný Krejčířův spolupracovník, Aleš Kohoutek, který Krejčířovi pomáhal s pokusem vytunelovat státní podnik Čepro, se dostal do hledáčku policie, protože založil firmu, která podvodně nabízela lidem investice do kryptoměn. A další jeho známý – podnikatel Richard Chlad – se objevuje jako donátor nově zvoleného europoslance Filipa Turka.

Drogoví baroni

V tomto textu zazněla ještě dvě další pozoruhodná jména. Policejní analýza zmínila Elemíra Slepčíka, Spěvák zmínil „Bojana“.

Oba zcela nepochybně patří do první desítky vlivných autorit polosvěta. 

Elemír Slepčík byl v roce 2004 zatčen a později odsouzen za podíl na pašování kokainu z Karibiku do ČR. Později udržoval kontakt s Krejčířem. Byl za ním dokonce v JAR. 

Elemír Slepčík nyní říká, že nemá s polosvětem nic společného a že se věnuje jen podnikání.

Jeho bratr René Slepčík v Česku podnikal s někdejším členem italské Cosa nostry Luigim Putronem. Ten byl v sicilském Palermu odsouzen na doživotí za devět vražd, které vykonal sám nebo k nim dal příkaz. A pod jménem Umberto Bonfiglio se šest let skrýval v Ústí nad Labem, kde bydlel v paneláku. Policie ho vypátrala a justice pak vydala do Itálie v roce 2005.

René Slepčík říká, že o jeho zločinecké historii v době, kdy s ním podnikal, nevěděl. 

Balkánská spojka  

Další v řadě je Bojan, vlastním jménem Baskim Kazimi (uváděný také jako Bashkim Kjazimi). Je to jeden z nejvlivnějších bossů cizojazyčného organizovaného zločinu na území republiky. Policie ho jako důležitého hráče „českého polosvěta“ registruje posledních deset let. Usídlil se zde ve druhé polovině devadesátých let poté, co na území bývalé Jugoslávie skončila válka. K Česku měl blízko, jeho příbuzní tu koncem osmdesátých let pracovali na stavbě několika velkých hotelů. Bojan za nimi často jezdil, obstojně se naučil česky a později si v zemi našel přátele a usadil se. Postupem let se vypracoval na uznávanou autoritu podsvětí.

Jeho „Makedonci“ přerostli zdejší obávané Albánce i konkurenty z ruskojazyčného organizovaného zločinu. Bojan se znal osobně i s bývalými kmotry Františkem Mrázkem, Radovanem Krejčířem či Tomášem Pitrem. A občas pro ně i něco udělal. Z české komunity měl ale nejblíže k příbramskému bossovi Jaroslavu Starkovi. Dá se říct, že tihle dva byli jako otec (Starka) a syn (Bojan). Podle svědků se tak oslovovali a vlastně i chovali.

Bojan ale naopak nemá dobré vztahy se Spěvákem. 

„My se moc rádi nemáme, ale vzájemně se asi nějak respektujeme,“ řekl mi Spěvák. A dodal: „Nemáme důvod se vyhledávat. Ale teď posledních pár let si snad ani nejdeme po krku. Je to prostě už mimo mísu.“

•••

Policie Bojana roky sledovala. A v roce 2010 měl namále. Národní protidrogová centrála tehdy zadržela v centru Prahy trojici mužů, u kterých našli při domovních prohlídkách sedmnáct kilogramů heroinu a zařízení ke zpracování této drogy. Operace dostala název Karem. U drogových bossů se našly i peníze, samopal, pistole, střelivo, neprůstřelné vesty a také kompletní kombinéza české policie. Z nalezeného heroinu by bylo možné vyrobit 340 tisíc základních dávek v celkové ceně 17 milionů korun. Po naředění by jeho hodnota stoupla na 34 milionů korun. Dávek by pak bylo 680 tisíc. 

