Cukrová vata a poplašné cvičení. Proč už média nebudou jako dřív a co ještě mohou napravit  

V souvislosti s koncem tištěných Lidových novin, nejstaršího tuzemského deníku, založeného v roce 1893, se objevila řada úvah o stavu české žurnalistiky. Poměrně často v nich zazníval povzdech, že média už nejsou, co bývala. 

Pokud mluvíme o klasických médiích, ve kterých pracují novináři – a o těch bude tento text –, je to pravda. Nejsou, co bývala, a už nikdy nebudou.

Postavení médií je dnes slabší než před deseti či patnácti lety. Za něco sami novináři, manažeři a majitelé nemohou, jinde je jejich odpovědnost zjevná. Ovšem minimálně část mohou ještě napravit.

Pokles politického vlivu

Když před volbami 2010 tehdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek prohlásil, že nehodlá odpovídat na otázky několika deníků a týdeníků, oplatili jsme mu po týdnu jeho bojkot v MF DNES podobným způsobem.  Vyhlásili jsme v novinách „den bez Paroubka“, kdy o něm kromě sloupku, který to vysvětloval, nevyšla ani jediná zmínka. Za další dva dny Paroubek svůj deklarovaný bojkot nepohodlných novinářů odvolal. 

Tato malá příhoda docela pěkně ilustruje, jaký byl tehdy vztah politiků a médií. Jiří Paroubek určitě redakci MF DNES zrovna nemusel (a to je velmi mírný výraz), zároveň věděl, že si nemůže dovolit, aby o něm největší noviny v zemi nepsaly. Zvláště v době blížících se voleb.

To se změnilo. Dnes už politici novináře zdaleka tolik nepotřebují. Vybudovali si přímé komunikační kanály se svými voliči, zejména na sociálních sítích. Zároveň se změnil trh, výrazně poklesl dosah řady médií a v tisku už dávno neexistuje žádný titul s tak významnou pozicí, že by nešel obejít. I u dalších typů médií je jen málo takových, která by politici nemohli ignorovat, pokud jim to bude připadat výhodné.