Policie sledovala celý gang téměř rok. Šla po čtyřech hlavních bossech této balkánské mafie. 29. července 2010 zatkli detektivové dva členy gangu Muarema Iseniho a Tomáše Kroutila. 2. srpna 2010 pak zadrželi a obvinili Makedonce Samiho Kazimiho, což je bratr Bojana. Hlava gangu, tedy Bojan, jim ale stačila utéct. „Hlavní organizátor Baskim Kazimi nebyl v té době na území České republiky. O zájmu NPC se zřejmě dozvěděl,“ uvedli tehdy detektivové, proč nedostali Bojana. Ten se do země vrátil až později, kdy se v jeho případě nad trestní kauzou „zavřela voda“. Ti, kdo byli zatčeni, vzali vinu na sebe.

•••

Mezi dalšími muži z polosvěta, které lze zařadit mezi vlivné, patří ještě jistý Libor Jaroš. Podle policejních zpráv je ve spojení zejména s albánskou mafií, která se věnuje obchodu s drogami. 

Uznávanou autoritou polosvěta je též Oskar Beneš. Tento bývalý automobilový závodník byl v roce 2004 zatčen v Rakousku za prodej taneční drogy extáze. Byl součástí velké skupiny mezinárodních pašeráků, kteří dodávali drogy do Spojených států. Byl též souzen za podíl na vraždě taxikáře Jiřího Vrby, ke které došlo v roce 1993. Později byl ale Beneš se svými komplici u soudu osvobozen pro nedostatek důkazů. 

Vítězem je Spěvák

Vlastimil Spěvák pořád říká, že je směšné tu mluvit o nějakém podsvětí. „Tady žádný podsvětí není. Tady jsou jen teritoriální zájmy jakýchsi skupin,“ podotkl. „Tady není Palermo ani Cosa nostra. To si na to jen někdo hraje,“ dodal.

Svým způsobem má pravdu. Zdejší organizovaný zločin se nedělí do „podniků rodin“, jako je to v Itálii nebo ve Spojených státech. V Česku se zformoval podle „síly“. Tedy podle toho, jak se kdo vypracoval a získal moc a uměl přežít. V tomto ohledu je Vlastimil Spěvák vítěz. Unikl všem pokusům o sesazení, vyvázl z policejního šetření i ze snah jiných ho zničit.

Spěvák má pro to všechno „silnou zločineckou DNA“. Prožil totiž devatenáct let za mřížemi: když mu bylo patnáct, kradl auta a skončil ve vězení. Po pěti letech ho pustili, ale na svobodě vydržel necelý rok. Zase kradl a občas se s někým porval. Za majetkovou trestnou činnost vyfasoval dalších deset let. 

A v roce 1976, když mu bylo dvaadvacet, způsobil obrovský poprask, když utekl od soudu. Svázaný a v doprovodu eskorty všechny přepral, převrhl stůl a vyskočil z druhého patra soudní budovy. Šokovaní policisté po něm stříleli, ale netrefili se. Spěvák byl 57 dní na útěku, ale nakonec ho dopadli. Spěvák pak dostal čtyři roky navíc. A z Valdic, vůbec nejtěžšího vězení, se dostal až po listopadu 1989.

Po roce 1990 se živil hlavně jako vyhazovač v nočních klubech. A tady začala jeho kariéra v „polosvětě“. Obklopil se ostrými hochy, poskytoval „bezpečnostní poradenství“, a když bylo potřeba, dokázal vymoct peníze od dlužníků. Nedivím se, že byl ve svém oboru tak úspěšný. Když někdo uvidí před svými dveřmi Spěváka, vysokého jako hora, jsem si jistý, že zaplatí i úroky.

Z policejních spisů vyplývá, že se Spěvák podílel i na mnoha násilných akcích. „Kolikrát vám mám říkat, že nejsem žádné vraždící monstrum. O mně se to všechno jen traduje. Já za to nemůžu, že mám takovou pověst. To se mnou jde už z vězení. Ale já s tím nic nezmůžu,“ řekl mi Spěvák.

•••

Z debat s lidmi z prostředí zločinu ale jednoznačně plyne, že nyní jsou na nejvyšších místech polosvěta dva lidé. Tomáš Pitr a Vlastimil Spěvák.

Každý má trochu jiný obor. Ostatně jako tomu bylo v éře, kdy dominovala dvojice Mrázek a Pitr. Mrázek byl hardware, Pitr software. Mrázek byl na špinavou práci. Pitr přinášel do byznysu nápady a peníze. I teď je software. A Spěvák je hardware. 

Nutno ale dodat, že zatímco s Mrázkem byl Pitr přímý společník a také kamarád, se Spěvákem je to vztah obchodního partnera a přítele.  

Zeptal jsem se proto Spěváka, zda vnímá – jako řada jiných – Tomáše Pitra jako člověka s „obrovskou autoritou“ v prostředí polosvěta. „Nevím, jestli obrovskou. Ale Tomáš umí dělat hodně věcí. Je úžasně pracovitej. A má neuvěřitelnej tah na bránu,“ řekl Spěvák a dodal: „Je fakt dobrej. Snaží se.“

„Považujete ho za přítele?“ ptám se.

 „Myslím, že jo,“ reagoval.

„A neohrožuje vás cizojazyčná mafie?“ kladu mu jednu z posledních otázek.

„Ne. Určitě ne,“ řekl rázně Spěvák.

„Oni si na vás nedovolí, že?“

„Takhle to nechci tvrdit, ale asi nemají ani důvod, a já taky ne, se někde nějak vzájemně štěkat. Když by byl nějaký problém, tak si to snad vysvětlíme. A hlavně, já ty problémy už dneska nevyhledávám. Jsem spíš podnikatel.“

„Jste podnikatel? A v jakém oboru?

„Teď jsem chtěl říct, že zachraňuji lidi, ale to by se asi nehodilo,“ řekl a usmál se svému vtipu. „Nee. Děláme pronájem nemovitostí a různé jiné věci,“ dodal.

Podle Spěváka jsou příběhy, které se o něm vypráví, stejně vesměs jen pohádky. „Jsem přesvědčen, že i policisté přišli postupem let na to, že jsem některé věci skutečně nespáchal, tak jak se oni domnívali. Nejsem čistej zářnej anděl. Ale některé věci nejsou tak, jak si oni (policajti) představovali,“ řekl Spěvák. A stále se snažil navodit dojem, že už dávno stojí mimo „polosvět“. „Jsem starší pán. Už pět let beru důchod. V říjnu mi bude sedmdesát,“ řekl. A nakonec dodal: „Samozřejmě že nějaký vliv jsem si udržel, zaplaťpánbůh za to. Ale to je vliv jen díky tomu, že držím své slovo. Když se na něčem dohodnu, tak to platí.“ 

Krátce nato jsem rozhovor ukončil a chtěl se rozloučit. Spěvák se zarazil a zavtipkoval: „Teď si tak říkám, že jste mě vytěžil víc než ti policajti z ÚOOZ.“

•••  

Když pak platil v kavárně útratu, zarazilo mě, že nevytáhl z kapsy papírové bankovky a neplatil keš, jako to obvykle dělávají lidé z polosvěta. Spěvák si mého překvapeného výrazu všiml, usmál se a řekl: „Mafián se polepšil, no. A tak platí telefonem, no.“

„Co vím, tak Pitr stále při placení vytahuje z kapsy ruličky jako v devadesátkách,“ řekl jsem. „Já to mám taky rád. Ale teď poslední dobou už platím telefonem,“ odvětil „podnikatel Spěvák“.

Pak spokojeně nasedl do svého luxusního vozu a odjel. Ten moment se mi uložil v paměti jako fotka, kterou bych opatřil názvem „Muž, na kterého byla policie krátká“.